Druhé životy Ladislava Klímy

Klíma vědec tedy zkoumá odraz Klímy spisovatele a filozofa ve vypouklém zrcadle, textových odezvách mnoha autorů a autorek, kteří o něm a jeho tvorbě psali mezi lety 1904 až 2023.
Své badatelské záměry formuluje Matěj Klíma jako „sledování Klímova obrazu v procesu jeho utváření“, jeho cílem je „sledovat, jakými způsoby se česká kultura vypořádávala s jedním ze svých nejradikálnějších kritiků, po jakých cestách do ní jeho dílo vstupovalo a za jakých okolností z ní bylo vylučováno“. Tyto záměry si pak můžeme přiblížit pojmem „druhý život“ Věry Linhartové, která jím v úvodní části svého textu Ponaučení, přizpůsobení, setrvačnost míní jakýsi soud, jejž o lidech chováme. Jinými slovy fakt, že si v naší mysli vytváříme a přechováváme odhmotněné obrazy lidí nám známých i neznámých, které zde — nezávisle na jejich předobrazu a každodenním bytí — volně bují a proměňují se. Není bez zajímavosti, že Linhartová tento jev nazývá právě „druhým životem“, neboť tentýž termín se v historiografii ustavil jako označení pro rezonování materiálů či osobností v kultuře až ex post — mimo dobu jejich bezprostředního působení (v tuzemském kontextu se k němu hlásila např. monografie Digitální Kříženecký z roku 2023). To, co tedy Matěje Klímu primárně zajímá, bychom mohli nazvat druhým životem Ladislava Klímy, respektive jeho druhými životy, které takto mnohočetný Klíma žil a žije na stranách celé plejády textů, ne pouze v myslích, jak to popisuje Linhartová. Jako pregnantní příklad zmiňme Bohumila Hrabala, pro nějž byla podle Matěje Klímy „zásadní jeho vlastní představa o Klímovi, která byla filozofovým reálným osudům leckdy vzdálena“. Dodejme, že tito mnohými autory přisvojení Klímovi „dvojníci“ jako by se tak stali výplody vědomí „solipsistických“ druhých, nikoli druzí výplody vědomí solipsisty Klímy, jak to známe z jeho textů.
Pojem druhý život Linhartové se pro monografii Ladislav Klíma v české kultuře zdá být patřičný tím spíš, že se týká především osobnosti člověka. Autor monografie totiž jako společný jmenovatel mnoha textů o Klímově tvorbě odhalil časté provazování právě osobnosti spisovatele s jeho dílem, tedy zdánlivou nemožnost uvažování o Klímových knihách bez zohlednění Klímovy persony. Je to pak analýza textů z širokého časového období, co autorovi umožnilo vysledovat nejen tuto a další konstanty pojící se se psaním o Klímovi a jeho tvorbě, ale rovněž vznik takových konstant. Například hned první publikované interpretace Klímovy filozofie, texty Emanuela Chalupného psané v roce 1906, byly „určujícím východiskem pro většinu budoucích textů“, které se Klímou zabývaly, a to mj. pro postulovanou spřízněnost jeho uvažování s filozofií Nietzscheho a Schopenhauera.

Za nejvýznamnější milník Klímovy tvorby pak autor považuje vydání knihy Traktáty a diktáty roku 1922, neboť v textech reflektujících toto dílo započala tradice tematizování Klímova způsobu života. Jako obdobně zakladatelské se autorovi jeví také Klímovy nekrology, neboť v nich se „ustavovaly mýty, legendy a klišé, které provázejí psaní o Klímovi až do současnosti“. Příkladem za všechny budiž to, co autor trefně nazývá „převádění autobiografických poznámek z ich do er formy“. A byly to právě Klímou psané autobiografické (a autostylizační) poznámky — např. jedení syrové myši zmíněné v jeho Vlastním životopise — co se nepochybně podílelo na celkovém zmytizování spisovatele. Doplňme, že uvažuje-li autor monografie o mytizaci Klímy primárně v souvislosti s tím, že je v některých kruzích vnímán coby legendami obestřená, ba až zbožštěná osoba, určitou mytičnost pozorujeme i v jakémsi bezčasí, které kniha Matěje Klímy odhaluje. Čteme totiž, že i nyní se „o Klímovi nepíše jinak, než jak o něm psali autoři, kteří mohli číst jen několik útlých knih“.
Klíma se však ve vztahu k takovému opakování napříč knihou vyjeví jako poněkud paradoxní postava. Na jednu stranu se o něm podle autora monografie často říkají táž klišé typu „žil, jak myslel“, na stranu druhou jsou jeho texty (zejména beletrie) píšícími přirovnávány k dosti nesourodé sumě autorů a stylů. A těmto analogiím se nevyhnou ani ti, kteří se snaží postihnout Klímovu výlučnost.
Takto je jeho filozofie usouvztažňována například se staroindickými mysliteli, G. W. F. Hegelem nebo Laem-c’, načež jím psaná literatura s Alfredem Jarrym či F. M. Dostojevským. Některým se jeho knihy jeví jako brakové, jiní v nich naopak nacházejí exkluzivitu, přičemž další v Klímových textech spatřují podobnosti s romantismem, postmodernou, existencialismem, dadaismem či křesťanstvím. A nepochybně to byla právě určitá hybridita Klímových děl, která společně s jím šířenými polopravdami a výmysly o vlastním životě podnítila vznik tolika jeho druhých životů. Klímovo myšlení bylo provokativní, a proto provokovalo k myšlení, jeho texty jsou navíc plné paradoxů, kontradikcí a protimluvů, čímž připomínají slova, jimiž Gilles Deleuze a Félix Guattari charakterizovali tvorbu Franze Kafky — mnoho vchodů do díla brání vstupu nepřítele. V tomto kontextu se tedy Klíma zdá být ideálním adeptem pro typ analýzy, kterému se Matěj Klíma věnuje. A paradoxně jaksi nejzáhadněji, protože nezvykle, působí Klíma v těch pasážích knihy, které jej zevšedňují, vyvazují z legend a přinášejí jeho každodenní život, jenž předcházel životům druhým.
Tedy když například dobrosrdečně rozprávěl se svým obdivovatelem Josefem Zlámalem, jehož, jak autor upozorňuje, Klíma dokonce v jeden moment ustavil svým univerzálním dědicem, či v dopisech urgujícího redaktora, který se z Klímy snažil vymámit několik jím slíbených textů do připravované knihy: „Je-li třeba Vás zavraždit, mám tak učiniti. Udělal bych to rád, ale jen proto, že nemám čas Vás vyhledat, ujdete smrti.“
Ostatně podle autora se v reflexi právě Klímovy posmrtně vydané korespondence objevuje jakýsi smířlivější a empatičtější tón, snaha tomuto spisovateli spíše porozumět. Ve vztahu k textům publikovaným po Klímově úmrtí pak Matěj Klíma vyslovuje velmi podstatnou informaci — veškerá jeho beletristická tvorba vyšla až post mortem. Za svého života tedy Klímu až na hrstku jeho nejbližších znali „pouze“ coby filozofa. Kupříkladu Otokar Březina s Klímou vedl živou korespondenci, adoroval jeho filozofické texty a podle autora knihy stál na počátku klímovské recepce, neboť se o spisovatelově tvorbě zřejmě zmínil (v dopise) jako první píšící vůbec. Byl však poněkud pohoršen z posmrtně vydaného románu Utrpení knížete Sternenhocha — zejména se jej dotkl výjev, kdy Sternenhoch nakálel své družce do úst. Nicméně mj. i tímto poněkud opožděným vstupem Klímovy beletrie do tuzemského kulturního pole autor monografie vysvětluje, jak se stalo, že „kolem [tuzemské] avantgardy proplul její ‚předchůdce‘ téměř bez povšimnutí“.
Podle Matěje Klímy byl tento spisovatel za svého života jen málo známý, aktivně se neúčastnil tehdejšího kulturního života či nepsal manifesty, což se společně se zpožděným vydáváním jeho děl podepsalo právě na tomto těžce uvěřitelném nepovšimnutí. Zmiňuje sice možnost existence studie „Snové práce v díle Ladislava Klímy“ Vítězslava Nezvala, tu se ale nezdařilo dohledat. Stejně tak se podle autora neznámo kam poděla Klímova posmrtná maska. Každopádně ono nepovšimnutí se posléze změnilo v cílené umlčování. Krátce po komunistickém převratu roku 1948 se Klíma ocitl na seznamu zakázaných autorů a jeho dílům byl přiřazen štítek „brak“. Až v uvolněnějších šedesátých letech se začala jeho tvorbě věnovat větší pozornost, přičemž během normalizace se stal ikonou československého undergroundu. Jak upozorňuje autor, Klímovo dílo „bylo jednou z nejčastěji zastoupených položek samizdatové produkce“, načež underground jej vnímal buď jako „svatého Klímu“, zbožštěnou ikonu, či naopak coby „Láďu“, zdomácnělého člena vlastních řad.
Tento pohyb, při němž je pro reflektujícího obtížné zastat ke Klímovi distancovanou pozici, je pak příznačný pro celou historii recepce jeho děl. Autor kupříkladu zmiňuje dvě disertační práce z počátku padesátých let, na jejichž stranách probíhal souboj mezi vlastní fascinací Klímou a „nutností zaujmout k jeho myšlení negativní stanovisko“. A fascinaci Klímovou osobností i myšlením lze vysledovat i ve vybraných příkladech z polistopadové recepce, vůči níž je pro její „rozsáhlost a nepřehlednost“ autor selektivní. Více pozornosti upíná mj. k práci Eriky Abrams, přičemž v jí věnovaných řádcích nelze přehlédnout jistou míru autorem pociťovaného obdivu. Dodejme, že Abrams se Klímově dílu věnuje přes čtyřicet let, naučila se kvůli němu česky, některé jeho knihy přeložila do francouzštiny a stojí za vydáváním Klímových Sebraných spisů.
Nicméně vůči spisovateli a jeho tvorbě si Matěj Klíma zachovává vědecký distanc. Stálo-li na počátku autorova bádání osobní zaujetí Klímou, sloužilo jen jako hnací motor práce bezpečně skrytý pod kapotou. Výtku by však šlo směřovat vstříc metodologii knihy, neboť nad rámec analyzovaných textů reflektujících Klímu a jeho tvorbu spatřujeme jen velmi málo odborné literatury. Tuto absenci teoretického ukotvení nám připomene Michel Foucault, který se nečekaně objeví (až) v závěru práce. Otázka tvořivé recepce je přece jen hojně diskutována již od časů poststrukturalismu, tudíž k ní existuje bohaté množství literatury, které by jistě napomohlo vtisknout přinejmenším výchozímu problému monografie konkrétnější tvar. Chceme-li se totiž věnovat „sledování Klímova obrazu v procesu jeho utváření“, bylo by například jistě podnětné problematizovat, proč daný fenomén vůbec nazývat „obrazem“ a jaké teoretické teze by mohly napomoci konceptualizovat onen mechanismus „utváření“. Kniha je tedy poněkud uzavřena v tom — a snad i trochu limitována tím — čím se sama zabývá. Napříč kapitolami se přechází od jednoho textu k dalšímu, a ta která kapitola tak nezřídka končí citací některého z nich bez snahy o jejich závěrečnou syntézu. Navzdory tomu jde o precizní a ve svém obrazoborectví odvážný text, jenž navíc splnil nelehký cíl, který si sám (až sebemrskačsky) vytyčil, tedy zmapovat práce z rozmezí cirka sto dvaceti let.