Dědicové zvětralé identity

Tyrkysové moře, úzké domy romanticky hnízdící na vápencových útesech, olivové háje a bělostné kuželovité domky trulli — tak se jihoitalská Apulie zjeví v chvástavém zrcadle vygooglovaných obrázků na monitoru Středoevropana lačnícího po dovolené. Však také „na světě není nic otravnějšího než líčení turisty“. Jenže ve skutečné Apulii se domy nedají prodat, olivy napadla zákeřná bakterie a trulli, které sloužívaly jako užitkové budovy nebo obydlí nejchudších, jsou dnes přeměněny v odosobněná luxusní airbnb.

Právě do tohoto regionu, jehož identita jako by zvětrávala, zasazuje svůj román Zbloudilci apulijský rodák Mario Desiati. Román se ovšem odehrává stejně tak tady jako ve světě — v Evropě (té „svobodě uvnitř plotu“), ale prostřednictvím některých ústředních postav i mimo ni. A tato rozkročenost mezi lokálním a globalizovaným je pouze jedním z kontrastů chvějících se pod hladinou Desiatiho vyprávění.

V románu, který byl v roce 2022 oceněn nejprestižnější italskou cenou Strega, italský prozaik uvádí na scénu propletené osudy dvou postav, stejně protikladných jako nerozlučných — introvertního a uzavřeného Francesca Velena a impulzivní, divoké Claudie. Ty dva pojí Francescova zarputilá láska a přátelství přetrvávající všechna životní období a vztahy a ze začátku i podivná a zdánlivě osudová okolnost — dva z jejich rodičů spolu mají poměr.

Příběhový půdorys působí v úvodních kapitolách (kde se setkáváme s Francescem jako ministrantem a Claudií jako školní buřičkou v pánském oblečení a s extravagantním účesem) lehce stereotypně; dvě rodiny propojené na úrovni několika generací na první pohled připomenou Prolhaný život dospělých Eleny Ferrante nebo mírně úmorné vztahové romány Domenica Starnoneho. Ale jak hrdinové stárnou (či se naopak zasekávají v pro mileniály typickém nekonečném mládí), rýsují se hlubší témata.

Claudia se stěhuje do Milána a později do Berlína, osciluje mezi workoholismem v korporátu a protančenými víkendy, Francesco vystuduje na regionální univerzitě a stane se realitním makléřem ve chvíli, kdy se všichni snaží zbavit svých nemovitostí. Spíše než vlastním žije Claudiiným životem, který mu zprostředkovávají kamarádčiny telefonáty. Stávají se spatriati — zbloudilci.

V poeticky přeloženém termínu slyšíme i jeho etymologii — spatriati jsou ti, kdo ztratili vlast. Ale jaká vlast, jaká jistota a kotva v jejich životech absentuje, se odkrývá teprve postupně. Na první pohled se pochopitelně nabízí „expatriace“ geografická. Tu odráží už slovníková hesla uvozující jednotlivé kapitoly, a to nejprve v dialektu (crestiene, spatriato) a následně — jak se děj přesouvá do Berlína — v němčině (například Ruinenlust). Vykořeněnost je u Desiatiho pojata nuancovaněji než v typické exilové literatuře. Jak lokální, tak globální je tu relativní: Claudia se v evropských velkoměstech stejně stýká hlavně s Italy a od rodného regionu se nikdy neodřízne, Francescovi se zase Apulie mění před očima. Ani vlast, ani život ve „velkém světě“ nejsou tak docela tím, co slibují.

Podobně generační je i identitární vykořeněnost protagonistů. Obě ústřední postavy, jejichž rok narození můžeme odhadnout na začátek osmdesátých let (sám Desiati je ročník 1977), trpí v heterosexuálních vztazích — zejména Claudia, jejíž historky vyprávěné Francescovi jsou jako výběr z hroznů patriarchátu: jeden přítel násilník, druhý podvodník, třetí líný a zbabělý ženáč. Trochu úlevy najdou teprve poté, co začnou vstupovat do jiných než heteronormativních vztahů — jejichž efemérnost však ještě posílí melancholický dojem ze života bez jistot. Francescova i Claudiina neukotvenost vyniká zejména v kontrastu s generací rodičů obou přátel: páry rodičů setrvávají „jako za trest“ ve vězeních rodin a jejich svoboda se může realizovat pouze v ilegalitě nevěry.

Setrvačnost starého světa podsouvá Francescovi imperativy, jimž nemůže dostát, a jeho život je tak jen seznamem všeho, co nemá: „Celý život dostávám otázky: ‚Máš nějakou holku?‘ ‚Máš nějakou práci?‘ ‚Máš nějakej byt?‘ ‚Máš nějakou budoucnost?‘ ‚Máš nějakej plán?‘“ Román by se tak dal číst i prizmatem antifamilialistických manifestů jako Zrušte rodinu Sophie Lewis.

Pokud však Desiatiho vyprávění něčím není, pak románem à la these. Mario Desiati vypráví realistický generační příběh — s veškerými nutnými nuancemi a plasticitou. Odmítá používat jakékoli nálepky — pokud ne ty alternativní, poetické. Vypravěč Francesco jako by svou identitu nereflektoval, nebo se jí trochu bál. Příznačná je scéna, kdy ho mladí aktivisté lákají na kandidátku své strany a on s údivem zjišťuje, že v něm vidí queer oběť fašizujícího a patriarchálního prostředí — samotného by ho to nenapadlo. Navzdory zběsilému tempu a spoustě sexuálně explicitních scén je nakonec nejsilnějším, stálým motivem láska ve své nesexuální, něžné, trvalé a melancholické podobě, jakou je Francescovo pouto k Apulii a jeho přátelství ke Claudii, láska obou k poezii. Ne náhodou je slovníkovým heslem otvírajícím poslední kapitolu amore.