„Litery nabíjí do muškety a střílí.“ O literární tvorbě Zdeňka Lorenze

Jurodivý úsměv odhalující zuby, černý plnovous a vlasy načesané dozadu. Od brusky vstříc kameře přilétají hejna jisker, fachman s vizáží i vervou šíleného vědce na ní obrábí jakousi figurku. Tento broušený homunkulus je patrně „Pinocchio kovový“, o němž se ve skladbě „Brusič Jíra“ rockové kapely OZW zpívá. Počeštěného života strůjce Geppetta pak v jejím videoklipu představuje Zdeněk Lorenz (1958—2014), zpěvák a textař OZW, jehož tvář je ve videoklipu jinak skrytá za bílou maskou a jméno zastřeno pseudonymem Onkel Zbyndas. Zpod masky se čtyřma očima, rudými rty a gargantuovským nosem ovšem neomylně vykukuje usvědčující plnovous. Lorenzova odhalená tvář, zejména urputný škleb, jako by korespondovala s bizarními texty OZW i jeho hlasem.

Mr. Underground navštěvuje Československo

Můj mladý obličej naproti tomu zřejmě okolí klame a neprozrazuje za ním skryté, vnitřní staromilství. Když jsem si totiž byl u Lorenzova syna Adama pro potřeby tohoto textu vypůjčit několik knih psaných jeho otcem, přivítal mě slovy: „Páni, čekal jsem nějakého starého bigbíťáka.“ Adam Lorenz spravuje online webové portfolio, na němž se nachází valná část Lorenzovy tvorby, který se kromě hudby věnoval i malbě, poezii, próze či filmu.

Mezi knihami, které ještě nebyly na stránce zveřejněny, je např. novela Servilní orangutan (1990), jež vyšla v nákladu několika málo kusů, z nichž první dva byly opatřeny přebalem, či ručně psaná i ilustrovaná „pohádka“ Holčičko, chceš bonbónek? (1988), jež byla publikována, nahlédneme-li do tiráže, k „hranatému výročí edice Tunel“. Druhý zmíněný titul, černohumorná parodie, je pak fascinující i rukodělně tvořenou grafickou úpravou. Hlavní postavu představuje osiřelá treperenda, která touží dospět, neboť chce s jakýmsi malířem odejít do imaginární země jednoho z jeho obrazů. Na své pouti potkává četné tvory i netvory, od nichž se dozvídá rozličná moudra — například že „člověk se skládá jen z povrchností a vnitřností“. Zpodobnění těchto bytostí se navíc stává přímou součástí textu, který je psán křivými verzálkami s ostrými hranami, jež se o řádky chtě nechtě dělí právě s naškrábanými malůvkami. Někdy předcházejí svým slovním předobrazům, jindy se obrazy nacházejí za nimi — těla mravence či klíštěte přímo a hravě prorůstají tělem textu.

Je to právě hravost, jež se jeví jako jeden z klíčových elementů Lorenzovy tvorby. Pozorovat ji můžeme i v mnohých textech ke skladbám OZW (nejen) z alba Nevergreeny (1996). Píseň „Mydlářova milostná“ nachází inspiraci v popravě dvaceti sedmi českých pánů, přičemž poměrně nečekaně vychází také z dětské říkanky „Paci, paci, pacičky“. Přejímá z ní ovšem jen titulní citoslovce a začíná slovy: „Paci, paci, paci pacičky, obouvá španělský botičky rád, náš mistr kat.“ Kontrast mezi hravým a morbidním se odráží i v hudební složce „Mydlářovy milostné“. Klidné sloky připomínající pitoreskní ukolébavku střídají divoce disharmonické pasáže, kterým dominuje zejména Lorenzovo free-jazzové vřeštění na trumpetu. Z dětských textů či melodií vycházejí také skladby „Ježíšek“, pracující se žvatlavým a nesrozumitelným zpěvem, či „Veselá historka“, v níž dívence „dravá zvěř lesní tělo […] roztrhala“. Jiný typ hravosti můžeme pozorovat v písni „Bych“ ze stejnojmenného EP z roku 1990, kde je známé rčení „pozdě bycha honit“ dohnáno k doslovnosti: „Dneska už Bych honí nás, dohoní nás, zlomí vaz,“ pěje poděšeně v jaksi kvapivém refrénu Lorenz, respektive Zbyndas.

Vznik kapely autor nastínil v OZW Comixu (1989). Jeho hlavní postavou je personifikovaný Mr. Underground, který se náhle zjeví v Československu, kde zprvu navštíví zdejší „kulturní centrum“. To se však ukáže být hospodou, v níž štamgasti rozprávějí o fotbalu. Na jejich konto Mr. Underground směřuje tato popuzená slova: „Nikde mi […] nechtějí věřit, že Češi, ten kulturní národ, takto zchátral!! A vaše ubohé děti tomu také učíte!! Gott, Liška atd. (Korn, Zelenková) — to je vaše špička! Ale: Residents; Devo; Nico; Throbbing Gristle; Magma; Henry Cow, Chrome; C.O.M.A. a → zde si doplň sám ← a další a další — to je nenaučíte!“ V kanále, tedy doslova pod zemí, pak Mr. Underground vodou z říčky Punkvy pokropí líheň hudebních skupin, ze které vyrostou OZW. Těm nakáže nikdy nesundávat své masky, neboť sluneční paprsky by jim coby jedincům odkojeným undergroundem způsobily nezvratný zánik…

„Vědomí jiného bytí, než je všední život“ — útěk od sebe k sobě

OZW Comix nás přemosťuje k Lorenzově literární tvorbě, která operuje s hravostí jiného druhu. Johan Huizinga, jenž se hrou obsáhle zabýval ve spise Homo Ludens, uvažoval o tom, že hra je doprovázena vědomím „jiného bytí“, než je „všední život“. Právě proto svým hráčům a hráčkám dává možnost vstoupit do jakéhosi alternativního modu bytí, zakusit v určitém časoprostorovém ohraničení a za jistých pravidel jinou možnost existence. Ve shodě s tím má hravost v Lorenzových knihách i povídkách právě takovouto transformativní funkci. Poťouchlé a groteskní „hraní si“ směřuje čtenářstvo i postavy vstříc možným podobám onoho „jiného bytí, než je všední život“.

V tomto kontextu nás pak nepřekvapí, že pro mnohá autorova díla se stává klíčovým pohybem snaha o osvobození se od svazujících sil, jimiž je všednost prorostlá. Toto téma zůstává Lorenzovým leitmotivem jak v dílech psaných během normalizace, tak v těch polistopadových. Narazit na něj lze již v jeho prvotinách — knize Mříže (1982) i povídce „Stříbrný orel“ (napsána 1984, vydána 2008).

První zmíněný text představuje vhled do bezútěšného a temného světa, který však těžko nazvat rubovým, neboť patrně nemá lícovou stranu — vše v něm neustále hnije, trpí a zmírá. Hlavní hrdina, jemuž „umřela víra v lidi“, je zde každou noc sužován mřížemi, které se kolem něj toho času zhmotňují, přičemž přes den dlí v jeho nitru. Ačkoli na nihilistu dorážejí zvenčí, buduje si je skrze, jeho slovy, „grimasu, ironii, sadismus, a závist“ zevnitř sám. Povídka „Stříbrný orel“ pak představuje napříč Lorenzovou tvorbou výjimečně civilní text. Pojednává o stárnoucím muži Petrovi, kterého alkoholem přiživované vzpomínky na ztracené mládí přimějí k útěku od manželky a syna. Povídka končí otevřeně Petrovým kvapným nasednutím do letadla. Opouští svůj stávající život, ovšem ve vztahu k budoucnosti tušíme marnost. Petrův cíl je totiž nedosažitelný: upíná se k uplynulému času, ke vzpomínkám, jež nepřesahují hranice jeho nitra, natožpak letem překonatelné státní hranice.

Nesvoboda se vyjeví jako veskrze vnitřní stav i v Lorenzově nejdelším textu Servilní orangutan, ilustrovaném kolážemi (do nichž jsou zakomponovány obrazy Reného Magritta), jenž má devadesát osm stran a který mimochodem vycházel na pokračování v prvním ročníku časopisu Reflex. Hlavní hrdina této dystopie, Azyl von Servyll, se vydává do „zeměměsta Pragnostie“, kde vládne jeho bratr — napůl člověk, napůl orangutan — jehož nezpůsobilost k panování chce Azyl dokázat. Dozvídá se, že nebozí obyvatelé Pragnostie musí žít podle přísného řádu, v němž je každá hodina dne vyhrazena pro určitou činnost. Kupříkladu mezi 19.00 až 20.00 panuje hodina alkoholismu „hojně využívaná intelektuály“.

Stejně jako v románu 451 stupňů Fahrenheita (1953) Raye Bradburyho je zde linií úniku literatura. Azyl se seznámí s tiskařem distribuujícím knihy se zcela bílými listy, které dávají lidem možnost je svévolně popsat. Ukáže se však, že obyvatelé Pragnostie už toho nejsou schopni. Po smrti poloopičího vládce přestane platit předepsaný řád. Místní však na něj byli natolik zvyklí, že raději zvolí hromadnou sebevraždu než chaotický, i když svobodný život.

„Nejcitlivější člověk ve městě“: postavy za horizontem

Azyl v Servilním orangutanovi, slovy vypravěče, „znal spoustu svérázných postaviček zeměměsta, dělal si o nich charakteristiky do cestovního notesu“. A jako nikoli tak archiváře, nýbrž tvůrce „svérázných postaviček“ lze charakterizovat i Lorenze. Ve svých dílech pod drobnohled klade postavy, které se nacházejí mimo horizont ostatních obyvatel jejich světů — nenápadné, jaksi polozapomenuté a osamělé figurky. Například povídka „Přítel člověka“ (1994) pojednává o muži, který si šetří svých posledních třicet dolarů na revolver, neboť chce kvůli pocitu osamocení spáchat sebevraždu. Peníze však nakonec investuje do dvou topinkovačů po kusu za patnáct dolarů, které mu mají dle slov prodavačky zajistit společnost. Po zapojení do elektřiny z nich ovšem vyleze dvojice agresivních mužů. Protagonista se tedy snaží topinkovač vypojit z elektřiny, avšak dostane zásah proudem a umírá. Fascinující je, že nečekané vyjevení agresorů muže vůbec neudiví — „Protože byl dnes mimořádně střízlivý, nebylo mu divné, věděl, že za střízlivého stavu se člověku dějí daleko horší věci.“

Takřka neprodyšnou samotou je obklopen rovněž hlavní hrdina Smrtelného románu (1998). Smrt se zde objevuje v podobě mikroorganismů nazvaných „smrtě“, které do člověka vlezou skrze póry jeho pokožky a zde jej postupně usmrcují. Obzvláště zranitelní jsou pak vůči nim jemnocitní jedinci. Takto je protagonista jménem Non, „nejcitlivější člověk ve městě“, infikován smrtěmi poté, co „vyhledával západy slunce“ či „obdivoval pomíjející krásu přírody“. Vlivem útoku těchto maligních parazitů skončí upoután na lůžko, ze kterého píše básně a texty na strop svého bytu, až z něj zůstane jen „balík šlach a zbytečného masa“.

Svoboda znovunalezená

Nabízí se otázka, jestli Lorenzova díla skýtají nějakou naději. A odpověď je kladná — autor ji nachází tam, kde rovněž klíčí beznaděj, tedy uvnitř subjektu samého. Smrtě sice Nona rozežírají zevnitř, ale zároveň „otevírají lidem oči“, napomáhají člověku vytrženému ze zaběhlého žití vidět svět jinak, možná jej dokonce prohlédnout. Tiskař v Servilním orangutanovi chce dát svým spoluobčanům možnost psát vlastní knihy, nikoli jen přistupovat k již hotovým titulům. Lorenzovo stanovisko ke svobodě se tedy jeví jako notně subjektivistické, neboť osvobození je v prvé řadě odvislé od svépomoci — oporu musí najít jedinec především sám v sobě. Hlavní hrdina knihy Samotu chraň (2004) si na opuštěném ostrově uvědomí, že „jsou plná města lidí, kteří chodí, stojí, posedávají, hledí a čekají, až NĚKDO projeví jen o ně zájem, aby se mu mohli vrhnout kolem krku a šťastně říci: konečně, kdes byl(a) tak dlouho?! A přitom stačilo jen projevit zájem jako první. Čekáním se umírá.“

Na jednu stranu to není příliš veselé, neboť autorovy postavy se v jeho nehostinných fikčních světech nacházejí opuštěny a osamoceny. Na stranu druhou jim tak Lorenz přisuzuje výsadní postavení a dává velkou sílu. Jsou-li toho rozhodnutí schopny, samy se stanou strůjci svého osudu, nepotřebují záchranu delegovat na někoho druhého. Ta totiž přichází z nitra, tedy místa, které sami obývají.

Nemohu si být jistý, zda chtěl toto sebeosvobození Lorenz podnítit i u svého čtenářstva — představovat si autora, jak stejně jako protagonista jeho knihy Non (2002) „litery nabíjí do muškety a střílí z nejvyšší věže paláce po lidech na tržišti“, čímž by způsobil, že by se jim písmena „otiskovala do obličejů a z lidí se stávaly chodící knihy“. Na každý pád však nyní tuším, že za onou jurodivou tváří z klipu k písni „Brusič Jíra“ se zřejmě skrývala osobnost přemýšlivá, citlivá a svobodná. Otázkou je, jestli se někdo chopí toho, aby vydal jeho sebraná díla. Ten svazek by stál za to.

Autor by rád poděkoval Adamu Lorenzovi a Davidu Pohribnému, již mu zprostředkovali přístup k Lorenzovým dílům.