Někdy jsou děsné krajiny

Sbírka je komponována na jakémsi kruhovém či dostředivém půdorysu. V jeho pomyslném středu najdeme básně křehké, tiché a intimní (o nich později), v prvním a posledním oddílu jsou komplikované a mnohovrstevnaté, plné hutných obrazů.

Zavádějí nás do světa na pokraji snu a skutečnosti; občas máme pocit alternativní reality jako z nějakého románu magického realismu, jindy se zpod metafor vyloupne běžná životní situace. Jejich básnický jazyk se zdá místy odkazovat k literatuře mnohem starší: tu se objeví kontrast typický pro barokní poezii („Otče můj prastarý zesnulý / […] / I v sobě se hnípu a hledám tvé zasuté obrazy“), jinde verše svou rozměrností, rytmem a obrazností připomenou básníky konce devatenáctého století („Vyjeli jsme zrána, kdy vše bylo ještě čisté. / Vydali jsme se přes krajiny květů a ovoce, / polibků, studní a vůně.“), obrazy na pokraji morbidity a ironie zase odkazují k dekadenci. Nejsem si jistá, zda a do jaké míry je tato intertextualita záměrem autora, ale nepůsobí strojeně či cizorodě a nabízí zajímavou rovinu čtení jinak veskrze současné knihy.

Co naopak z textu vystupuje, jsou poněkud otřepané obraty („uvnitř zkamenělých květů“, „nárazy válečných hrůz“) nebo vyjádření na soudobou poezii až příliš patetická („Otče, hledám zavalené obrazy tvé dobroty a lásky a síly“), která znejišťují, nakolik je autor myslí vážně. Otočíme stránku a následující báseň začíná slovy: „Po přečtení této básně se na autora podívala dost skepticky.“ Tento klasický divadelní zcizovací efekt se objevuje poměrně často. Mohou to být nenáležitá slova, ironické komentáře, které nutí zpochybňovat přečtené — a pak zase zpochybnění odvolávat, protože zásadní pocity, k nimž texty jednoznačně směřují, tedy znepokojení, nejistota, úzkost, či dokonce ohrožení, zůstávají. Básník mluví o „puklých chvílích“, „nejčervivějších chvílích“ světa, který „šedne a měkce sténá“ a je zabydlen bizarními postavami svalnatých andělů i mladých malátných bohů a přikrášlován velkými lháři. Macurovi se tímto způsobem podařilo dostat do poezie závažná témata, zároveň nutí kriticky uvažovat o tom, co se skrývá za obecnými pravdami a proklamacemi.

Důležitým pojmem v tvorbě Ondřeje Macury byla a je krajina. Může to být skutečná krajina s potokem a račími životy zmařenými suchem, neurčitý časoprostor, který jsme svou činností vytvořili a který o nás vypovídá („děsné krajiny zmrzačené válkou“), svět, který jsme zdědili po předcích či stvořitelích a který už nikdy nemůže být čistý a uspořádaný, neboť ho svými životy neustále olepkáváme a opatláváme, nebo prostor symbolicky reprezentující naše vnitřní světy, do nichž se prodírá špinavé chlupaté zvíře nebo kam otevřeným oknem vlétne netopýr. Zabydlená krajina by měla být bezpečným místem, jakousi ulitou nebo zahradou, ale je to jen iluze. Verše neustále poukazují na malost, zranitelnost člověka. 

Na opačném pólu Macurovy poezie stojí básně zobrazující jeho nejbližší okolí: domov a ulice kolem, les a potok u chaty v Železných horách. „Bytosti středu“, tak se příznačně jmenuje prostřední oddíl, v němž se básník jeví především jako pozorovatel — své kočky (jejímaž očima někdy pozoruje sám sebe), rodinného života, sousedů či zahrady. Autor zde ukazuje hravou obraznost (představa stromu jako potměšilé bytosti vyplivující veverky), schopnost překlopit patos do humoru, pomocí ironie a parodie vygradovat báseň k pointě. Po hutnosti a mnohoznačnosti předchozích oddílů se lze někdy ptát, zda je potřeba v těchto jednodušších, obrazově odlehčenějších textech hledat něco víc než poetické zachycení křehkého okamžiku nebo zajímavé situace. Při pozorném čtení ale neujde, že v každém z nich je nějaký kontrast, odlišné úhly pohledu, že situace v sobě obsahují různé možnosti. I tyto Macurovy básně jsou tedy něčím víc než lyrickými drobnostmi, zásadnější témata v nich jakoby čekají, zda budou objevena.

Různorodost forem i básnických prostředků je možná způsobena desetiletou pauzou od poslední Macurovy sbírky, ale rozhodně není na škodu, naopak přidává jí na pestrosti, aniž by se narušil jednotný celek. Pojítkem básní je zkoumání, postupné ohmatávání okolí, podobně jako když se stromy (zde výrazně přítomné) zakořeňují a ohmatávají půdu kolem sebe. Ondřej Macura nabízí poezii, se kterou musíme pracovat. Nevnucuje závažná společenská či enviromentální témata, ale nedovolí zapomenout, že existují. Vtahuje do vlastního světa, ale nezahrnuje intimnostmi či osobními traumaty. Ukazuje, že žijeme v neustálém dialogu s okolním prostředím a v konfrontaci s ním. Pečlivě vyvažuje odstředivé a dostředivé procesy, vzlínání a propadání, lásku a smrt.

Ondřej Macura: Tiše, aby nás neslyšel…
Odeon, Praha 2023
112 stran