Zapomenutá kniha: Malpertuis

Vyprávění o touze po absolutním vědění či stvoření nadčlověka bývají dílem pozoruhodné souhry: děsuplných kulis a filosofického podtextu. Tento subžánr často vypadává z běžných škatulek. Rozsahem intelektuálních úvah a aluzí mnohdy aspiruje přinejmenším na narativní esej. Zároveň často těží z béčkových krvavých epizod a pseudohistorického rámování: z hororu říznutého fantasy. — Jakže? Metafyzika a popkultura? Jde to vůbec dohromady? Ale ano, přímo dokonale! Zaprvé, filosofie a příbuzné humanity jsou mezi „tvrdými“ vědami to co věční vystěhovalci typu horor v literatuře. Máme tu tedy spříznění outsiderstvím. Zadruhé, s trochou představivosti nejsme s takovými kočkopsy daleko od Goethova Fausta či Dostojevského Zločinu a trestu. A přihodíme-li ke klasice ještě Jméno růže, jsme vlastně doma.
Když teď před námi leží nárys žánru, sluší se předložit nejzářnější ze zaprášených příkladů. Z poličky zapomenutých knih proto vytahuji Malpertuis: Příběh fantastického domu Jeana Raye z roku 1943, známý především z filmového zpracování s Orsonem Wellesem, které nezaostává za bizarní obrazivostí předlohy. Ray v románu vyšvihl palimpsest přímých i kryptických, v každém případě smysluplně propletených odkazů. Apokalyptická kniha Henochova je podtržena lovecraftovskou fantastikou. Středověký epos a gotický román se tu potkávají s citáty z Voltaira, Hawthorna či Ibsena. Autor ale nezapomíná ani na kurioznější figury jako theosofku, takřečenou Paní Blavatskou či rusko-německého spisovatele a režiséra Jakoba Eliase Poritzkého. Nad tímto aluzivním rejem se přitom klene zřetelný tematický oblouk: faustovská marnivost, propasti lidské duše a zejména ochabující víra v nadlidské.

Ray umisťuje román do kulis groteskních i temných peripetií dramatu, jež spouští úmrtí hlavy jednoho rodu, Quentina Moreta Cassava. Zneklidňující atmosféra domu Malpertuis, s jehož osudem umírající stařík zákeřně svázal rodinné pozůstalé, brzy odhalí spíše metafyzickou než psychologickou zápletku. Třebaže v jejím středu vposled nestojí nic menšího než láska boha k polobohu. Kniha začíná líčením nálezu klášterních rukopisů, které se její vypravěč rozhodl uspořádat do podoby románu. Vyprávění tak má pocházet z fragmentárních výpovědí celkem pěti autorů, z nichž čtyři (mimo vypravěče) jsou bezprostředně svázány s historií kláštera a příběhu domu Malpertuis. Páteř románu pak tvoří paměti Jeana Jacquesa Grandsira spjaté s událostmi po smrti jeho prastrýce Cassava, který odkázal dědictví široké rodině pod podmínkou, že její příslušníci budou v domě společně žít.
Zvrácené záměry prastrýce — rosikruciána dosáhnuvšího podezřelé dlouhověkosti — bezděky odkrývá právě mladičký Jean Jacques. Nebetyčná nuda v domě se před jeho zraky postupně mění v noční můru. Ukazuje se, že někteří členové rodiny nejsou těmi, za které je strýc vydával, nýbrž příslušníky padlého řeckého božstva, jimž nesmrtelností a vědami posedlý Cassave kdysi vdechl život podle diktátu vlastní vůle. Jean Jacques se navíc ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Eumenida, Fúrie nebo také Erínye Alectó a Gorgona Euryalé, dvě dcery bohů, lítě soupeří o srdce dvacetiletého Cassavova dědice. Nakonec však ani Cassavova vůle a jí zmanipulované božstvo nejsou mocnější než Moiry, strážkyně všeplatného osudu.
Název domu Malpertuis odkazuje na klasický epos z konce 15. století, jak vysvětluje jedna z Rayových postav: „Ve slavném Románu o Lišákovi tak úředníci pojmenovali skrýš této lstivé šelmy. Nebude překvapením, když řeknu, že to znamená dům zloby, nebo spíše zlomyslnosti.“ Lišák je ovšem také symbol důvtipného až mazaného vypravěčství, jež bychom mohli připsat i samotnému Rayovi. V neposlední řadě je to také epiteton Homérova Odyssea, vypravěče vypravěčů. Ostatně, homérskou plavbu připomíná strhující první kapitola románu, v níž se děd Jeana Jacquesa na pokyn ještě mladého Cassava vydává na tajuplný ostrov zajmout vymírající antické božstvo. Rayův komplikovaný syžet propojuje tuto epizodu s příběhem domu Malpertuis až v závěru knihy, přesto kapitola o plavbě zůstává jednou z nejpůsobivějších. Autor zde svou podivuhodnou mytologickou travestii rozehrává v obrazech jako z poeovského blouznění či Janova Zjevení.
Vedle hororově-filosofické vrstvy román nabízí ještě dvojí potěšení. Jednak nepostrádá jazykovou nápaditost, a nadto kousavý humor. Ray je mistrným řečovým archeologem a překladatel Richard Podaný mu se ctí sekunduje arzenálem českých vykopávek jako „vycmrdlý“, „příčle“ či „potemník“. Bodrá mluva některých postav hraničící s morbiditou pak vnáší do hororové imaginace překvapivou lehkost, za níž ovšem nemizí naléhavost autorových otázek po povaze lidstva, které se zbavilo nejen víry v božstva, ale především pokory vůči osudu. Tím osudem přitom není nic jiného než slepota tváří v tvář vlastnímu počínání: „Život je zvíře s chronickým strnutím šíje a nemůže se ohlížet,“ mudruje v románu abbé Doucedame, vergilovský mentor Jeana Jacquesa. Právě na tuhle strnulost člověk jako zvíře jednou zajde.
„Pod vlivem jaké tajemné vůle to žijeme,“ ptá se opakovaně Jean Jacques. — Jen své vlastní přece, odpovídá mezi řádky Ray. Souhlasí tu s Voltairem: bůh je dítětem člověka. „Lidé stvořili bohy, přinejmenším tedy přispěli k jejich dokonalosti a k jejich moci. Sklonili se před tím obrovským dílem vlastních rukou a vlastního ducha, podřídili se jeho vůli, podvolili se jejich přáním a rozkazům, ale zároveň je odsoudili k smrti. Bohové umírají… někde v prostoru se vznášejí neslýchané mrtvoly…“ Malpertuis lze nakonec číst jako antievangelium. Přizabili jsme bohy, abychom je kolonizovali, avšak triumf se nekoná, jelikož jsme se stali oběťmi vlastního snu o nadčlověku. Celé to připomíná jednu starou filosofickou pravdu: Sovy moudrosti vylétají za soumraku (bohů); jenže tento soumrak je ponejprv soumrakem lidských dějin.
Co bude s člověkem dál, ví jen ten přizabitý bůh.

Za upomínku na tento zapomenutý titul děkuje autorka Martinu Pokornému.