Toto je poslední titulek k Liteře

Tento komentář by se z poloviny dal spíchnout z titulků všech možných článků, které jsme v Hostu za poslední roky Magnesii Liteře věnovali. Rychlý pohled do archivu vyhazuje možnosti jako „Marginalia Litera“, „Kvalita se nedá měřit stopkami nebo metrem“, případně „Magnesii Liteře chybí ženská perspektiva“. Loni v dubnu jsme přinesli dlouhý analytický článek „Má to vůbec ještě cenu?“, který shrnoval nejen situaci Litery, ale i dalších literárních cen u nás. Krátké shrnutí: nic moc.

Je samozřejmě dobře známo, že kauzy k cenám patří a ve výsledku jejich prestiž spíše zvyšují. Nezamýšleným důsledkem kritiky je to, že udržuje povědomí o ceně a prodlužuje její životní cyklus v mediálním prostoru. Čerstvým příkladem je „autofikční deníček“ Olgy Słowik nazvaný „Jak jsem byla v porotě Magnesia Litery za poezii“, který nedávno přinesl Tvar. K dřívější kritice Litery mnoho nedodává, ale na rozdíl od analytických textů je osobní, konkrétní a pohoršený, takže algoritmy rozhodly, že zaplaví Facebook.

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Jedni básnířku chválí za odvahu, jiní jí vyčítají pomýlená očekávání. Není však náhodou, že to byla právě tato stížnost, která na rozdíl od pečlivých analytických textů přiměla organizátora ceny Pavla Mandyse veřejně reagovat. I DVTV si ovšem umí osedlat algoritmus a předplatitele potřebuje víc než literaturu, takže z Mandysova rozhovoru vytáhlo, že „básnířka to přehnala, vůbec netuší, jak a kdo hlasuje, a kolegům z poroty dluží omluvu“. Nikdy není pozdě vykopat ještě jeden příkop.

Kauzy ceny zviditelňují, zároveň však testují jejich základy. Před časem to zažila i Nobelova cena, když se musela otřepat ze skandálu uvnitř poroty a jeden rok vynechala. Jak je to však s robustností Litery? Mandysovi se podařilo vybudovat cenu, která zejména díky ceremoniálu přenášenému Českou televizí budí dojem velkého podniku; právě proto také vyvolává taková očekávání, včetně profesionálních podmínek pro práci porotců. Jenže nejvýraznější české literární ocenění nikdy nebylo úplně doorganizované. Na Liteře se dá kritizovat leccos, a právem, ale lze to i otočit: Mandysovi se s nijak závratným rozpočtem a bez týmu podařilo vytvořit dojem zásadní události literárního provozu. Kritika je namístě, ocenění jakbysmet.

Z jistého úhlu pohledu už je však na kritiku vlastně pozdě. Z Litery se během let stal nepřehledný slepenec kategorií, způsobů rozhodování a ústupků nejrůznějším zájmům. Několik vydaných knih každoročně stále zviditelní a občas se na rautu dokonce nají i ten vegan, ale cena současně má jasné limity. Její ceremoniální charakter umožňuje literaturu propagovat, jak si to pořádající sdružení od začátku vytklo za cíl, jenže i propagace literatury se za to téměř čtvrtstoletí existence Litery změnila.

Co se Liteře naopak dlouhodobě nedaří, je generovat myšlení o literatuře nebo se konečně rozhodnout, jaké knihy vlastně chce oceňovat. Cena čtenářů je už roky ukradená autorskými kampaněmi, hlavní kategorie Kniha roku má de facto anketní charakter. Pokud někdo uspořádá debatu o nominacích, kde se skutečně mluví o jednotlivých titulech, kritériích hodnocení a nárocích porotců na literaturu, není to organizátor.

Zatímco v jiných uměleckých oborech obvykle existuje jedna ceremoniální cena a pak ceny kritiky, v literatuře dosud ta druhá chyběla. Časopisy A2, Host, revue Prostor, Souvislosti a Tvar ji teď zakládají právě z výše naznačených důvodů. Chceme podnítit myšlení o literatuře prostřednictvím několika veřejných debat v různých městech, jde nám o literární, nikoli knižní cenu a domníváme se, že pokud někdo napíše opravdu dobrou žánrovou knihu, nemusí být zavřena ve zvláštní kategorii.

Existuje však ještě jeden obecný důvod: vždy je uspokojivější vytvářet konstruktivní alternativy než své nároky vtělovat jen do kritických komentářů, ne-li hejtů na to, co dělají druzí.

Napsal jsem, že nikdy není pozdě vykopat ještě jeden příkop. Ale pokud člověk odmítne mechanismy algoritmů, které nám kradou diskuse, pokud odmítne kulturní války, v nichž se často bojuje hlavně o status, dají se příkopy i zasypávat. Literární časopisy spolu nikdy příliš nespolupracovaly, spíše mezi nimi panovala nedůvěra, nebo přímo řevnivost. Více než co jiného přitom byl ve hře narcismus malých rozdílů: čím podobnější prostředí, tím více se hledají odlišnosti, aby bylo od čeho odvodit vlastní výjimečnost. Rozdíly samozřejmě přetrvávají, využít je však lze i k něčemu dobrému. Jsem rád, že jsme se s kolegy v okolních redakcích spojili a že toto bude na nějakou dobu poslední titulek k Liteře, který teď musím vymyslet. Aha!