Graduoval z toho stát se krkavcem

Když před třemi lety americký environmentální filosof David Abram dorazil na festival dokumentárních filmů Jihlava, byla jeho účast na Inspiračním fóru zastíněna září hlavní hvězdy Judith Butler. Ale zatímco klíčová postava gender studies hovořila pouze z online prostoru, a tak byla přítomna i nepřítomna současně, Abram ovládl pódium fyzicky — během své přednášky popocházel, gestikuloval, v jednu chvíli dokonce názorně předvedl, jak se během evoluce vyvíjela páteř obratlovců: plazil se po pódiu jako had, čenichal jako čtyřnohé zvíře, napřimoval se jako naši předci.

Rozdíl ve stylu přednášek nemohl být větší a nebyl náhodný. Nesouvisel přitom jen s temperamentem mluvčích. Zatímco Butler analyzuje škálu možností, jak prožívat sociální gender, Abram zdůrazňuje tělesnost myšlení. Fyzická zakořeněnost člověka ve světě patří ke konstantám jeho díla a promítla se i do zmíněného vystoupení. To téma lze nejnověji sledovat i v knize esejů Stávat se zvířetem, která na jaře vyšla jako devátý svazek edice Klimax nakladatelství Host. Ke klasickým dílům (Rachel Carson, James Lovelock) a varujícím studiím (David Wallace-Wells, Naomi Klein) tak přibyl i mimořádně podnětný vhled hlubinné ekologie.

Kouzelník z Harvardu

David Abram (nar. 1957) je zvláštní postava. Ve zkratce: Kolik trikových kouzelníků dnes učí na Harvardu? Výraz trikový kouzelník je přitom nutno brát doslova, ne jako metaforu pro záludnosti akademické práce s pojmy. Po dokončení formálního vzdělání strávil Abram roky na cestách, během nichž se skutečně živil jako pouliční kouzelník. Schopnost nechávat ve vzduchu mizet a znovu se vynořovat různé předměty mu zároveň otevřela cestu k domorodým šamanům v Indonésii, Nepálu i Severní Americe, u nichž pokračovalo jeho již značně neformální vzdělávání. Graduoval z toho, jak se stát krkavcem.

Jakkoli divoce ta kombinace může znít, autorovo filosofické vzdělání, trikové kouzelnictví a šamanismus mají něco společného. Spojuje je hluboký zájem o fenomenologii vnímání. Tu lze na úrovni „základního výzkumu“ ohledávat s pomocí děl Edmunda Husserla či Maurice Merleau-Pontyho a přesně to Abram dělá ve své prvotině Kouzlo smyslů. Trikové kouzelnictví pak je něco jako „aplikovaný výzkum“, využití fenomenologie vnímání v praxi (bílí králíci ve skutečnosti ze světa nemizejí, takže nejde o ontologii). Jen šamanismus jde možná o krok dál, když ukazuje, že i běžně vnímaná realita je svého druhu trik závislý na ustrojení našich smyslů a mysli.

Abramova zmíněná prvotina Kouzlo smyslů (1996, česky Dharmagaia, 2013) zaznamenala velký ohlas. Bylo to nejen díky tomu, že svěžím způsobem spojovala tradici evropské fenomenologie s environmentálními tématy a přehodnocením animismu. Abram zde rozvinul základní argument, že literární kultury ztratily schopnost číst významy v přírodním světě, a ten se tak jeví jako nesmyslný, nebo alespoň jako sféra mimo smysl. Vyhradili jsme význam jen lidskému světu a fixujeme ho v písmu nebo jiných kódech. Animistické východisko přírodních národů však bylo jiné: umožňovalo „číst“ celý svět — počasí, krajina, chování zvířat, výskyt rostlin, to vše je součástí nonverbálního jazyka přírody, součástí její vnitřní řeči. Písmo vytvořilo civilizaci, ale také ji zhypnotizovalo.

Stojí za zmínku, že fráze z podtitulu Abramovy prvotiny „Vnímání a jazyk ve více než lidském světě“, v originále „the more-than-human world“, rychle přešla do obecné eko terminologie. A existuje ještě jeden důvod, proč mělo Kouzlo smyslů takový ohlas: ta kniha je vážně skvěle napsaná. Abramovi se podařilo spojit exkurzy do fenomenologie s poutavým vyprávěním o vlastním životě a poetickou esejistikou do překvapivě soudržného celku. Stávat se zvířetem (originál 2010) potom začíná přesně tam, kde Kouzlo smyslů končí, a tematicky se s ním překrývá.

Participativní fenomenologie

Rozdíl mezi těmi dvěma knihami — a žádnou další Abram dosud nenapsal — spočívá hlavně v tom, že Kouzlo smyslů je ucelenější monografie, soustředěná kolem jednoho argumentu. Kdežto Stávat se zvířetem působí jako volně koncipovaná sbírka esejů, v níž místo argumentu často zaujímá evokace. Může a nemusí to být výtka: argumenty spadají do výzbroje rozumu a analytické filosofie, Abram záměrně spoléhá na vtělenou mysl, která se do světa zapojuje prostřednictvím smyslů. Chápat něco pro něj znamená chápat se něčeho všemi údy a čivami, které má tělo k dispozici.

Právě smyslovému vnímání, tělesnosti, jazyku a vědomí věnuje Abram nejvíce pozornosti. V pozadí — a někdy i v popředí — jeho projektu stojí silná polemika s vědeckotechnickým přesvědčením, že příroda je soubor inertních objektů a mechanických či kvantových dějů. A také s monoteistickými náboženstvími, podle Abrama nikoli náhodně označovanými za náboženství Knihy. „Jestliže jsme v dřívějších dobách mluvili o pozemském světě jako o padlém, hříšném a démonickém, nyní o něm hovoříme jako o inertním, mechanickém a determinovaném,“ shrnuje své výtky k oběma světonázorům v jedné větě. A v té další se staví i proti new age spiritualitě, která svět opouští dříve, než ho skutečně spatří.

Abram sám přitom „jede“ v něčem, co by se dalo nazvat participativní fenomenologií. Jestliže se světa účastníme především prostřednictvím smyslů, každé vnímání je souhrou vnímajícího a vnímaného. Naše realita je tancem, jehož kroky jsme nevymysleli, jeho vír nás však strhává. Ať se nám to líbí, nebo ne, celý život jsme součástí právě tohoto vzájemného pohybu — jako nezávislé subjekty existujeme jen ve vlastní hlavě. Ještě předtím, říká Abram, než tuto představu začneme kritizovat politicky, musíme ji podrobit kritice na základnější úrovni. A tak píše o dechu, gravitaci nebo empatii — jako o fenoménech, které na tomto světě spojují jedno s druhým.

Alarmisté a probuzení

Kritizovat Descartovo rozdělení světa na poznávající mysl a okolní realitu je dnes stará vesta. A nejinak tomu je s poukazy na to, že monoteistická náboženství vystěhovala Boha ze světa a horkou linku na něj zřídila jen vyvoleným. Jak tradice vědy, tak tradice náboženství jsou dostatečně široké na to, abychom v nich dnes našli i radikálně jiné přístupy. Ostatně věda dnes nepostuluje svět mechanických, ale spíše kvantových jevů a mnoho eko buněk má spirituální jádro.

Abram však naštěstí nepíše v první řadě polemiku. Daleko přesnější je říct, že tradiční náboženství a vědu dává do fenomenologických závorek. Ve svém průzkumu žité zkušenosti se objevně věnuje tak konkrétním fenoménům, jako je stín, povaha různých materiálů, to, jak na člověka působí krajina, co se děje během setkání s divokými zvířaty, v čem spočívá šamanská zkušenost nebo kde se vlastně berou nevšední myšlenky. Neprocházejí se širším vědomím jako plachá zvěř a nemusíme se v první řadě ztišit, abychom je zastihli? (A neříkal shodou okolností totéž Petr Hruška o verších v červnovém čísle Hosta?) Abram vždy postupuje od zážitku k ideji, od příběhu k hypotéze, od detailu k celku.

Podobně jako v případě chybějících argumentů to může a nemusí být problém. Jako u mnoha jiných textů i zde hodně záleží na ochotě čtenáře jít s textem v naději, že ho nakonec zavede na nějaké nové místo. Jde o to, že Abram už způsobem myšlení a psaní ilustruje závěry, k nimž postupně dochází. Podstatnější než pojmy jsou obrazy, důležitější než definice je příběh. Autorovi lze snadno vytknout, že sice kritizuje literární kultury, ale dělá to na papíře, lze si stěžovat, že některé evokace jsou trochu nebo i hodně mimo — třeba příležitostné vykreslení Prahy coby magického města, v jehož uličkách se stále drží duch Rudolfa II. a židovských rabínů, bude asi českému čtenáři znít spíše jako turistický prospekt.

Abram se zkrátka občas nechá trochu unést. Ale záhy je to vykoupeno tím, že unese čtenáře. Konkrétním postřehem, jako když vystřihne úvahu o tom, že tma není nic jiného než stín, který vrhá Země, a že žádné stíny nejsou dvourozměrné, jak občas máme tendenci si myslet, když vidíme ten svůj na chodníku — stíny ve skutečnosti vytvářejí celé biotopy. Nebo dráždivou ideu, na niž se sbírá v celé knize, že vědomí jsme do hlavy jen privatizovali. Zkrátka: V portfoliu současného environmentálního myšlení je hodně alarmistů, ale málo těch, které budíček skutečně probudil. Abram mezi ně patří.