Sartre coby míra všech věcí?

Francouzský filozof, spisovatel a veřejný intelektuál Jean-Paul Sartre (1905—1980) navštívil spolu se svou partnerkou Simonou de Beauvoir Československo čtyřikrát: v říjnu 1934, v září 1954, v listopadu 1963 a listopadu 1968. S konsolidovaným nástupem normalizace, k němuž došlo v sedmdesátém roce, se Sartre i Beauvoir stali nepřáteli státu, neboť projevili nesouhlas se srpnovou okupací. Proto je rokem 1970 kniha Ti druzí uzavřena. Znovu publikován a veřejně reflektován tu Sartre mohl být až po roce 1989, to však je už jiná kapitola. Srpa zajímalo, jak zde byly Sartrovy texty a jeho osobnost vlivné v časech, kdy žil a současně tady byl vydáván a jeho hry inscenovány.

Sartrův vstup na scénu je v knize pojat velkolepě. Srp knihu otevírá příletem protagonisty a jeho družky do Prahy 13. listopadu 1963, přičemž následující dny, tvrdí autor, „lze označit za jednu z vůbec nejvýznamnějších zahraničních návštěv Československa ve 20. století, co do vlivu srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Eluarda v roce 1935“. Vzhledem k tomu, že Srp nenapsal „kulturních návštěv“, zřejmě má na mysli návštěvy vůbec — a zmíněné srovnání s pobytem Bretona a Eluarda odpovídá kunsthistorikově soustavnému zájmu o dějiny surrealismu, o nichž publikoval řadu prací. Tato adorace uvedených pobytů francouzských tvůrců vypovídá o badatelově zacílenosti.

Je nesporné, že podzimní návštěva v třiašedesátém, z níž se de Beauvoir ovšem musela předčasně vrátit domů za těžce nemocnou matkou, což posléze popsala v próze Velice lehká smrt, byla z těch čtyř pobytů nejdelší a měla největší dosah — vzhledem k probouzející se společenské atmosféře. Ostatně v květnu onoho roku se konala průlomová kafkovská konference v Liblicích. Karel Srp dokumentuje tento Sartrův pobyt komplexně. Uvádí, která česká a slovenská místa a prostředí navštívil, s kým se setkal, o čem kde hovořil. Jeho myšlenkovou pozici vytyčuje názorovým vývojem, jímž v té době procházel: prohlašoval se za marxistu a v socialistické kultuře spatřoval, přinejmenším na poli literatury, budoucnost. Srp dobové diskuse přibližuje se sympatizujícím pozitivismem, v hojném poznámkovém aparátu uvádí desítky detailů, někdy i marginálních, nicméně poznámkový aparát může posloužit coby zdroj informací o kvasu důležité, vlivné části dobové intelektuální a umělecké scény.

Hry na jevištích

V nechronologicky koncipovaném výkladu poté dojde na návštěvu v roce 1934, o níž se však dochovalo minimum materiálů. Srp proto při přibližování vazby Sartre—Československo v období před druhou světovou válkou a po ní píše především o náhledu protagonisty na mnichovskou dohodu a o dvou dílech románového cyklu Cesty k svobodě, které zde vyšly v letech 1946/1947 a byly hojně čteny i diskutovány. Srp dopodrobna vypisuje ty pasáže ze zmíněných románů, v nichž se děj a postavy dotýkají událostí důležitých pro Československo. Bez důvodu ovšem jednou píše Cesty k svobodě (pod tímto titulem také obě knihy po válce v překladech vyšly), podruhé Cesty svobody, přičemž významová nuance je asi pod Srpovu rozlišovací schopnost. À propos: úplně svévolné je Srpovo zacházení s pojmy hra — inscenace — představení, když píše o uvádění Sartrových her na tuzemských jevištích. Přímo frapantně se to projevuje v pasáži, kdy píše o inscenacích Sartrových her uváděných na československých jevištích v roce 1968 a 1969: jmenuje Špinavé ruce, Trójanky, Ďábel a pánbůh, Mouchy. „Většina těchto her se vztahovala k srpnovým událostem, narážely na okupaci, týkaly se potřeby svobody.“ Jmenované autor napsal dávno před srpnem ’68, a jestli se k těmto událostem něco vztahovalo, tak jejich tuzemské inscenace, režijní uchopení. Srpovi zde schází základní pojmová orientace.

Skromně je rovněž zaznamenána dvoudenní návštěva v září 1954, na níž Sartra a de Beauvoir doprovázeli Vítězslav Nezval a Marie Pujmanová za přítomnosti překladatelky Kamily Jiroudkové. Podle všeho šlo o návštěvu „bezbrannou“, zaplněnou kulturním programem, bez veřejného vystoupení; těžko si odmyslet stalinistickou deku, která tehdy na republice ještě ležela. Ostatně v samém závěru knihy je (bez uvedení překladatele!) otištěn úryvek ze vzpomínkové knihy Simone de Beauvoir Tout compte fait, kde autorka píše, že v Praze je v roce 1954 zneklidnila „tajně zašeptaná kratičká věta: ‚Teď se tu dějí hrozné věci.‘“

A konečně návštěva na konci listopadu 1968. Byla krátká a intenzivní. Sartre a de Beauvoir zhlédli pražské inscenace Špinavých rukou a Much, diskutoval s filozofy, divadelníky, spisovateli a vysokoškoláky. Návštěva byla mediálně sledovaná, pro kulturní a intelektuální vrstvu šlo o událost. Následující rok začalo být čím dál jasnější, že je po diskusích a Sartra s de Beauvoir sem už nikdo nepozve, a oni by ani nepřijeli.

Záznamy o návštěvách, hojně protkané četnými partiemi o mezinárodních i domácích souvislostech jak politických, tak myšlenkových, tvoří zhruba dvě třetiny i vizuálně velkorysé (a ne zrovna levné) publikace. Nedílnou součástí zde je bohatý obrazový doprovod, tvořený cennými a kvalitně reprodukovanými fotografiemi z návštěv Sartra a de Beauvoir v letech 1963 a 1968, snímky z divadelních inscenací Sartrových her, reprodukcemi obálek přeložených knih i stránek z divadelních programů či tiskových stran z periodik, která o návštěvách informovala.

Co bych vám říkal

Před závěrečným krátkým oddílem dokumentů, jemuž dominuje zmíněný úryvek z memoárové knihy Simony de Beauvoir, se rozlévá závěrečná třetina publikace, nazvaná „Průhledy“. U ní není snadné říci, o co Karlu Srpovi přesně šlo. V zásadě jde o rozbor určitých tematických motivů v Sartrově díle. Žánrově je povaha těchto analýz esejistická, někdy pojatá více literárněhistoricky, jindy spíše filozoficky, ale není tu patrná ucelená interpretační koncepce. A československá stopa je v těchto intepretacích hledána někdy až za každou cenu, umanutě vyrývaná, jindy je sotva rozeznatelná. Metodika je rozvolněná, minimálně v této třetině knihy by text měl podléhat lektoraci a celá publikace pak daleko přísnější redakci. Průběžně se v textu vyskytují prazvláštní formulace — buď stylisticky, nebo významově.

Fotograf Anton Šmotlák, píše Srp, „během besedy v Kultúrnom životu uskutečnil několik fotografií Sartra s de Beauvoirovou a redakčního týmu“. Nebo: „Libor Fára navrhl účinný divadelní program se snímky inscenace od Zdeňka Tmeje.“ Či také: „V kritice socialistického realismu se Sartre stýkal s názory vyslovenými Adolfem Hoffmeisterem ve třicátých letech na stránkách Volných směrů.“ Případně: „Ostražitost k Sartrovi si uchovávali představitelé fenomenologické filosofie, vycházející z Husserla a Heideggera, a surrealismu, Jan Patočka a Mikuláš Medek.“

Toto jsou, dejme tomu, neobratnosti. Pak jsou tu formulace těžšího kalibru. Například že státní socialismus byl zaveden „v roce 1960 i v Československu“. Ten zde byl se všemi důsledky zaveden na konci čtyřicátých let, v roce 1960 došlo pouze ke kosmetické úpravě — k přijetí ústavy, která změnila název státu na Československá socialistická republika. Vyloženě povážlivá je formulace: „Sovětský svaz navštívil (Sartre) mnohokrát v přibližném rozpětí od poloviny padesátých do poloviny šedesátých let, takže jej měl možnost podrobně poznat jako žádný jiný západoevropský intelektuál…“ Kolik toho prominentnímu západnímu spisovateli sovětský režim asi tak při návštěvách ukázal? (Například stránky Gulag-Online uvádějí, že podle dostupných informací ze sovětských bezpečnostních složek tyto v roce 1957 zadržely z politických důvodů 3 318 osob a o rok později osob 2 325.) K tomu připočtěme ležérní zacházení s pojmy marxistické a neomarxisté nebo strukturalismus a poststrukturalismus; a také čistě faktografické chyby, které lze v knize rovněž nalézt, ale pro jejichž výčet zde není prostor.

Když celou publikaci Ti druzí absolvujete, zjistíte, že vlastně dost dobře nevíte, co si Karel Srp o Jeanovi-Paulu Sartrovi myslí. Osobně se mi to jeví tak, že s ním značně sympatizuje, přilnul k jeho odkazu, nějak je mu blízké niveau zejména šedesátých let, ale nechce vystoupit s otevřeným hledím, takže volí metodu tu bezpříznakového dokumentování, tu zase „tichého“ obranářství Sartra, které se projevuje tím, že jeho odpůrcům vymezuje velmi omezený prostor pouhých zmínek. Šedesátá léta jsou pro část tuzemské společenskovědní obce svého druhu zlatým věkem a nezastíraně ve svých textech píší (například filozofové Petr Kužel či Michael Hauser), že potenciál této dekády není mrtev. V podtextu Srpovy knihy cítím totéž, ale autor nic neřekne přímo — „objasnění Sartra zůstane navždy otevřené“, končí svůj text.

Autor je kulturní publicista a kritik, editor webu ČT art

Karel Srp: Ti druzí. Jean-Paul Sartre a Československo 1934—1970
Fotografie různí autoři. Arbor vitae, Řevnice 2023 (fakticky 2024), 392 stran