Zabydlím tedy tyto kouty i tuto plíseň

Je to širokodechá poezie, jejímiž kmotry jsou rozevláté a rozpažené verše Jana Zahradníčka, místy masitá obraznost Jiřího Kuběny, v níž ale nalézám osobitou poetiku (vždyť ti dva zmínění jsou přece „jen“ kmotry). Vcházíme do světa pokojů, bytů a jejich stěn, mezi nimiž se jako mnohotvárný sen odehrává život, který z chodby kvílí jako siréna, a pak se vydáváme mezi kolejnice do světa, který se otevírá až k pilířům stromů a chrámům lesa. Imaginativní tady nebují jen pro krásu bujení, ale pro nespočetné možnosti, jakými můžeme utvářet a promýšlet sami sebe a jak se k nám nespočetně můžou obracet ostatní a my k nim.

Prastarý nápěv jak zimní voda
voda po deštích temná a tyrkysová
proud strhává nemluvně černé dítě
černé dítě ve vydlabaném kmeni
lužním lesem se proplétá zaplaveným
lesem jak gaude mihne se ledňáček
jak vůně poražené túje.

Přijdu od vlaku, hned stavím vodu
Pokoj se mírně přeskupil, nahlížím
mezi dveřmi, zpovzdálí syčí plotna
Rychle se svlékám, uléhám do postele
Stačí mi jabloň za oknem
a že mě každá cesta vrací

Polštáře ještě voní tebou odešlou
uléhám tam, kde jsi ležela,
můj stín dopadá na spícího koně,
lůžko čerstvě povlečené
rozkvetlým tamaryškem, sazemi,
vyšla jsem na louku, hledala, hledala
anděl říká: vstal a není tu,
teplá, slehlá tráva tvého čekání. 

            Přeskupují se síly uvnitř hmoty,
            povoluje pnutí, které ji činí jedním,
            poleno hoří, doutnají kořeny pod zemí.

            Říkáš si cizí příběhy a jména,
            říkáš si příběh o Manon, o podvratné kráse,
            o kráse, která, nic naplat, vyzařuje do okolí,
            která se vzdává svého času a své vůle

            po nízkých oblacích rozbíhá se světlo
            pavouci a kočky rozbíhají se po předsíni,
            mezi zlatobýly po tvém mateřském břiše.

            Ze všeho toho štěstí píšeš báseň,
            báseň z nejkrutějších, den před sesláním Ducha
            v zahradě brousíš kosu, děti pod křídly káňat.

Od února krmila kvásek,
až voněl po přezrálých jablkách.
Nosila ho pod košilí a on dýchal
teple jako děcko. Bylo to chladné jaro
a ona mu neměla dávat jméno.
Než vypudil vodu a zašel,
bylo z něj na dva těžké chleby. 

            Dveře tehdy nechávali otevřené. Je Velký pátek.
            Z kříže sklouzne poslední fialový závěs,
            byl dlouhý jasný den. Hle, kříž, už se sbírá tichý průvod. 

            Na bledém nebi vychází trnkový měsíc,
            trnkový sýkoří měsíc v rozostřeném podvečeru.
            Celé se to dere do odzvoněného kostela. 

            Kdopak se odváží pootevřít rty?
            Kdopak se dotkne špičkou jazyka
            tvých polychromovaných nohou? 

Tramvaj na Olšanech zahýbá. Dívá se,
jak jí proužek krve stéká po stehně, lýtku,
v zatáčce se pomalu vychyluje ke dveřím.
Vedro nad kolejnicemi se řasí a pulsuje.
Vedro pod kopcem, vedro Židovských pecí.

Vážený pane,
            v mnoha nocích jsem čekala na Vaši zprávu, kterou si vyprošuji,
            ne, milostný dopis, to ne.
            Pozvání do jiné noci, jíž společná vzpomínka předchází
            a otvírá. Přiznaná vzpomínka, jíž mě jemně povedete,
            ano, týmiž místy, příteli, mezi cigaretou na dvoře,
            mezi mou stálou duchanepřítomností, to kdybyste tak scelil
            gestem srozumění. 

Volám z předsíně, ohlašuji se zvoláním,
            Ne Ne Ne
            To jen mimoděk správně stojíš naproti mé vůli.
            Zavolám ne už: toto jsem já, ale
            jsi toto ty?

Po své první zpovědi si míníš lehnout
rovnou do peřin, svatosvatě si lehnout,
aby sis do zítřka neurousala rukávky,
abys nezapálila stodolu neutopila kotě
ruku do klína si nevrazila jazyk do milencových úst
Ty bílé šatečky krajkové lezou ze skříně
Ty bílé šatečky ještě zazpívají,
kde jsou ruce naší Dory. 

S nesmírnou rychlostí narůstá den
hledám a nenacházím tužebník na lukách
má síla a mé odhodlání narůstají
otevřeš dveře sanitě, záclona z okna vzdutá
našla jsem něco jiného, ale co teď. 

Zatímco Origenes z kazatelny visí,
houpe se tam a zpět nikým neviděn,
otcové nad postýlkou v horečce šeptají
už teď jsme všichni v pekle
jako v sanitním voze nepoutaní nevolní
nevinní své viny nehodní
matky po večeři zabalí svačiny a doklady
siréna z chodby kvílí
nechceš, ale když posvítíš zpátky,
na konci chodby jsou páry světel
na půli cesty mezi dětským pokojem a brankou
a tak celou noc se na sebe díváte
toto je krev, která se za nikoho neproleje,
toto je rtuť vyděděných bratrů,
věčného nezapomnění. 

Zatímco ženy s velkýma plochýma nohama
kráčejí se zástavou svatoprokopskou
do nocí, kam jsme se nevydali, moje usoužená lásko,
kde básník opouští celý svůj život
sanita smýká ho po rautech, po hřbetech drobných lží
vozí se, sviští na nitích kapaček
a ženy v procesí ještě se semenem v ústech
neustále za sebou trousí zahrady
roste tu tužebník a první hřebínky řebříčku 

Siréna se sbírá jak říční pěna, jak přesladké otevření pivoňky,
bílé pivoňky u plotu, že nemůžeš v noci spát, jak úplněk svítí,
že pod polštářem nahmatáš cizí měnu a báseň čteš jako nepaměť.

Vážený pane,
            přijímám za všech okolností nehodně,
            ani nemohu jinak. Do spánků si vtírám jasmínový olej.
            Uléhám sama. Příliš kouřím, to však jen ve společnosti.
            Neumím přestat milovat, všechny své lásky krmím
            jako nemluvňata, jako bytosti bez řeči,
            když k Vám přicházím, chci úplně všechno naráz. 

Miláčku, měkkýma rukama mě hladíš po zádech
Kouřím a čtu tuto báseň. Celé se to, odklizeno
a odvětráno, před tebou rozestupuje. Stoupáš
až k hlavě, všechno mi ponecháváš,
všechno zůstává v pokoji
v pokoji s vysokými okny s kvetoucími duby.
vydechuješ – konečně vše čisté a zcela prázdné!

 Poslouchej, viděla jsem něco zázračného,
byly to prázdné sklenice od okurek
v květnovém večeru u hřbitovní zdi
najednou plné zlatozeleného světla. 

            Jedlový les zvedá se letos z kolen
            kaluže zakalené deštěm, ale daleko
            v bezových houštinách lomozí hrom.
            Poprvé posečeno. Dávno složené dřevo
            obrůstá šípek, slunce zalézá do děr a puklin. 

            Všechno se to jednou zvedne a odvalí
            jehličnatý les zestárne a ztichne,
            plný bříz, světlin, kvetoucího mechu.
            Bude trpce vonět a já jím pronesu spící dítě. 

            Vrací se bouřka, zvedá se vítr přes kopce
            přes Chudláz a Vrbětín, vezme s sebou
            vlčí děti, ale vyvrhne ztracené,
            odevzdá těla k pohřebním obřadům,
            odvalí se v hukotu včelstev
            svištění cizích sluncí.

Každý den přináším novou větévku jasmínu, bílou větévku k bílému lůžku.
Záclony z okna vylijí se v průvanu; to tys otevřel ty daleké dveře?
Nalévám kávu, jako strašná vina rozlévá se, vina nejasného původu,
kávu nalévám do nejkřehčího šálku, stěny propouští každé zdušené slovo,
do kávy padá okvětí jasmínu a ihned těžce klesá ke dnu, a když se hladina zavře,
zdá se nemožné, že tu všechno bylo už tehdy, rozumíš, úplně všechno,
a právě proto jdu, odcházím a vím, že jdu do noci. Ale nechoď se mnou.
Zůstaň, kde jsi. Vím, že mě neposlechneš, ale já, ty podsvětní, ty bože finančního zdraví, ty bojácný shromažďovateli, ty nerovný věčně ukřivděný, odcházím.
Kdo pro tebe rozdá cikánům svoje poslední? Kdo tě políbí jazykem a vším? Kdo pro tebe jazyk ztratí?
Teď jdu a nech mě jít.
Že daleko nedojdu, vím. Už teď se celá třesu. A že mi zbývá jen břeh řeky a kameny po kapsách. 

            Tak ať kameny, ať jasmín a postel prázdná. Budu tedy sebou.
            Červnové slunce a stín jsou ještě krajiny
            zcela odlišné, bílá oblaka bršlice mezi nimi
            bílý šum ve vlhkých koutech. 

            Zabydlím tedy tyto kouty i tuto plíseň v pronajatém pokoji,
            do oken pověsím nejjemnější záclonu,
            zavřu dveře, utiším průvan, vše vzduté vrátí se na své místo,
            do spánků vetřu si jasmín a mátu, na košili vyšiju
            stín nesmírného ptáka.

Vážený pane,
            v domě přes noc zmrzlo mléko
            a cokoli pozřít činí mi nepřekonatelné potíže.           

Všiml jste si někdy, jak se akáty dovedou poddat větru?
Druzí sebou škubou celí vykloubení, ale akát se zvolna a celý položí,
nekonečně plynulý pohyb prostrace a zdvihání. Akát?
Ten ubožák, co roste ze svinstva pohozeného u trati?
Cokoli shoří, spal; a k tomu kočáry; plachty; chlast.
Ubrus prali jsme zcela bezvýsledně, ale co jinak
s tím čínským porcelánem než akát nad ním prostřený
nad ním nejkřehčím; keř, plachý oheň,
připravujeme kávu, nikoli zápalné oběti.

Klára Krásenská (*1995) vystudovala historické vědy na KTF UK, bohemistiku na FF UK a tamtéž pokračuje studiem komparatistiky. Působí jako knižní redaktorka, psává literární recenze a příležitostně překládá. Básnický cyklus Mytologie lesa byl publikován ve sborníku Básne SK–CZ 2021. Debutovala sbírkou Mýtinami (Viriditas 2023), je spoluautorkou knihy Teorém kamenné zahrady (Nakladatelství UMPRUM, 2023). Za svou prvotinu byla r. 2024 zařazena do longlistu Magnesie Litery za poezii a nominována tamtéž v kategorii DILIA Debut roku.