Amadeus čtyřicetiletý

Na počátku bylo drama

Miloš Forman ve svých pamětech Co já vím?, napsaných ve spolupráci s Janem Novákem, vzpomíná, jak se v roce 1980, kdy připravoval film Ragtime podle románu E. L. Doctorowa, vypravil v Londýně bez velkého nadšení na hru Amadeus od Petera Shaffera v domnění, že půjde o nudný životopis slavného skladatele, jaké znal z dobových filmů, ať už českých, nebo ruských, o mužích „v napudrované paruce a s hlavou v oblacích, kde podle podobných životopisných příběhů hudba převážně sídlí“. Jenže pak se Forman nestačil divit: „O hudbu vlastně ani tak moc nešlo. Ten příběh byl o všech lidech, kteří sdílejí nějakou vášeň, a přitom je od sebe dělí hluboká propast talentu, která se z pohledu normálního člověka jeví jako strašlivá nespravedlnost. Sledoval jsem Salieriho, toho krále všech průměrných, jak bojuje sám se sebou tváří v tvář Mozartově genialitě. Shafferova hra o závisti protkané obdivem, o uctívání prošpikovaném zradou mě přibila do sedadla a Mozartova nádherná hudba dávala tomu strhujícímu příběhu korunu. Když hra skončila, věděl jsem, že je v ní film, který bych strašně rád dělal.“

Britský dramatik Peter Shaffer vytvořil svoji nejslavnější hru Amadeus inspirován krátkým dramatem A. S. Puškina Mozart a Salieri z roku 1830 (v roce 1897 podle ní vytvořil komorní operu Nikolaj Rimskij-Korsakov). Legenda o zášti mezi Wolfgangem Amadeem Mozartem (1756—1791) a vídeňským dvorním skladatelem Antoniem Salierim (1750—1825) je stará stejně jako pověsti o tom, že Salieri Mozartovi škodil a sám se obviňoval z jeho smrti. Shafferova hra je uměleckou licencí, nikoli faktografickým životopisem, skutečnosti ze života a tvorby obou skladatelů se zde mísí s fikcí, a tak je potřeba hru (i pozdější Formanův film) brát. Jde tu o symbolické zpodobnění věčného zápasu mezi genialitou a průměrností, přičemž důležitou roli zde hraje i závist — ovšem nejen Salieriho vůči Mozartovi, jemuž lze závidět genialitu, ale vlastně i Mozarta vůči Salierimu, jemuž lze závidět jeho úspěchy a postavení.

Shafferův Amadeus měl světovou premiéru v londýnském Royal National Theatre 2. listopadu 1979 v režii sira Petera Halla; Salieriho ztvárnil Paul Scofield (nositel Oscara za hlavní roli ve filmu Člověk pro každé počasí z roku 1966), Mozarta Simon Callow (ve Formanově filmové verzi pak hrál Emanuela Schikanedera). Právě tuto úspěšnou inscenaci viděl v Londýně Forman. Později byla přenesena do Her Majesty’s Theatre ve West Endu a roli Salieriho převzal Frank Finlay. O rok později byla hra uvedena na Broadwayi v New Yorku, premiéra v Broadhurst Theatre se konala 11. prosince 1980 opět v Hallově režii; dosáhla 1181 repríz (derniéra byla 16. října 1983). Salieriho hrál v prvním obsazení Ian McKellen (a byl oceněn cenou Tony, stejně jako Shaffer za nejlepší hru), Mozarta Tim Curry a v roli Mozartovy manželky Constanze se objevila slavná britská herečka Jane Seymourová. Pro zajímavost, první varšavské uvedení v roce 1981 a poté první pařížské režíroval Roman Polanski, který zároveň hrál Mozarta.

Hra se těší stálé popularitě ve světě stejně jako u nás — databáze Divadelního ústavu eviduje tři desítky českých inscenací. Ta první byla v Plzni v Divadle J. K. Tyla s premiérou 11. května 1982 v režii Oty Ševčíka a v překladu Martina Hilského. Ještě v témže roce byl Amadeus uveden v Liberci a v Brně a také v Praze, kde se premiéra v Divadle ABC konala 21. října 1982 v režii Karla Kříže. Premiéra to však byla posunutá, protože původně měla být už 30. června, ale bohužel Václav Voska, který měl hrát Salieriho, v průběhu zkoušek zemřel a nahradil ho Boris Rösner (ve filmu pak nadaboval Salieriho pro českou verzi); prvním pražským Mozartem byl Viktor Preiss. Z posledních českých inscenací připomenu alespoň dvě z roku 2014, jimž se dostalo větší mediální pozornosti: v brněnském Divadle Husa na provázku hráli v režii Vladimíra Morávka Salieriho Miroslav Donutil a Mozarta jeho syn Martin Donutil; v pražském Divadle na Vinohradech v režii Martina Čičváka hráli hlavní role Jiří Dvořák a Ondřej Brousek. Překlad Martina Hilského u nás vyšel knižně v roce 2013 v nakladatelství Artur.

Filmový Amadeus a natáčení v Československu

Miloš Forman správně odhadl, že Shafferova hra se svými nadčasovými tématy má filmový potenciál, a v Shafferovi našel vstřícného a otevřeného spolupracovníka při psaní scénáře. Bylo jasné, že filmová adaptace bude od hry v lecčems odlišná, a Shaffer se tomu nebránil. Divadelní prvky šly pryč (třeba postavy tzv. Větříčků různě komentujících děj), naopak je tu funkční Salieriho komentář a retrospekce. Starý Salieri po pokusu o sebevraždu vzpomíná v blázinci před knězem (dalším představitelem průměrnosti), co jej k tomuto činu dovedlo, tedy vzpomíná na Mozarta a na to, jak se těžce vyrovnával s tím, že Bůh vložil genialitu do tak prostého a rozjíveného mladíka s vulgárním smíchem a slovníkem, který hudbu skládá „levou zadní“, zatímco on, pracovitý Salieri, má sice úspěchy, ale je si vědom své průměrnosti. Bylo také jasné, že důležitou roli musí hrát hudba, především ta Mozartova, jak tomu bylo i ve hře. Tu pro film nahrál britský dirigent sir Neville Marriner se špičkovým londýnským orchestrem Academy of St Martin in the Fields, zaměřeným na klasicistní a barokní repertoár, a se sólisty zvučných jmen — jedním z nich byl i český klavírista Ivan Moravec. Marriner si vymínil, že produkce nezmění ani notu, což bylo dodrženo. A soundtrack k Amadeovi se poté dočkal velkých prodejních úspěchů.

Formana také hned napadlo, že Amadeus by se mohl natáčet v Praze (která ale ve filmu představuje Vídeň), což by znamenalo po letech emigrace režisérův návrat domů. Vídeň nebo zvažovaná Budapešť se pro natáčení nehodily. Ovšem československá komunistická vláda odmítala Formana, který měl od roku 1977 americké občanství, vpustit do země. Nyní ale Forman doufal, že vidina kšeftu pro filmové studio na Barrandově a přísun valut by mohly vládu obměkčit. A také se tak po složitých vyjednáváních stalo, jen Forman musel slíbit, že nebude vyhledávat disidenty. Nakonec celému projektu požehnal sám prezident Gustáv Husák.

Amadea produkoval Saul Zaentz, který už s Formanem spolupracoval na oscarovém Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975). Forman do filmu neobsadil žádnou hvězdu, ale vybral neznámé, převážně americké herce. Salieriho hraje F. Murray Abraham, Mozarta Tom Hulce, Constanzi Elizabeth Berridgeová (na poslední chvíli nahradila původně obsazenou Meg Tillyovou, která se zranila), Mozartova otce Roy Dotrice, císaře Josefa II. Jeffrey Jones, pěvkyni Caterinu Cavalieriovou Christine Ebersoleová a v malé roli služky Mozartových, která donáší Salierimu, se objevila Cynthia Nixonová, která se později proslavila jako Miranda v seriálu Sex ve městě. Choreografii a režii operních scén měla na starosti Twyla Tharpová, která s Formanem spolupracovala na filmové verzi muzikálu Vlasy (Hair, 1979).

Natáčení v Praze a jinde probíhalo od ledna 1983, první klapka byla 31. ledna a natáčet se začaly scény zpovědi starého Salieriho v blázinci (v pražské Invalidovně), k čemuž byla potřeba náročná maska, na níž se podílel jeden z nejlepších hollywoodských maskérů Dick Smith. Celkem bylo 124 natáčecích dnů a poslední klapka byla 15. července. Na natáčení se podílela spousta českých tvůrců, například Jan Schmidt (pomocná režie), Jan Balzer (vedoucí výroby), Miroslav Ondříček (kamera), Theodor Pištěk (návrhy kostýmů), Karel Černý (architekt), Josef Svoboda (scénografie operních scén), Zdeněk Mahler (odborný poradce pro hudbu a historii), Ivo Špalj (asistent zvuku) a mnozí další. V epizodních rolích nebo v komparsu si všimneme řady českých herců (Karel Fiala, Hana Brejchová, Jitka Molavcová, Karel Effa, Jiří Lír, Jiří Krytinář, Aťka Janoušková, Dana Vávrová, Pavel Nový, Jan Pohan, Jan Kuželka, Miriam Chytilová a další). Malého Mozarta ztvárnil Miroslav Sekera, dnes úspěšný pianista. Natáčelo se na mnoha místech v Praze (Invalidovna, Arcibiskupský palác, Tylovo divadlo, Valdštejnský palác a zahrada, Maltézské náměstí, Hradčanské náměstí, Klementinum, Vyšehrad, Strahovský klášter aj.), ale i mimo Prahu (zámky Kroměříž, Valtice, Dobříš, Veltrusy, Kozel, Ploskovice a Jaroměřice nad Rokytnou, kostelík v Jilemnici aj.). Několik scén se natáčelo i ve Vídni, v Itálii a ve Francii.

Ve Formanových pamětech a na internetu lze vyhledat mnoho vzpomínek na natáčení a na to, jaká to byla tehdy pro filmaře, ale i veřejnost událost. Velkofilm o Mozartovi, kterému Praha vždy tak rozuměla! Forman v Praze! Američtí filmaři na Barrandově a v pražských ulicích! Ne všichni ale byli nadšeni, třeba vedení Národního divadla se dlouho vzpíralo pustit filmaře do Tylova (dnes Stavovského) divadla, tehdy uzavřeného kvůli generální rekonstrukci; veřejnosti se někdy nelíbily uzavřené ulice zatarasené filmovými vozy a komparsem; část disidentů měla Formanovi za zlé, že „spolupracuje“ s komunisty; štáb byl prolezlý fízly a estébáky. Atmosféru natáčení na Malá Straně zachycuje např. povídka Karla Pecky Mafie velká a malá z cyklu Malostranské humoresky. Nelze pochybovat o tom, že pražské, české a moravské lokace či zámecké a jiné interiéry, ve filmu citlivě využité, dodaly Amadeovi na kráse, výpravnosti i působivosti. Ostatně tvůrci, kteří se sice v příběhu tak úplně nedrželi faktů, kladli velký důraz na autentickou rekonstrukci kostýmů a kulis i na organické zakomponování ukázek z Mozartových oper, které zachycují průběh zkoušek i samotná představení. Opera je díky strhující choreografii a nápadité scénografii představena jako živé a divácky přitažlivé umění. Dodnes se najdou diváci, kteří právě Amadeovi vděčí za probuzení zájmu o klasickou hudbu a operu (sám se mezi ně počítám). Nemluvě o vynikající Ondříčkově kameře a mistrovské práci se zvukem, střihem a hudbou (viz památná scéna komponování Requiem).

Úspěch Amadea a uvedení v Československu

Produkční společnost The Saul Zaentz Company a distribuční společnost Orion Pictures uvedly Amadea do kin ve verzi dlouhé 161 minut. Slavnostní premiéra se konala v Los Angeles 6. září 1984, v New Yorku 12. září a do distribuce v USA film vstoupil 19. září. Amadeus sklízel vesměs kladné recenze a úspěch měl i u diváků po celém světě. Rozpočet byl 18 milionů dolarů a tržby dosáhly v době uvedení 90 milionů dolarů, což je obdivuhodné, uvážíme-li, že jde o dílo s tématem klasické hudby a bez filmových hvězd, byť od režiséra, který měl za sebou Oscara za veleúspěšný Přelet nad kukaččím hnízdem, po němž ale následovaly dva zdařilé, leč nepříliš úspěšné filmy Vlasy a Ragtime. Rezervovaná k filmu byla — a dodnes je — především obec muzikologů, byť i ona musí Amadeovi přiznat zásluhy o zvýšený zájem o Mozarta a klasickou hudbu. Volkmar Braunbehrens, autor i česky vydané monografie o Salierim, napsal, že Formanův Amadeus „zcela ruší Shafferem chytře rozvrženou záruku divadelní účinnosti, kritickou distanci od děje na jevišti, a předvádí opojnou filmovou orgii s takovou jednoznačností obrazů, že vzniká dojem, že to muselo být jen tak a ne jinak. Zbytek vykoná sugestivní účinek dějišť, osob a tváří“.

Amadeus začal na začátku roku 1985 sklízet i četná filmová ocenění: mj. Zlaté glóby za nejlepší film-drama, režii, mužský herecký výkon v dramatu (F. Murray Abraham), scénář (Peter Shaffer); britské ceny BAFTA za nejlepší kameru (Miroslav Ondříček), střih (Nena Danevicová, Michael Chandler), masky (Paul LeBlanc, Dick Smith) a zvuk (John Nutt, Chris Newman, Mark Berger); Ceny Asociace losangeleských filmových kritiků za nejlepší film, režii, herce (F. Murray Abraham) a scénář; ve Francii Césara za nejlepší zahraniční film; v Itálii Donatellovy Davidy za nejlepší zahraniční film, režii zahraničního filmu a zahraničního herce (Tom Hulce). Vše vyvrcholilo osmi Oscary za nejlepší film, režii, scénář podle předlohy, herce v hlavní roli (F. Murray Abraham), výpravu (Patrizia Von Brandenstein, Karel Černý), kostýmy (Theodor Pištěk), masky a zvuk; nominováni byli také další herec v hlavní roli Tom Hulce, kameraman Miroslav Ondříček a střih. Dalo by se říci, že Češi tenkrát dobyli Hollywood.

Do československé distribuce se Amadeus dostal 1. srpna 1986. A byla to velká událost jednak kvůli filmu samotnému, jednak kvůli tomu, že u nás byl uveden, ačkoli ho natočil režisér-emigrant. Ve Filmovém přehledu tehdy přesně napsali: „Ve všech zemích, kde se doposud [adaptace dramatu] hrála, slavila úspěch u diváků i u kritiky díky vzácné jednotě všech svých složek: od výtvarné stránky přes herecké výkony až po režii.“ V Lexikonu světového filmu (2005) uvádí v hesle o filmu Amadeus Luboš Ptáček: „Projekce v Čechách před rokem 1989 často končily spontánním potleskem. Diváci oceňovali kvalitu filmu, úspěch českých tvůrců a zároveň vyjadřovali své sympatie k režiséru-emigrantovi očerňovanému komunistickým režimem.“

V prosinci 2002 byla do kin a na DVD uvedena prodloužená verze Amadeus — Director’s Cut v délce 181 minut. K této verzi píše Filmový přehled: „Na konfliktu geniality a průměrnosti Forman v krystalicky čisté podobě zpracoval své životní téma: nerovný a marný boj výjimečného jedince s představiteli institucionalizované moci (závistivý dvorní skladatel, autoritativní ředitel opery, císař bez hudebního sluchu). Zároveň bravurním způsobem využil hudební složku. Divák je často vtahován do příběhu prostřednictvím hudby, ale také naopak: některé již klasické sekvence (Salieriho zpověď před knězem či scéna, v níž na smrt nemocný Wolfgang Amadeus Mozart diktuje sokovi noty Rekviem) jsou vlastně zasvěceným a zaníceným rozborem hudebních pasáží. — Nová verze Amadea je zhruba o dvacet minut delší […]: nejdůležitější změnou oproti původní verzi je návštěva Konstance Mozartové u Salieriho, který za svou přímluvu u dvora požaduje od zoufalé ženy sex, ale který nakonec svou povolnou oběť mnohem víc poníží tím, že ji dá vykázat (Salieriho demonstrace moci vysvětluje, proč ho Konstance tak nenávidí a proč jej v závěru filmu nekompromisně vyhodí z bytu). Kromě řady drobnějších změn přibyly scény, v nichž se zpočátku hrdý, později zlomený a opilý Mozart uchází o místo učitele hudby, respektive prosí o finanční půjčku v rodině bohatého přízemního šlechtice. — Rozšířený snímek byl ve své době uveden též na DVD ve dvoudiskovém vydání; druhý disk obsahoval pozoruhodný vzpomínkový dokument The Making of Amadeus (2002, Jak se natáčel Amadeus; r. Bill Jersey); ten zachycuje mimo jiné podmínky, za nichž štáb, pečlivě střežený agenty StB, pracoval v českých lokalitách.“ V Lexikonu světového filmu k této verzi Luboš Ptáček píše: „Snímek sice ztratil část strhujícího tempa, a navíc přidané scény vedly k zdoslovnění hlavního tématu, přesto se zařadil mezi nejoceňovanější a nejprodávanější klasické filmy na DVD.“ A tím zůstává Amadeus dodnes, v srdcích českých diváků asi ještě víc než jinde, řazený mezi nejlepší díla světové kinematografie.