Vytrhávat věci z všednosti

Když slovenská básnířka Juliana Sokolová vydá básnickou sbírku, jedná se o výjimečnou událost. Naposledy se tak stalo před více než deseti lety, kdy autorce v nakladatelství FRA vyšla dvojjazyčná debutová kniha Môj dom bude mať strechu / My house will have a roof  (2013). Jednalo se o soustředěně lyrické promluvy, které v sobě uměly ukrývat intenzivní transcendentní rozměr, aniž by sklouzávaly k velikášským metaforám. Naopak dokázaly ke čtenáři promlouvat zvláštní prostotou a jednoduchostí, která neztrácela nic ze své uhrančivé kontemplace: „Smútok, / akoby som vypila sto nocí / a vymočila len ich vlahu / — zostala vo mne / iba ich tma /, zhustnená / ako obličkový kameň.“

Zní to banálně, ale schopnost minimalisticky hovořit o velkých — vznešených a pojmově zatížených — věcech, jako spiritualita, posvátnost, mytologie, civilním a srozumitelným jazykem a naopak popisovat něco naprosto všedního, jako je mytí nádobí, vaření nebo zaslechnuté rádio, filozofujícím slovníkem je typické i pro druhou sbírku Juliany Sokolové příznačně nazvanou Domáce práce.

Julia Sokolová v aktuální knize vede dialog s prostředím, které nás každodenně obklopuje a se kterým je mnoho z nás v každodenním kontaktu. Právě prostředí domova včetně jeho činností se nám časem zneviditelňuje v tom smyslu, že ho přestáváme reflektovat. Britský filozof David Cooper to ve svém eseji „The Idea of Environment“ (1992) popisuje tak, že každý environment je založený na „ustálených rytmizovaných interakcích“, které generují tzv. „praktickou nereflektovanou obeznámenost“. Zní to složitě, ale vesměs to znamená skutečnost, že doma jsme tam, kde si přestáváme věcí všímat. Pocit domova je úzce provázán s praktickou netečností vůči vnějšku. Karel Čapek to v jedné ze svých povídek popsal tak, že doma je tam, kde najdu kliku poslepu.

Sokolová si je této paradoxní skutečnosti vědoma od první stránky knihy, aniž by ji nějak doslovně tematizovala. Svou domácnost v této poezii nevytrhává z běžných okolností, ale spíše do ní díky svému bystrému pozorovatelství a intuitivní citlivosti čím dál tím více zarůstá. Tím ji vidí „jako poprvé“ — obyčejný pokoj se tak proměňuje v živelný kosmos, z každého drobného jednotlivého úkonu se stává obecná posvátnost a každá chvíle je proměněná ve věčný okamžik: „Pri vešaní prádla v noci / som objavila chvenie, / které bolo mimo mňa.“ nebo: „Predmety podivne pripravené byť zajedno so svetom.“

Tyto kontemplativně meditativní ponory jsou ale jen první vrstvou lyriky Sokolové, kterou rozhodně nemůžeme označit za nějakou podobu poetického biedermeieru. Do tepla domova se totiž vlamuje podivné napětí, něco velmi archetypálně tíživého a tajemně existenciálního: „Domácnosť podrobuje moju existenciu temným manipulaciám (…) Akoby moja prítomnosť v byte / závisela od účasti na zápase“ nebo: „Varím s nevôľou a nedobrovoľne / Varím zo zvláštneho donútenia, / nie hladom, / ale predstavou toho, čo večer je, / čím by mal byť.“ čteme verše, za kterými si klidně můžeme dosadit feministický podtext. Důležitá je ovšem pro Sokolovou i ironie, humor, sny, apropriace, obřadná magičnost a jakési hledání (či zapamatování) jednolitosti nebo řádu, které prostupuje celou knihou.

Z výše popsaného bychom mohli poezii autorky přirovnat k tzv. „interiérové“ nebo „kuchyňské lyrice“, která českou poezii opanovala v devadesátých letech (např. Petr Hruška, Petr Borkovec). I zde se z důvěrně známých prostorů stává pomyslné univerzum, které ale na rozdíl od Petr Borkovce nebo Petra Hrušky nespoléhá tolik na zarámovanou vizualitu a na ní napojené nehybně kondenzované poetické obrazy. Techniky Sokolové jsou aktuálnější, hravější a hlavně propracovanější. Její text se pohybuje na hranici otevřeného deníku a esejistického stylu. Mnohdy staví báseň na pouhém fragmentu a intertextuální formě, což ji daleko více připodobňuje k americké básnířce Louise Glückové. S ní ji pojí rovněž civilní struktura veršů, které v sobě přitom skrývají hlubokou rafinovanost. 

Když si do Wikipedie zadáte, jaký je význam domácích prací, objeví se následující popis: „Jedná se většinou o činnosti spojené s úklidem, vařením, nakupováním, praním či proplacením účtů za chod domácnosti.“ Od teď by tam mělo stát, že se jedná rovněž o mimořádnou básnickou sbírku. Ta dokazuje, že i ze sisyfovského opakování téhož můžeme vykřesat kreativní proces.