Nesmrtelnost tady a teď

„V touze vybudovat v prázdnu příbytek, vystavět z vět svět, ve kterém budu moci nějaký čas přebývat, musím se vyklonit do prázdna. Vykloním-li se příliš hluboko, přepadnu.“ Napsala Daniela Hodrová ve svém předposledním románu Ta blízkost.

Díky tomuto románu jsem do Danielina světa před pěti lety vstoupila. Mohla jsem do něj vstoupit skrze kteroukoli jinou knihu, nakonec Daniela psala na pokračování, v jejích textech se vynořovaly stále tytéž příběhy a postavy a na ně se nabalovaly další, některé zaujaly ústřednější roli, jiné se odsunuly do rolí vedlejších, ale v podstatě psala jen jedinou knihu — jeden život. Ta blízkost si mne ale našla sama, v příhodném okamžiku. A hluboce mne zasáhla. Byla jsem dojatá a fascinovaná tím neustále se proměňujícím, vpřed se valícím předivem života, který se psal, který Daniela psala. A zároveň s láskou, již ve mně touto magickou knihou o lásce vzbudila, jsem dostala strach. Že už žádná další kniha nebude.

Kdykoli jsem se jí v poslední době zeptala, zda píše (tu otázku neměla ráda), řekla, že ne. Přesto psala. Zapírala jistě proto, že si nechtěla holedbáním proti sobě popudit svá božstva, která by jí psaní mohla tak snadno překazit.

Její poslední román Co přichází aneb cesta na Kouzelný vrch, který jsem ještě nestihla přečíst, vyšel z tiskárny v předposledním srpnovém týdnu. Daniela zemřela v noci z třicátého na jednatřicátého. 

Daniela Hodrová byla blízkou přítelkyní mojí matky. Znala jsem ji z rodinných oslav, z matčina vyprávění, také jako jednu z nejvěrnějších duší Bohumily Grögerové. Pozorovala jsem ji mnoho let zpovzdálí.

Ale teprve před pěti lety, po přečtení jejího románu, jsem ji poprvé navštívila v jejím bytě na náměstí Jiřího z Poděbrad, v němž každý detail byl součástí živého přediva jejích knih. Ten byt, se vším, co obsahoval, se svojí pamětí, byl Danieliným mentálním tělem, neustále se proměňujícím vlnami imaginace. Byl místem, kam zvala svoje postavy a kde ji navštěvovali její zemřelí, mezi nimiž stále svým způsobem přebývala.

Moje asi dvě návštěvy u ní byly opatrné, skoro rituální, ale proto ne méně srdečné. Byla jsem si vědoma toho nesmírného, křehkého světa v Danielině hlavě, který jí kladl různé nástrahy. Ne, věci pro ni nebyly jednoduché, a jak by mohly.

A pak její postupující nemoc, ta je také v knihách popsána. Šíp v plicích, snad Amorův šíp. Význam její nemoci se větvil a odrážel v příbězích jiných lidí, například Franze Kafky, s nímž Daniela na stránkách svých knih důvěrně žila, stejně jako třeba s Boženou Němcovou, jež se často dobrodružně prosmýká jejími texty pod iniciálami B. N. 

Daniela byla šampionkou v převtělování a vyvolávání všech možných a nemožných božstev, její svět byl mytologický. Byl to svět před rozpadem původní celistvosti, kde i lampička na stole nebo pračka mají svoji subjektivitu, vrtochy a v neposlední řadě smysl pro humor.

Mezi říší živých a mrtvých vede v knihách Daniely Hodrové úzká, z obou stran prostupná hranice. Spisovatelka jako by stále jednou nohou pobývala na druhé straně. Asfodelová louka je tím rájem, kde nacházíme po smrti Danieliny nejmilejší.

Asfodel, latinsky Asfodelus albus, je česky kopíčko. Je to poměrně vysoká rostlina osázená hvězdicovitými bílými květy, z nichž jako by stále sršely drobné jiskry. Poprvé jsem asfodely viděla před pár lety v horách na katalánském pobřeží, poslala jsem tehdy Daniele fotografii. 

Podobně jsem jí čas od času posílala pozdravy i odjinud, když jsem spatřila něco, co bylo nebo by mohlo být součástí jejího přediva.

Naposledy jsem jí psala o Velikonocích, kdy jsem se dozvěděla, že její nemoc pokročila natolik, že musela být hospitalizována na oddělení paliativní péče v nemocnici pod Petřínem.

Odpověděla mi obratem: Děkuji za milá slova, ještě tu nějakou chvíli budu.

Jen ostych, pouze a jedině ostych a nejistota, jak by mou návštěvu přijala, mne zdržel od toho, abych se s ní šla týden před její smrtí rozloučit, i když jsem k tomu měla příležitost.

Loučím se alespoň tady.

Loučím se jako jedna z obdivovatelek této české spisovatelky, jedné z těch vzácných, velkých, skutečných.

A zatímco se Daniela, už bez bolesti a s lehkým dechem, na Asfodelové louce shledá se svými nejbližšími, budu ji dál navštěvovat v jejích knihách a postupně objevovat jejich skrytá tajemství.

Výhodou Danielina způsobu psaní je, že třebaže jeho proud s její smrtí ustal, proces čtení může být nekonečný. Je to nesmrtelnost tady a teď.