Očima porotce Litery za fantastiku

Při porozumění procesům, které vedly k výběru vítězů literárních cen, nemusím s těmito procesy pouze souhlasit, mohu s nimi také polemizovat. Ve všech cenách by v tomto směru bylo skvělé, kdyby každá porota vysvětlila svůj výběr a cestu, která k výběru vedla, kdyby bylo transparentní, jak je celá věc financována, a mnoho dalších „kdyby“. Aktuální polemiku o fungování největší tuzemské literární ceny rozproudil článek, který pro Tvar napsala Olga Słowik. Nemám ambice její „autofikční deníček“ jakkoliv zpochybňovat: je dobře, že tento hlas zazněl. Stejně tak si nekladu za cíl komentovat reakce, které článek způsobil (například text, který pro info.cz napsal Ladislav Nagy, vystoupení Pavla Mandyse v DVTV nebo článek Evy Klíčové v A2larmu). Mohu ale nabídnout nahlédnutí do toho, jak funguje Litera za fantastiku a s jakými problémy se porota potýká.

Když byla Magnesia Litera rozšířena o tři kategorie (detektivku, humoristickou literaturu a fantastiku), stal jsem se na doporučení organizace Československý fandom, jmenovitě Zdeňka Rampase, na podzim roku 2022 členem poroty Litery za fantastiku. Společně se mnou ji po oba prozatímní ročníky tvoří Boris Hokr a Františka Vrbenská. Je třeba zdůraznit, že se všichni známe a v oblasti české fantastiky se pohybujeme dlouhá léta. Františka Vrbenská je spisovatelkou, za svou tvorbu získala i mnohá žánrová ocenění (jmenujme především Cenu ASFFH za román Stín modrého býka — společně s Leonardem Medkem — a za román Vítr v piniích — společně s Jakubem D. Kočím), přispívá recenzemi do časopisu Pevnost a přednáší na conech. Boris Hokr je nakladatelský redaktor v Laseru (Euromedia Group), českou fantasy se zabýval v magisterské práci, je zástupcem šéfredaktora časopisu Pevnost a přispívá texty o fantastice do rozličných médií, mimo jiné získal titul Kritik roku v rámci ankety Tvárnice časopisu Tvar. Já jsem v roce 2024 dopsal disertační práci o české fantastice, přispívám do žánrového časopisu Interkom na web Sarden, v němž také organizuji anketu Kniha roku Sardenu. Vzhledem k tomu, že se všichni tři zabýváme fantastikou intenzivně a dlouhodobě, je logické, že se setkáváme a že o sobě víme. Tento vztah asi také přispěl k hladkému průběhu rozhodování ve věci Litery za fantastiku: nehádáme se, jsme schopni se v klidu domluvit. I tak jsme ale řešili mnohé problémy a nejasnosti, které shrnuji do několika oblastí.

1. Problém kvantity

Na konci ledna 2023 bylo za fantastiku přihlášeno 25 titulů. Využili jsme právo porotců přidat další díla a rozšířili seznam na konečných 31 knih. Na konci ledna 2024 bylo přihlášeno 29 titulů. Opět jsme využili právo porotců a seznam rozšířili na 35 knih. Dodejme, že v ročníku, kdy byla fantastika vyhlašována poprvé, jsme se o svém jmenování dozvěděli v průběhu podzimu, 25. ledna 2023 jsme znali kompletní seznam přihlášených knih, do 2. března 2023 bylo třeba rozhodnout. V letošním ročníku jsme jednak se svou rolí porotců počítali: já jsem si například od ledna vedl seznam toho, co ve fantastice vyšlo, a snažil jsem se načítat tituly, které se něčím vymykaly či působily jako nadprůměrné. Pavel Mandys také nabídl možnost získat přihlášené a vydané knihy již v říjnu. Do té doby nakladatelé přihlásili z oblasti fantastiky právě devět děl, ale s tím samozřejmě může Litera jen obtížně něco dělat. Mezi nominovanými knihami převládají rozsáhlé romány, letos třeba Azhareida — Bitva o Gelidor Tomáše Petráska, loni například Třetí ucho Jana Hamouze, v obou případech sedmisetstránkové bichle. Přestože nejsou všechna přihlášená díla takto objemná, hádám, že průměr bude více než 300 stran na knihu. To prostě není možné učíst. Řešíme to různě: dáme na názor spoluporotce, který dílo četl, přečteme část a uděláme si úsudek, někdy vyřazujeme na základě příslušnosti k žánru. A tím se dostávám k druhému problému.

2. Problém výběru

Otázka je nasnadě: jak pojímat „českou fantastiku“? Která díla patří „k nám“? Rozhodli jsme se vyřadit dětské knihy (loni tedy vypadly tituly jako Práskovník Pepa aneb Když práskat, tak jenom dveřmi v knihovně Anny Langerové nebo Gianlucova dobrodružství Adama Folty, jinak nápaditá kniha o osudech jednoho mývala v renesanční Florencii), komiks (loni Idea. Lid Filipa Burdycha, letos Octobrianu, která je zajímavá především fascinující historií této komiksové postavy, kterou popisuje vynikající doslov Tomáše Prokůpka), každý rok řešíme young adult a série (můžeme hlasovat pro xtý díl něčeho, co je sice dobré, ale v podstatě to recykluje samo sebe a lze to jen obtížně číst bez znalosti předchozího děje?). 

Komplikovanost hranic fantastiky lze demonstrovat i na starších případech. Vezměme například díla, která vyšla v roce 1991. Tehdy šlo o na dnešní poměry směšných 37 českých textů s fantastickými prvky, více či méně původních (např. poprvé vyšla První zpráva z Prahy Josefa Nesvadby, původní verze Tajné zprávy z Prahy z roku 1978). Asi bychom neváhali se zařazením Kena Wooda a meče krále D’Sala od Jiřího W. Procházky nebo povídkových sbírek Abbey Road Josefa Pecinovského a Vesmír je dost nekonečný Ondřeje Neffa. Zároveň ale také vyšel Návrat starého varana Michala Ajvaze nebo první dva díly trilogie Trýznivé město Daniely Hodrové, Kukly a Podobojí. A teď co s tím: Ajvaz nebo Hodrová zcela jednoznačně nepatří do fandomu, nemají se sci-fi a fantasy tak, jak je vnímají fanoušci žánru, nic společného, ale jejich díla jsou zároveň plná fantastických motivů. Dobrým kompasem je databáze Legie.info, ale ani ta nenabízí řešení vždy. Analogicky jsme loni řešili Kov od Karla Veselého nebo Starou školu Petra K. Procházky. V prvním případě román o dystopickém budoucím světě, v němž zvítězí metalem inspirovaná politická strana, ve druhém případě tak trochu jiný návrat ke Karlu Jaromíru Erbenovi — a i tady bychom mohli přemýšlet, zda nejde o young adult. Oba jsme nakonec akceptovali, přestože jsme je nevybrali. O knihách jako Přespávačka u slečny Broukové od Sabiny Karasové nebo Temná rána od Zbyňka Vičara ani nemluvě, ty se nakonec dostaly na longlist, ačkoliv nemají znaky fandomové fantastiky. V neposlední řadě výběr vnímáme jako svoji zodpovědnost: jednak můžeme donominovat knihy, které podle nás v nominacích chybí, jednak zodpovídáme svojí zkušeností, erudicí a literárním rozhledem za to, co vyřadíme. 

3. Problém hodnocení

Vedle otázky „jaká díla hodnotit“ se zcela samozřejmě objevuje otázka „co na těchto dílech hodnotit“. Jak se Litera za fantastiku liší od Litery za prózu? Řešíme hlavně styl? Nápad? Inovativnost? Svět? Přiznáváme, že jsme si kritéria nebyli schopni vyjasnit — a nejsme si jistí, zda je to dobře (jakmile zvolíme rigidní kritéria, jaksi se z toho ztrácí lidský faktor), nebo špatně (hodnotíme opravdu za sebe a pouze a právě dle sebe, každý tedy nutně s odlišnými kritérii). Vzhledem k tomu, že všichni tři českou fantastiku dlouhodobě sledujeme, domníváme se, že jsme schopni zodpovědně porovnat aktuální tvorbu s předchozími trendy a rozhodnout, co se vymyká či co vyčnívá nad ostatní produkcí. V loňském roce jsme zavedli relativně jednoduchý systém: pokud se všichni shodneme na něčem jednoznačně výjimečném, posíláme titul mezi tři vybrané. Loni to bylo Mycelium a Bizarropolis a potřebovali jsme vybrat třetí dílo do shortlistu (a vytvořit longlist). Boris Hokr navrhl bodování dle formule 1 (25 bodů za 1. místo, 20 za 2., dále 15–10–8–6–5–3–2–1), abychom výrazně odlišili naše favority. Letos jsme se na výjimečných dílech neshodli vůbec, pomocí bodování vyšly tituly Sága o Lundirovi, Lenochod Jimmy a jeho backup band a Prázdnota, s výraznějším odstupem následoval Sudetenland a Lionet & jiné podivuhodné případy. 

4. Problém výběru porotců

Kromě jistého rozhledu přináší sepjetí porotců s fantastikou i problém: možnost střetu zájmů. Mezi zajímavé loňské tituly patří antologie Hlubiny města a Jiný kraj (všimněte si, že jsem opomenul problém antologií vůbec: nespadají spíše do Litery za nakladatelský čin?!). Do Hlubin města přispěla povídkou Františka Vrbenská, v Jiném kraji je moje předmluva. Pláč němého boha Terezy Matouškové jistě zaslouží pozornost, ale vyšel v Laseru, kde je redaktorem Boris Hokr. Totéž platí o Zlých časech Michala Březiny. A v posmrtně vydaném Bastardovi od Jaroslava Mosteckého má Františka Vrbenská doslov. Všechny zmíněné tituly jsme letos vyřadili nikoliv na základě kvality, ale na základě naší angažovanosti v oboru. Je holt obtížné najít kohokoliv, kdo se českou fantastikou soustavně a dlouhodobě zaobírá a zároveň není zapojený do literárního provozu. Ze současných porotců jsem této definici nejblíž já, i přesto musela být pro můj střet zájmů jedna potenciálně nominovatelná kniha vyřazena. 

Čtyři vybrané oblasti nepokrývají všechny problémy, ale snad nastiňují, nad čím vším porota přemýšlí. Lze argumentovat, že výběr z nějakých třiceti nominovaných děl není reprezentativní. No… ne. Jsme jen lidé. Českou fantastiku bedlivě sledujeme, ale časy, kdy jeden člověk mohl přečíst veškerou původní českou produkci, jsou dávno pryč. Výhodný je proto předvýběr: do Litery knihy přihlašují nejčastěji sami nakladatelé. A je to dobře! Prosím tímto i malé nakladatele: přihlašujte své tituly do Litery! Zároveň důrazně apeluji na nakladatelskou soudnost. Je samozřejmě jednoduché přihlásit všechny vydané knihy (a pravidla to nezakazují), ale zkuste, prosím, vybrat to, co skutečně považujete za výjimečné. Totéž platí pro knihy vydané samonákladem. Jako porota se jim nebráníme, ale jen těžko oceníme knihu, která zjevně neprošla redakcí, kde se objevují pravopisné a jiné chyby a která je spíše splněným snem autora než relevantním příspěvkem k české fantastice.

Česká fantastika po zániku Cen Akademie science fiction, fantasy a hororu nemá vlastní, interní, všeobecně uznávané ocenění. Mě osobně jako porotce těší, že tuto funkci převzaly ceny Magnesia Litera a že lze touto cestou upozornit na zajímavá díla z mnohdy nepříliš známé oblasti české fantastiky. Zároveň by bylo skvělé to, co se mělo stát už před rokem: otevřít tímto debatu o fantastické literatuře. O tom, co je v jejím rámci hodnotné, kde jsou její hranice nebo kdo by měl být oprávněn rozhodovat o ocenění. Protože, jak zmiňuji výše, najít porotce, kteří by nebyli zapojeni do knižního provozu a zároveň byli erudovaně obeznámeni s českou fantastikou, je takřka nemožné.