Život je v odmlkách

Texty Yvety Shanfeldové, formálně na pomezí básní a básní v próze, jsou čtenářsky náročné; je třeba proniknout do jejich překvapivé, často na první pohled nelogické stavby. Není však nutné všemu hned rozumět. Můžeme se nechat vtáhnout do magie imaginativního jazyka, sledovat řetězce aliterací („sledem slizkého příboje / svlečen se souká tep“), vychutnávat si nezvyklá přirovnání („Krutě čistá jako akordeon“), sledovat proces fragmentarizace a znovuvytváření celku, rozplétat zhuštěné vyjadřování nebo se naopak ponořit do intenzivních smyslových vjemů, ocenit vtip či jazykovou hříčku.

Nejde o samoúčelné žonglování se slovy a básnickými postupy. Věnujeme-li četbě nějaký čas, z veršů se začnou vynořovat situace a příběhy, které dobře známe a které se nás osobně dotýkají, a my můžeme být překvapeni, jak nebanálně Shanfeldová zpracovala témata, která by se dala označit jako běžná.

Název sbírky deklaruje básně jako výsledek neustálého pozorování. Jeho základní časovou jednotkou je den. „Některé dny mají neobyčejně silnou chuť“, ale jsou tu také „denní zbytky“ či „zůstatek dne“. Vzniká dojem kruhového času, neustálého opakování. Proti této monotónnosti staví Shanfeldová drobné, pečlivě pozorované detaily: rozkvetlý strom, vrabce zápasícího se stéblem… Ptáci, mnohdy jediné živé bytosti v básni, jsou velmi konkrétní, barevní, aktivní a reprezentují jedinečnost.

Ostrost okamžiku pak kontrastuje s jeho rozplýváním — co se zdá výjimečné, se po čase prolne s jinými vzpomínkami, ztratí propojení s určitým místem i časem. Zůstane jen intenzivní pocit, který se jako déjà vu vynoří při náhodném pohledu z okna, při běžných činnostech nebo v pauzách mezi nimi. Sbírku Yvety Shanfeldové tak můžeme číst i jako posedlost neztratit se v proudu času, zadržet tyto důležité momenty v jejich původní intenzitě.

Při popisech viděného se Shanfeldová snaží vyhnout konvenční obraznosti, jejíž vyprázdněnost ironizuje: „Ta síla omylnosti, mylných postřehů, jako: slunce / vychází, soumrak padá, čas nastává i utíká.“ Jednoduchými prostředky, často pomocí synestezie, vykresluje barevnost a náladu krajiny: „Krajina. Zelené a tmavohnědé dotýkání sychravou / rukou čeří tmu. Barvy. Polknutí, zalykání.“ Obrazy jsou velmi konkrétní, přesto nechávají dost místa čtenářově představivosti a prostoru pro úvahy, zda se ještě mluví o krajině, nebo už o vzpomínce či osobě, která se do krajiny transformovala: „každá krajina je dlaní, každá chvíle / která mi zůstala, je místem.“ Tyto úsporné, vjemově i syntakticky vysoustružené, a přesto přirozené obrazy jsou básnířčinou silnou stránkou.

Autorka také chce (tematizuje) zachytit vzorce, pravidelnosti a variace opakujících se jevů, „znaky a skutky, pořád ty stejné spirály / kruhové / pastelové malby, mlhy, vrstvy“. Vracející se motivy deště, dechu a větru jsou spojeny s rytmem, opakováním, ale také s omýváním, odnášením, rozplýváním, básnířka postupně buduje jejich symbolický význam, s nímž výrazně pracuje v poslední části sbírky. Opakující se části veršů donutí čtenáře vrátit se zpátky, hledat, znovu vstupovat do kruhového rytmu sbírky a vnímat ji jako pečlivě komponovaný celek. Oproti předchozím sbírkám je Shanfeldová koncentrovanější, zmizely banální rýmy a zbytečné pointy. Hodně a invenčně přemýšlí o úskalích snahy převést své prožívání světa do slov a o pastech, kterým je třeba se při tom vyhnout. Vtahuje nás do světa, který je velmi osobní, a zároveň dokáže tohle vtahování s odstupem komentovat.

Druhou polohu sbírky tvoří verše o paměti, smrti, nevydařených rodinných vztazích a nemožnosti komunikace. Pojítkem mezi těmito dvěma póly sbírky je sen: „Sen je aula. / Syrovost. Dávné, neexistující osudy dodnes / přítomné, naléhají, vstávají“. Zatímco v „denním“ světě jsou živými tvory převážně ptáci, v „nočním“ se mísí mrtví lidé s živými. Negativní pocity se pojí s ostrými a drsnými předměty (jehla, šroub, strup), nemožnost komunikace vyvstává jako fyzická bolest. Lyrický subjekt se v těchto básních mění, takže není jasné, číma očima se díváme a zda pozorujeme skutečnost, nebo noční můru. Síla básnické výpovědi Yvety Shanfeldové i zde spočívá v kontrastu mezi touto nejednoznačností a ostrostí detailu, konkrétní smyslovostí básnického obrazu.

V posledním oddílu sbírky najdeme hutné básně plné bolesti a úzkosti, v nichž se ukazuje, že Výstava posedlostí není jen básnickým ohledáváním vlastního nitra, ale výrazně přesahuje k hluboce, ale nepateticky prožívaným tématům nadosobním a existenciálním. Další důvod, proč by sbírka Yvety Shanfeldové rozhodně neměla v současné literární produkci zapadnout.

Východiskem a útočištěm je pro básnířku nakonec samotná tvorba: „vrátíš se k sobě / k slovům“. Slova jsou spojena s vydechováním a vdechováním, s větrem chápaným jako spojnice mezi minulostí a současností, mezi jednotlivcem a jeho okolím: „Nadechni se života. Je v odmlkách“.

 Yveta Shanfeldová, Výstava posedlostí. Odeon 2024, Praha. 88 stran