Mít svý jistý, když jistýho nemáte vlastně vůbec nic

V průběhu četby sledujeme vnitřní monolog hlavní hrdinky, který je maskován za dialog s její nejstarší dcerou Beou, jíž chce Resi odhalit, jak to na světě skutečně chodí. Mít svý jistý tak lze číst jako román o mateřství a rodičovství. Stejnou měrou jde však o společenskou kritiku, o odkrývání společenských nerovností na místech, kde bychom je nečekali, a o limitech naší vlastní představivosti a empatie.

Na začátku knihy Resi zaskočí dopis, ve kterém se jí dává na vědomí, že její kamarád Frank, který je hlavním nájemcem bytu, v němž Resi s rodinou bydlí, nájemní smlouvu ukončil. V dopise ji neoslovil přímo, ale zato jej opatřil zeleným razítkem, jímž nahradil průvodní dopis, a dal jí vše pouze „na vědomí“. K tomuto jednání Franka dohnala sama Resi. V novinách vydala esej, v níž kritizuje proces realizace domku spolkového bydlení baugruppe, který si její přátelé zřídili, a ona se projektu odmítla účastnit. Se zvláštním gustem glosuje debaty kolem výběru fasády i její výslednou podobu. Za kritiku fasády se přece nikdo z bytu nevyhazuje. Jenže Resi má ostrý jazyk, pro ironii nejde daleko a poznámku o tom, že je ona fasáda otřesná, její přátelé interpretují jako adresný a osobní útok nejen na jejich domov, na který jsou pyšní, ale také na jejich přesvědčení a hodnoty. A aby toho nebylo málo, Resi jedna esej nestačila, musela vydat ještě tu zlou knihu. Sice se nedozvíme, o čem kniha pojednává, ale je zjevné, že se obsah jejích přátel hluboce dotkl, a tak je rázem zlá nejen kniha, ale i Resi.

Román je vyprávěn výlučně z jejího pohledu. Resi je jedinou vypravěčkou příběhu a dialogické pasáže, v nichž vystupuje její rodina, přátelé nebo matčina kamarádka, jsou rámovány Resinými vzpomínkami nebo glosami, které vedou naši interpretaci. Nevíme, jak se ostatní postavy cítí, víme pouze, jak si Resi myslí, že se cítily, a především jak se cítila a co si myslela ona. Ačkoli příběh podnítily současné události, ve vyprávění se vrací do osmdesátých let, kdy společně chodili do školy a seznámili se, deset let zpět, kdy se jejich přátelství změnilo v důsledku postupného zakládání rodin, ale i do let padesátých, kdy Resi nevypráví vlastní příběh, ale příběh své matky. Všechny tyto mikropříběhy pak spojuje téma socioekonomických rozdílů, které je pro knihu Mít svý jistý zásadní. Třídní rozvrstvení, které bylo dříve v pozadí, postupně probublalo na povrch a vyústilo v již popsaný rozkol.

Rozdíly mezi Resi a jejími přáteli existovaly vždy, ale zastíralo je to, co měli společné. Chodili spolu do školy, poslouchali stejnou hudbu, podporovali lidská práva, a tak jakoby nevadilo, že Resi je oproti ostatním v partě chudá. Stelling rodinné zázemí Resi a jejích přátel nevymezuje do detailu, ale spíš je nechává tušit prostřednictvím drobných narážek a situací. Resi na střední škole chodila s Ulfem, s jedním z jejích lépe situovaných přátel. A vzpomíná si, že kdysi skutečně věřili, že jejich odlišný původ nic neznamená, a to navzdory tomu, že Resi by své předky mohla vystopovat maximálně k prarodičům, zatímco Ulfův „rodokmen zosobňovala kniha vázaná v kůži ve vitríně jeho rodičů“. K prvnímu většímu nepochopení došlo ve chvíli, kdy jí parta navrhla, že by mohli jet společně lyžovat. Jenže Resi lyžovat neumí, nemá lyže a v její rodině a rodinách podobných té její není lyžování zvykem, protože představuje náklady navíc. Resi tak zůstala doma. Dost možná si nikdo pořádně neuvědomoval, že mezi finančním zajištěním a možností jet na hory existuje souvislost, a později si za to Resi začala moct sama. Je vzdělaná a mohla na společenském žebříčku vyšplhat výš, kdyby se jen trochu snažila, kdyby, jak glosuje, vystudovala třeba práva nebo se dobře vdala. Jenže Resi je spisovatelka a vdala se z lásky. Navíc se rozhodla mít čtyři děti, které je třeba živit. Nikdo ji nenutil. A ještě k tomu odmítla velkorysost přátel, kteří jí nabídli, že se projektu baugruppe může také účastnit, že za ni její vklad složí. Tuto nabídku Resi spolu s manželem odmítli proto, že se přátelům nechtěli cítit zavázáni, a také z toho důvodu, že je takové gesto ponižující. Je jedna věc být chudá, ale za chudou příbuznou mezi kamarády být prostě nechcete. Resi nicméně kývla na možnost převzít Frankovu nájemní smlouvu a přestěhovat se do jeho bytu, aby si celá parta zůstala nablízku. Toto řešení, které se nejprve jevilo přirozeně a prakticky, nakonec Resi zlomilo vaz, respektive vaz jí zlomilo, že neudržela jazyk za zuby. Resi totiž vůbec nepochopila, že by měla mlčet, že přátelství znamená spojenectví, ve kterém není prostor pro ironizování privilegií druhého.

Resina polemika s meritokratickými poučkami se místy blíží až sebemrskačství. Jakkoli její přátelé sklouzávají k pozici, že je její ekonomická situace dána tím, že se nedostatečně přičinila, nikoho by ani nenapadlo, že by se měla Resi rozvést a vzít si někoho zámožnějšího. Třebaže si Resi s touto tezí pohrává a vkládá ji přátelům do úst, moc dobře ví, že tohle je příliš a že pomyslný dialog dovádí až do absurdna. I proto se ostří neustále se vracejícího obratu „můžeš si za to sama, jsi lama“, který slyšela od dětí ve školce, otupuje a stává se spíše mantrou, jíž se častuje sama Resi.

Autorka si všímá skutečnosti, že i mezi těmi, kdo jsou si zdánlivě rovni, existují zásadní, tedy ekonomické a majetkové, nerovnosti, a odhaluje, jak nás existence různých druhů kapitálu mate. Přidržím-li se klasifikace Pierra Bourdieuho, který rozlišuje kapitál ekonomický, kulturní, sociální a symbolický, dostává se Resiným přátelům všech těchto jeho forem. A protože s nimi Resi sdílí kapitál kulturní, stačí jim v debatách o společenských a politických tématech, a dokonce je v nich často převyšuje, nabyli dojmu, že je na tom skoro stejně jako oni. Jistě, i Resini přátelé si řadu věcí uvědomují, vidí, že některé statky, které jsou pro ně standardem, Resi prostě nemá. Tento luxus v knize symbolizuje například hybridní auto nebo vestavěná skříň, kterou se jí přátelé dokonce zdráhají ukázat, protože by to mohlo být trapné. Všichni totiž vědí, že vestavěná skříň je mimo Resiny možnosti. Pro Resin rozpočet je zátěží už to, když její dcera potřebuje nový batoh do školy a přeje si ten značky Kånken, který mají ostatní děti. Sama si to nakonec obhájí svým ekologickým smýšlením — cestování přece zanechává silnou uhlíkovou stopu! — nebo svým rozhodnutím věnovat se literatuře. Jak již bylo několikrát řečeno, Resi si za to může sama. Nejde zde ale jen o Resi a její přátele, ale o to, jak zkresleně životy našich známých a často i blízkých vnímáme my sami. Ačkoli dokážeme soucítit i aktivně pomáhat druhým, jedná se o ty, kdo jsou v našich očích zjevně znevýhodněni. Čím víc se nám daný člověk podobá, tím složitější je nahlédnout, že nemusí žít jako my. I když jsme schopni pojmenovat a reflektovat vlastní privilegia a víme, že někdo, koho známe, bere výrazně nižší plat než my sami, uniká nám, že ačkoli si s námi daný člověk pohovoří o eidetické redukci, Tarkovského kinematografii nebo odlesňování, sedí v zimě doma v bundě, protože se bojí zapnout topení. A jestliže se k nám taková informace dostala, kolikrát se nám dralo na jazyk, že je to jen jeho či její chyba? Kdyby se ona osoba více snažila, kdyby lépe naložila s vlastním potenciálem, znalostmi a vzděláním? A kdy jsme něco takového řekli nahlas?

Ekonomické rozdíly v románu Mít svý jistý symbolizuje majetek, byt či dům, který vám nikdo nevezme. A v jistém smyslu jej lze číst jako Vlastní pokoj Virginie Woolfové naruby. V této dnes již klasické eseji si Woolfová klade otázky ohledně žen a psaní a konstatuje, že aby mohla žena psát, potřebuje mít peníze a vlastní pokoj. Fascinace vlastním bydlením a vlastním pokojem zvlášť je u Stelling patrná, třebaže nepochází z eseje Woolfové, ale z Dětí z Bullerbynu. Když byla Resi malá, její nejoblíbenější kapitolou této knížky byla ta, v níž Lisa dostane k sedmým narozeninám vlastní pokoj. Resi a její sourozenci vlastní pokoj měli, stejně jako měl vlastní pokoj jejich otec. Jediný, kdo byl v jejich rodině v tomto ohledu bezprizorní, byla Resina matka, které nezbylo nic jiného než se přemisťovat z jedné společné místnosti do druhé. Resi se proto rozhodne, že jí k Vánocům vlastní pokoj daruje, přepaží kvůli tomu svůj dětský pokojíček stolem a zástěnu vytvoří z prostěradla, které na zeď připevní pomocí připínáčků. Dospělá Resi tento svůj nápad hodnotí jako trapnou epizodu, za niž se začala stydět už v okamžiku, kdy tehdy na Štědrý den otevřela dveře dětského pokoje.

Dospělá Resi peníze nemá, ale má malý kamrlík. Vlastně je to kumbál, zadní část záchodu, kam většina lidí strčí pračku. Resi v něm píše, datluje do notebooku a tvoří. Občas nějaký svůj text prodá, vlastně jich prodává celkem dost, protože uživit čtyři děti není jen tak. Pro Resi není psaní pouze životní potřebou, ale také zdrojem obživy, což souzní s postřehem Woolfové, že „psaním lze vydělávat peníze (možná za cenu určitých dobrých lidských vlastností), a tak psaní postupně přestalo být pouhým znakem bláznovství a postiženého ducha a získalo praktický význam. Manžel může zemřít, rodinu může stihnout pohroma“. V očích Woolfové se psaní stává nástrojem, jak tuto pohromu zažehnat, v Mít svý jistý je ale psaní tím, co Resi pohromu způsobilo. Tedy oprava, psaním si problémy způsobila sama Resi. Kdyby nevydala tu zlou knihu, nedonutila by Franka, aby ji vypověděl z nájmu, a neocitla by se s dětmi a s manželem na ulici, respektive by nebyla odsouzena k hledání bytu kdesi na předměstí. I když během četby tušíme, že nějaký byt nakonec někde najde, nebude v něm mít nejspíš kamrlík a bude pro ni obtížnější psát.

Ačkoli se může zdát, že Resi tepe především své přátele a vysmívá se jejich falešné uvědomělosti, nit suchou nenechává ani na sobě. Resini přátelé z jejího popisu vycházejí jako pokrytci. Navenek smýšlejí progresivně a chtějí mít ve své baugruppe byt pro nízkopříjmovou rodinu, ale jen proto, aby svůj projekt mohli prezentovat jako sociální a dávat najevo své hodnoty. Ačkoli se Resi „konkurzu na chudáky“ odmítne účastnit, uvědomuje si, že řadu hodnot se svými přáteli sdílí a že vidina stěhování se kamsi na periferii je pro ni strašákem nikoli proto, že bude muset do centra dojíždět a nemá auto a řidičák, ale proto, že přijde o identitu kosmopolitní Berlíňanky. Podobně jako její přátelé ani ona nedokáže pasti pokrytectví uniknout. Jindy demonstrativně bagatelizuje Ulfovu gratulaci k literárnímu ocenění a shodí význam literárních cen obecně, protože je na Ulfa naštvaná a z principu jí nemá co gratulovat. Na vstřícné gesto reaguje neúměrně odmítavě, ale nedokáže si pomoct. Uvědomuje si, že možná opravdu přestřelila a mohla řešit jinak i některé další situace. Jenže ostrý jazyk a vláda nad slovem jsou to jediné, co má. Mít svý jistý není tak bezprostřední obžalobou systému, jako jsou například některé knihy Édouarda Louise, ale blíží se — třebaže současnou západní společnost a hodnoty střední třídy kritizuje nemilosrdně — svou niterností k psaní Karla Oveho Knausgårda, kdy síla jeho opusu Můj boj spočívá v tom, že jakkoli kritický a krutý je k ostatním, nejkrutější je vždy sám k sobě. Resi není zdaleka dokonalá, občas udělá nějaký přešlap a i ona stejně jako její přátelé se čas od času ocitne ve vleku vlastních hodnot a představ o sobě samé. Protože však kvůli tomu, že v pomyslné ekonomické přetahované tahá za kratší konec, vidí, že ani vzdělání a kulturní kapitál nemusí člověku přinést jistotu. Mít svý jistý je totiž pro řadu lidí hodně nejistý.