Adaptovat Springsteena

Čelit jen základním faktům života, tak to pojmenoval Chris McCandless, známý hlavně díky zfilmované knize Jona Krakauera Útěk do divočiny. McCandless zkraje 90. let dva roky cestoval po Americe a nakonec zemřel hlady na Aljašce ve vraku starého autobusu, jejž osquattoval. O výklad jeho příběhu, o smysl toho gesta jsou lidé schopni pohádat se i dnes. Je to jen zastydlý romantismus, když se člověk chce vyvléknout z čím dál těsnějších pout civilizace, nebo volání, které je potřeba následovat? Právě tyto otázky v hlavě převaluje italský spisovatel Paolo Cognetti v dokumentu Snění o severu, který je k vidění na Netflixu. Paolo spolu se svým přítelem, malířem Nicolou, putují ve stopách McCandlesse od americko-kanadských hranic až nahoru za polární kruh, silnice se postupně mění ve štěrkové cesty a pak už úplně končí.

Touha ze všeho se svléknout, uniknout, nebýt součástí labyrintu světa provází člověka odjakživa. Cognetti je přitom na této cestě k sobě samému dobrým průvodcem. Jeho slavný a už rovněž zfilmovaný román Osm hor hraje s podobnými kartami, sám autor v sobě nezapře samorosta a horala. Nejde jen o divoký vous a vlas nebo to, že nejčastěji sedí na zemi, spíš o způsob přebývání v situacích, přemýšlivou málomluvnost vykoupenou vahou slov, pokud už padnou. Týká se to jak zmíněného dokumentu, tak Cognettiho próz včetně té poslední Dole v údolí.  

Nový román částečně navazuje na předchozí Vlčí štěstí, Cognetti však vůbec poprvé všechny postavy fabuluje. Bratři Luigi a Alfredo a Luigiho žena Elisabetta sice obývají stejný kraj jako protagonisté Osmi hor nebo Vlčího štěstí, ale jejich předobrazy leží jinde než ve skutečnosti. Na rozdíl od zapadlých italských hor, kde se Dole v údolí stejně jako předchozí prózy odehrává. V Cognettiho světě osudy vyrůstají z míst a místa vyživují osudy a nad tím vším se tyčí překrásně lhostejné vrcholy hor.

Z cesty na kanadský sever Cognetti zjevně vytěžil podněty pro postavu jednoho z bratrů, Alfreda. Ten se vrací právě z kanadských lesů, aby spolu s bratrem vypořádal dědictví po otci, jenž se před rokem zastřelil. Chátrající barabizna na náhorní planině nevypadá jako kdovíjaké terno — kdyby místní samospráva neplánovala, že se tam bude stavět sjezdovka. O té však ví jen Luigi, který na rozdíl od divokého, odrodilého Alfreda s kriminální historií nosí uniformu lesní správy. Jistěže se Alfredo od svých starých kumpánů o sjezdovce dozví a že to celé odstartuje sérii neblahých událostí, které se nehodí prozrazovat.

Jednoduchá fabule a rozehra mezi dvěma bratry nijak nevystihuje mistrně zvládnutý syžet. Autor každou kapitolu vypráví z pohledu jiné postavy. Nezačíná přitom ani jedním z bratrů, ale dvěma toulavými psy, mladou fenou a šedým zabijákem, který místním rdousí psiska. Právě tahle linie jako vystřižená z Jacka Londona celý příběh odjišťuje a okamžitě vtahuje dovnitř. Cognetti tu skvěle úročí svou zkušenost povídkáře vychovaného americkou školou, který neplýtvá slovy a soustředí se spíše na to, co lidé dělají, než o čem přemítají. Stejně jako jeho další vzory Hemingway a Carver přísahá na přesnost popisu a postřehu, krajina je tu další postavou. Dole v údolí je zkrátka próza žádný tuk navíc, především tím v současné produkci vyniká. A taky že slova tu více ukazují na věci a děje tam venku než na subjektivitu vypravěče. Časová, místní a tematická sevřenost příběhu, který se celý odehraje v několika dnech na několika místech mezi několika postavami, připomene až Aristotelovu základní dramatickou poučku o jednotě času, místa a děje. Že ji moderní literatura dávno překonala, neznamená, že pořád nefunguje, pokud to umíte.

Prorazí-li někdo bestsellerem, může vzniknout dojem, že je autorem jedné knihy nebo že jiné nemá cenu číst. Cognetti však už před Osmi horami napsal tři sbírky povídek a po Osmi horách tři další romány. Co se těch týče, vyšly i česky a lze je řadit k současnému širokému proudu psaní o vlastním životě — raději než k autofikci. V případě Cognettiho nejde o sociální kritiku (Édouard Louis), literární experiment (Rachel Cusk) ani o vivisekci jednoho self (Karl Ove Knausgaard), ale vcelku obyčejně o pokus vykoupit se psaním ze života. A z jakého jiného se člověk může vykoupit než z toho vlastního.  

V autorském doslovu pak čeká ještě jedno překvapení. Cognetti odkrývá, že to, co vypadá jako syrový příběh z italských hor, je zároveň tak trochu postmoderní literární adaptace Springsteenova alba Nebrasca, které svého času poslouchal pořád dokola. Cognetti si půjčil ty dva bratry, jednu dvě další postavy, pár motivů, zaštěrchal jimi a napsal svižný remix. Možná je to dobrý podnět i pro někoho dalšího: Proč by se měly pořád adaptovat jen knihy? Nemohl by příště třeba vzniknout román na motivy symfonie?

Je tedy Paolo Cognetti autor jedné knihy? Ani náhodou. Stejně jako protagonisté Osmi hor i další Cognettiho postavy čelí jen základním faktům života. Proto s nimi chceme být. „Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít svobodně, čelit jen základním faktům života, ne nakonec zjistit, že jsem vůbec nežil,“ zní celá ta věta Chrise McCandlesse, již Cognetti v dokumentu Snění o severu cituje.  

Paolo Cognetti. Dole v údolí. Přeložila Sára Rodová. Odeon, Praha, 136 stran.