Klučičí cesta do pravěku
„Zatímco předměty každodenní potřeby a rozdíly v technologickém pokroku obou kultur jsou mnohdy popisovány s detailní přesností, o prožívání jednotlivých protagonistů se dozvíme podstatně méně,“ píše Lucie Lindnerová o nové knize Jiřího Březiny „Labuť a lovec“.
Pokud jde o historickou prózu, české autorky a autoři se nejčastěji pouští do období normalizace či druhé světové války, maximálně do idealizovaného 19. století. Jiří Březina, kterého čtenáři mohou znát především jako autora úspěšné krimi série s detektivem Tomášem Volfem, se však vrací v čase ještě hlouběji. Ve své nejnovější knize Labuť a lovec opouští detektivní pátrání a vypráví příběh o životě našich předků z doby mezolitu.
Samotný děj je poměrně prostý až nevýrazný, přičemž rámcově Březina vychází z prastarého mýtu o labutí panně, který v různých obměnách nalezneme napříč kulturami po celém světě. Kdesi uprostřed močálů na území dnešního Lipna se jednoho dne střetnou dva zcela rozdílné světy lovců a zemědělců. Snědý modrooký Lovec z osady Říčních lidí při lovu narazí na zraněnou cizinku, kterou kvůli sněhobílé pokožce a černým očím pojmenuje Labuť. Její exotická krása jej natolik okouzlí, že se rozhodne vzít ji s sebou zpět do osady a učinit z ní svou druhou ženu. Tomuto rozhodnutí se dívka překvapivě nijak zvlášť nebrání, ačkoliv v Lovci vidí jen divocha s odpornou zjizvenou tváří. Stejně nepřirozeně poddajná je i po příchodu do osady, kde se navzdory xenofobním posměškům a nenávistným pohledům usilovně snaží zapadnout. Postupně se učí cizí jazyk, osvojuje si odlišné tradice a způsob obživy, aniž by tušila, že pod tlakem neolitické revoluce se schyluje ke kulturní válce, která budoucnost Říčních lidí ohrožuje.
Březina se tak pokusil skloubit velice aktuální téma migrace a integrace cizinců s historickými reáliemi, nicméně výsledek působí z několika důvodů značně nevyváženě a nedotaženě. Zatímco předměty každodenní potřeby a rozdíly v technologickém pokroku obou kultur jsou mnohdy popisovány s detailní přesností, o prožívání jednotlivých protagonistů se dozvíme podstatně méně. V poznámce autora Březina tvrdí, že se svou novelu snažil co nejvíce podepřít archeologickými nálezy a odbornou literaturou, což mu při popisu konkrétních artefaktů jistě pomohlo, jenže návod, jak psychologizovat mezolitického homo sapiens, odborná literatura pochopitelně nenabízí. Postavy působí vesměs ploše a po vzoru zažitých klišé také primitivně. Jejich jednání a motivace jsou navíc leckdy nepochopitelné, jak ostatně dokládá postava Labutě, která je ztělesněním nepodloženého stereotypu o pasivní, bezbranné a křehké pravěké ženě. Labuť a lovec v tomto ohledu rozhodně nezapře jistou inspiraci románem Lovci mamutů Eduarda Štorcha, v němž se setkáme s obdobnými genderovými stereotypy.
Spíše než propracovanou a zdroji podloženou prózu autor předkládá vlastní romantizovanou představu období mezolitu. A této představě pak místy podřizuje i nabyté poznatky. V poznámce například Březina tvrdí, že i když se na našem území nedochovaly kamenné štípané sekery, v jeho příběhu hrají důležitou roli coby ilustrace technologických odlišností mezi lovci a zemědělci. Ve skutečnosti však sekera v jeho novele představuje otřepaný symbol mužství a v tomto kontextu je také nejčastěji zmiňována: „Výroba kamenné sekyry vymezuje počátek cesty od chlapce k muži. V následujících letech ho budou čekat mnohem náročnější zkoušky, ale všechny je už bude zdolávat se svou vlastní kamennou zbraní v ruce. Sekyra je ale znakem muže.“
Stejně banální je rovněž Březinova snaha využít metody ozvláštnění a postavit tak pomyslnou propast mezi dnešním světem a světem našich předků. Místo jmen volí snad až příliš primitivní opisy: „Jména zvířat, která se chytají do pastí, Labuť ještě neslyšela, možná ani žádná nemají. Ten, kdo staví vodní chýše. Vodní had. Hnědý. Ty, které mají med.“ Nevyužitým potenciálem zůstává také samotný mýtus o labutí panně, který slouží pouze k orámování děje a žádnou významnější roli zde nehraje. Veškeré kouzlo se navíc zcela vytrácí ve chvílích, kdy Březina až polopaticky vysvětluje, proč Lovec v dívce vidí Labuť. K silnějším stránkám knihy naopak patří autorův svižný, popisný styl, který je prost všech emocí, a tak nejlépe vyniká při opisech každodenních činností, na nichž Labuť a lovec stojí. Kniha je celkem vyvedená také po grafické stránce. Příběh doplňuje několik prostých ilustrací od Sabiny Chalupové, která zvolila adekvátní minimalistickou techniku linorytu v hnědých odstínech. V konečném důsledku se tento jednoduchý styl k banalitami protkané novele hodí a společně vytváří stejně harmonický celek jako Lovci mamutů Eduarda Štorcha a Zdeňka Buriana — a to se vším sentimentem a historickými nepřesnostmi.