Hlásil se jako Básník
Před týdnem zemřel ve věku 78 let brněnský básník, představitel brněnské bohémy Leoš Bacon Slanina. Přinášíme vzpomínku Arnošta Goldflama.
Leoše jsem znal asi 50 let, možná víc. Ještě když jsme podnikali všelijaké akce s Brněnskou bohémou, objevoval se na našich setkáních a všelijakých akcích obtloustlý chlapík bizarního vzezření. Mysleli jsme si dlouho, že je to nějaký otrava, takový snad napůl bezdomovec. Mluvil podivně, trochu huhlal.
Rád se vyjadřoval k uměleckým věcem, ukázalo se, že o nich snad něco i ví. Ovšem mnohé pletl a komolil. Mluvil třeba i o Teigem, ale říkal mu Techle. Trvalo to, než jsme přišli na to, o kom je řeč. Jednou třeba v brněnském klubu ohlásil, že bude číst verše Jakuba Demla, který je celkem nepsal, co pak četl, nevím, nebyl jsem tam tehdy.
Někdy se objevil v nějakém novém oblečení, které měl od hodného bratra, který se o něho staral a tak ho občas vylepšil. S nějakým děvčetem viděn nebyl, až daleko později, byla to nějaká paní, trochu baculatá, taky dost zvláštní, snad dokonce starší než on sám. Netrvalo to však dlouho.
Nicméně s námi všude chodil, až jsme si na něho zvykli, to už vlastně patřil svým způsobem k nám. Taky se ukázalo, že píše básně. Z podivného chlapíčka se stal básník, psával verše, které byly dosti zralé, dobré, ba často i dojemné. Začalo se to občas tisknout, dokonce mu vyšly i knížečky jeho básní, takže se stal opravdovým básníkem, a jako k takovému jsme se k němu i chovali, spřátelili jsme se, zvykli jsme si na něho zcela.
Na stará kolena se uchýlil do domova, kde, zdá se, o něho pěkně pečovali, už všude chodíval čistě upravený. Ovšem až po letech, kdy opravdu býval zanedbaný a často si říkal o nějakou podporu. To se ovšem měnilo. Zpočátku se ptával, jestli by mu dotyčný nemohl něco půjčit, aby si mohl dát kávu nebo něco malého. Dávali jsme mu asi tak dvaceti- až padesátikorunu. Ovšemže nikdy nic nevracel, takže se z toho stal takový folklor. Leoš peníze potřeboval a všichni si na to zvykli. Takže po čase přicházel s otázkou: „Nemohl bys postrrrádat… (jak ráčkoval)… a pak řekl částku, nikdy to nebylo moc. Když už se to zažilo a nikdo nečekal nic zpátky, inovoval svou otázku a obracel se na nás v kavárně u Švandy s novou otázkou: „Nemohl bys pohřřřbít?“ A řekl částku, nebylo to snad nikdy víc než dvě stovky. Když jsem přicházel a zahlédl ho, už jsem automaticky vytahoval peněženku. Vlastně se to tak zažilo a nikdo těch pár korun nelitoval.
Občas jsme si, když už byl v domově, v Brně na Kociánce, a měl asi i mobil, telefonovali. Hlásil se jako Básník, trochu jsme pohovořili, popřáli si třeba k nějakému jubileu nebo jiné příležitosti, a rozloučili se přátelsky.
Vlastně jsme se stali přáteli, skamarádili jsme se. Já jsem ho bral jako svérázného člověka a pak už především jako básníka, kterým nakonec také skutečně byl.
Plným právem! A tak na něho budu i vzpomínat a mít ho v srdci. Buď sbohem, Leošu!
