Pověz mi, jak do toho zapadáš

Nemám rád literární aristokraty, kteří apriorně zamítají veškeré alternativní formy, skrze něž se může poezie projevovat. Jedním z příkladů je instagramová a následně knižní tvorba kanadské básnířky Rupi Kaur či celosvětově populární fenomén slam poetry. Rupi Kaur přitáhla k poezii obrovské množství mladých lidí, kteří zjistili, že poezie není historickým nesrozumitelným dokumentem, že může reagovat na aktuální generační pocit. Slam poetry k sobě přitahuje rovněž mladou generaci díky své divokosti, nespoutanosti, humoru a jazykové hravosti — opět tedy reprezentuje jistou formu poezie, která se nachází mimo nedostatečnou výuku poezie na středních školách. Je pak velice zajímavé sledovat, jak se do současné poezie velmi organicky zapojují lidé, kteří se nejprve nejenom účastnili slam poetry, ale jsou rovněž v této disciplíně oceňováni — Ondřej Macl, Tim Postovit, Natálie Schejbalová či Hanka Nguyen (alias Večerka).

I Sufian Massalema byl původně úspěšný na scéně slam poetry, nicméně ve své prvotině Možnosti přehlíženého se poetice výše uvedeného fenoménu vzdaluje. Massalema je rodák z Jablonce nad Nisou, ale kořeny má také v Sýrii, na PF UK studuje práva, která propojuje s oborem blízkovýchodních studií na FF UK. Všechny tyto autorovy životní vrstvy se zákonitě projevují v jeho prvotině. Massalemova kniha je komplexní reflexí naší soudobé společnosti, která je nejenom z velké části xenofobní a rasistická, ale která se negativně staví proti environmentálním problémům, podporuje znovuotevření těžby uhlí či odmítá takřka jakoukoli formu emancipace menšin. Žijeme zkrátka ve velmi podivné verzi postsocialistického konzervatismu.

První bezejmenný oddíl knihy otevírá velmi příznačný časoprostor — pohybujeme se mezi společností a divočinou, o čemž vypovídají samotné názvy básní, jako „před večerkou“, „srpnové slavnosti“, „oslava v liberci“, „fotbal na umělce“, „společné večery“, nebo naopak „pustá místa“, „mokřady“, „prostor mezi dvěma sídlišti“, „ocelárna“ či „na periferii“. Krajina je tady velmi dynamická a nespoutaná, pořád se v oné civilizaci i v divočině něco děje, na čem máme všichni svůj podíl — krajina je často vypouklá, vlní se pomačkanými liniemi, přechází v polopustiny a polocivilizace. V tomto prostoru se recyklují nové televizory a pračky, vidíme vyhynulé druhy, slepá ramena řek, rypadla dolu Turów, logistické haly, vysídliště, benzínky a motoresty. Tento básnický svět je jakousi polosamotou, kde „malé opuštěné chatky / jsou domovem neviditelných“, kde sice subjekt pracuje na stavbě s dalšími chlapy a hraje se stejně starými kluky fotbal, ale kde oni chlapi „nejraději by všechny tmavé vyhnali / ale já jim nevadím“ a kdy „občas hrajem zápasy bílí s tmavými / a tak jsme s bráchou v týmu s Romy / občas hrajem zápasy se smíšenými týmy / a tak jsme s bráchou sami“. Na stejném principu neustálého prolínání domácího a tzv. cizího, na syntéze blízkého a dalekého či zdánlivě nespojitého je pak založena reflexe vnitřního světa — čekáme, dokud neodejde i ten poslední demirbaš, a přitom je k obědu znojemská a kolínka, posloucháme korán nebo techno, subjekt jednoduše neustále na zdánlivých společenských i civilizačních protikladech hledá, jak do toho všeho zapadá, aby pochopil, že musí počkat, až všechno přestane dávat smysl (xenofobní a rasistické klasifikace lidí často na základě „racionálních“ argumentů populistů).

Ve druhé části knihy je tento pocit pojmenován jako fluidita identity, což je pro vnímání subjektu a knihy signifikantní — ona druhá část je totiž sice časoprostorově umístěna oproti prvnímu oddílu mnohem více na Blízkém východu, ale — jak je zmíněno ve třetím oddílu: „odmítáš dál fungovat v binaritách / příroda tvoří spektra“. Důstojníci BIS, kteří zdánlivě nenápadně sledují muslimy v mešitě, dělají razie v bytech nevinných a nechávají svlékat podezřelé na standardních kontrolách. A lidé, kteří jsou stejní jako my a vraždí lidi vypadající jako my, nejsou jednoznačným a přímým obrazem dnešního světa. Naopak „navzdory tisícům kilometrů / mezi naším levým žebrem“ při páteční modlitbě podstupují lidé určitou vzájemnost, když „vstupují jiní odcházejí stejní / až se na moment zdál nadir blíž než zenit“.

Koneckonců jsou ony prostory v knize i přes onu reálnou vzdálenost symbolicky blízké, když „Smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce“. Důležité je ovšem (lidsky) neustrnout, neboť dle autora „pohyb je svatý“ a máme možnost zažít ten všelidský moment, kdy „U ošoupaných garáží / to zajiskřilo kosmem“. Prvotina Sufiana Massalemy je tedy velmi dialektická, neustrnuje pouze na jediné perspektivě, jak tomu je u většinové společnosti, přičemž velmi citlivě reflektuje náboženské, sociální i environmentální problémy, neboť celý náš svět je nám domovem mezi ostatními lidmi, faunou i flórou.

Sufian Massalema: Možnosti přehlíženého
Větrné mlýny, Brno, 2024
56 stran