Bulharka s největšími rty na světě

* * *

Člověk, čovek a čoek něco.
Ale co?
Třeba šli na procházku.
A ve Stromovce uviděli vor.
A vorovali a vorovali až do Afriky.
Z podpalubí bylo slyšet chrápání.
A prapodivné ryky.
Jenže vor nemá podpalubí.
Tak já nevím.

Nakonec dorazil i ček.
Čeče, bylo jich tam jak lidí.
Jak lidí na voru jich tam bylo,
co se shazujou do vln, když je
málo místa, málo jídla, málo vody
a moc lidí.

* * *

Dnes navážu velikonočním háčkováním.
Znovu je to podložka pod hrneček,
tentokrát však nikoli ve tvaru vajíčka,
nýbrž ve tvaru zajíčka.
Co jsem ovdověla,
je zajíček můj nejoblíbenější motiv.
Tenhle trochu vypadá jako Justin Bieber.
Ráda bych J. B. pozvala k sobě domů,
abych mu mohla ukázat své košíčky z příze.
Kamarádka z našeho senior klubu mi slíbila,
že mi na něj sežene telefon.

Později večer zajíčky pářu.
Čaj pro návštěvu chladne.
Začínám od ocásku, končím u oušek.
Co nerozpářu, rozškubu.
Když dojdou vajíčka,
je na řadě slepička.
Jmenovala se Justýnka, Justýna Bíbr,
ale už není. A nebude, nepřijde.

* * *

Nechal jsem si implantovat
druhou tvář. Tu tvoji.
Prý se hezky hojí
a už brzy budu ty.
Perversně padá sníh,
mně v břiše žbluňká líh
a za svitu lojovice,
má drahá polovice,
směju se jako šílený.

Nechala jsem si vytetovat
tvůj obličej. Na mém
se dobře vyjímá.
– mluvím teď o tobě o sobě
mluvím o tobě v první osobě –
Když v noci vlci vyjí, má
tvář se směje na tvou
v zrcadle, svící matnou
do očí ti svítím,
a jsou to mé oči,
co se ti v důlcích protočí.

* * *

Loki je adoptovaný Bůh,
na sociálce si s ním nevěděli rady,
nezvladatelný Božík mlátil všechny hlava nehlava.

A co teprve, až Ten kluk vyroste,
povzdechla si paní vychovatelka,
která se před ním zamkla na WC – PERSONÁL.

Nakonec si ho vzal, neochotně,
ale pokrevně. To je práce pro Boha!
Loki vzpomínal na paní Věru už
jen o sobotních večerech, to
mívali v děcáku volnou šikanu.
Lokiho den je sobota.
Sobota je Lokiho den.
Ach, přechytrý Loki,
bohu lsti, falše a mnoha jiných špatností,
učesala bych tě, v neděli.

* * *

Ptáš se, co je u nás nového?
Bulharka s největšími rty na světě
draží polibek pod jmelím,
děda Mráz umrzl v křoví za nádražím,
jeho bratr Pohvizd neboli Vichr fouká a pohvizduje,
Ježíšek vyrostl a zestaral,
narostly mu vousy,
nechodí již nahý a otrhaný,
je pěkně oblečený v beranici a v kožichu,
jak pravilo Ušaté torpédo neboli Antonín Zápotocký.

Ptáš se, co dělám se životem?
Peču vánočku, kýtu, peču na všechno.
Maryša se mi plete s Marfušou,
v instalatérech vidím agenty,
v poštovních razítkách poselství.
Jinak nevidím prakticky nic,
co by stálo za zmínku,
jsouc stará, s vysloužilými smysly
navěšenými porůznu
na vytahané kůži jako
zmatnělé diadémy.