Radikalita přehlušená všedností

Vypravěčkou Radikálních potřeb je umělkyně Hana (opravdu se nejedná o „bezejmennou vypravěčku“, jak z nepochopitelných důvodů tvrdí nakladatelská anotace), která se topí ve vztazích. Ke světu se sice pokouší přistupovat s ironickým odstupem a s tím, co se obvykle nazývá „woke agenda“, její principy však nezřídka stojí v protikladu k tomu, jak se chová, po čem touží a co si myslí. Uvědomuje si klimatickou krizi, nechce jíst maso — ale čas od času má vlčí hlad a koupí si mleté hovězí „v albáču“. Halasně se hlásí k feminismu, ale rovněž je až devótně posedlá zájmem „odborníka na sucho“, s nímž udržuje volný vztah, který by na rozdíl od něj ráda proměnila v něco víc. „Nevím, co by na to řekla Simone de Beauvoir, ale odevzdávám ti svoje tělo a dělej si s ním, co chceš,“ čteme hned na první straně románu, který graficky navazuje na autorčin samostatný románový debut Ve skříni z roku 2018.

Tereza Semotamová za něj byla nominována na Magnesii Literu — stál na působivé metaforické výchozí situaci. Mladá žena vyřeší bytovou krizi tak, že přežívá ve skříni ve vnitrobloku domu. Komu se zdálo, že autorka tehdy až příliš mnoho obětovala neotřelé a atraktivní metafoře, může být v klidu: v Radikálních potřebách nic takového nenajde.

Zato je text ještě rozbíhavější, neuspořádanější, chaotičtější. Mísí se zde paleta výrazových prostředků, od dialektických tvarů přes anglické a německé věty, citáty až po (pseudo)maximy. Množství fiktivních postav (obvykle označovaných pouze počátečním písmenem, takže zanedlouho se člověk ztrácí v tom, kdo je Y., kdo M. a kdo J.) se tu potkává se jmény politiků i současných spisovatelů či literárních kritiků. Jedná se zkrátka o text všežravý, který místy připomíná blog, místy výpisky z četby, místy poněkud jízlivé glosy toho, co se děje tady a teď. 

Ve většině případů by se z takové směsi stal rozpadající se galimatyáš neuspořádaných výkřiků. Radikálním potřebám se však do jisté míry daří držet čtenářovu pozornost i přesto, že autorka nakládá dost volně s obvyklými narativními prostředky. Je to dané jednak tím, že Tereza Semotamová — která se vedle prózy věnuje také publicistice a překladu z němčiny — je schopná stylistka, jednak na tom má zásluhu právě nejasnost vypravěččiny pozice. Její řečový spád lze především v první zhruba polovině knihy číst jako příklad toho, o čem se někdy mluví jako o postironii — tento pojem vychází z předpokladu, že hranice ironie je v současnosti v určitých sférách a projevech tak nejasná, že zkrátka nelze určit, co je myšleno vážně, co nikoli, kdy se mluví ironicky a kdy už se ironizuje sama ironie. Jízlivá vypravěčka v záplavě vět vypouští štiplavé verbální projektily do všech stran a nezřídka se jí vracejí zpátky a její glosy míří na ni samotnou. Nevyhýbá se ani vyloženě trapným popisům: „Nořím se do svého dechu, prodírám se od Klímadel na Dřímotu, z Dřímoty dál na Zívánky, to už budou Hajany a jsem tam.“ Je to trapné stejně, jako jsou jiné věty v knize banální, ale je patrné, že autorka s těmito polohami pracuje záměrně.

S přibývajícími stranami se však ironická mlha kolem vypravěččiny pozice čím dál více rozptyluje, až nakonec sledujeme ženu, která se propadá do bahna všednosti a do nefunkčních či kolabujících vztahů, což ještě zdůrazní nastupující pandemie koronaviru, jejíž reflexi se román v závěru věnuje. V tu chvíli už však kniha ztrácí interpretační vyzývavost a zřetelně se vyjevují limity vyprávěcí metody Terezy Semotamové: text je rozbředlý, repetitivní, při četbě by bylo možné přeskakovat celé oddíly, aniž by člověk o něco důležitého přišel. Pochybnosti vzbuzují i dobově ukotvené narážky na Babiše, Prymulu, Donalda Trumpa, na drobné kauzy, jež vypravěčka sleduje a komentuje… 

Radikální potřeby jsou zkrátka zvláštní kniha. Lze se domnívat, že leckdo ji po několika desítkách stran vztekle odhodí do kouta. A i ti, kteří tak neučiní, si možná budou klást otázku, proč by ji vlastně měli číst. Více než román, který by směřoval z jednoho bodu do druhého, působí Radikální potřeby spíše jako literární ztvárnění feedu na sociálních sítích — tu na vás vyskočí epizoda z protagonistčina života, tu citát, jinde glosa nějaké události. Navzdory všem zmíněným pochybám a výtkám však román v kontextu současné české prózy působí celkem svěže — především proto, že nám zde není polopaticky prezentován nějaký názor či téma a že je aspoň zpočátku text Terezy Semotamové významově otevřený a místy i zábavný. 

Tereza Semotamová: Radikální potřeby. Argo, Praha 2024. 280 stran