Zapomenuté knihy: Utz

Charles Bruce Chatwin zemřel 18. ledna 1989. Dobové nekrology zmiňovaly vzácný druh mykózy, jež ovšem byla důsledkem onemocnění AIDS. Na Chatwinově pohřbu se mimo jiné sešli výrazní britští autoři, jak ostatně ve vzpomínkové knize Joseph Anton popisuje Salman Rushdie, kterého kromě smrti přítele trápila i čerstvě vyhlášená fatva:

„Bohoslužba (…) se konala ve zvučné, tajemné řečtině. Rituály byly zdobně byzantské. Bla bla bla Bruce Chatwin, zpěvavě odříkávali kněží, bla bla Chatwin bla bla. (…) S Marianne seděli vedle Martina Amise a jeho ženy, Antonie Phillipsové. ‚Máme o tebe strach,‘ řekl Martin a objal ho. ‚Taky mám o sebe strach,‘ odpověděl. Bla Chatwin bla Bruce bla. Spisovatel Paul Theroux seděl v lavici za ním. ‚Řekl bych, že příští týden tady budeme kvůli tobě, Salmane,‘ pravil.“

Bookerovu cenu za rok 1988 sice získal Peter Carey za román Oskar a Lucinda, ale Rushdie i Chatwin byli mezi nominovanými (Martin Amis způsobí skandál až o rok později, kdy budou jeho Londýnská pole vyloučena z nominací). Rushdie byl nominovaný za Satanské verše, Chatwin, do té doby především autor inovativních cestopisů, za Utze, útlou knížečku o životě sběratele porcelánu z Prahy.

Ač má Utz rysy životopisu, začíná smrtí hlavní postavy. Kaspar Joachim Utz zemřel 7. března 1974. Tragikomické okolnosti pohřbu, který navštíví jen Utzův přítel doktor Orlík, odborník na mamuty a mouchy, a Utzova hospodyně Marta, otevírají podivuhodné dílo plné mystiky, historie, nadhledu a postmoderní perspektivy. Za okny bytu, v němž si lze narazit holeň o stolek od Miese van der Rohe nebo zakopnout o sochu krocana z dílny Johanna Joachima Kändlera, se míhají dějiny, sbírka porcelánu však stojí lhostejně mimo čas. „Pohlédl jsem na nestárnoucí pleť drážďanských dam. Věci, přemítal jsem, vydrží víc než lidé. Věci jsou neměnným zrcadlem, v němž pozorujeme svůj vlastní rozklad. Nic tolik nepřipomíná běh času jako sbírka uměleckých předmětů.“

Chatwinovi se přirozeně daří věšet na nit příběhu odbočky z nejrůznějších více či méně obskurních oblastí: poučené exkurzy do pověstí o golemovi střídá historie výroby porcelánu nebo výklad o commedii dell’arte. To vše na velké ploše dějin 20. století v Československu a malé ploše setkání Utze s vypravěčem, který se dostane do Prahy v létě 1967. Právě pohled cizince na realitu socialistického zřízení se všemi jeho absurditami je jedním z nejlákavějších prvků díla. Novela je ostatně rámována všudypřítomným jemným humorem: „Marxismus-leninismus se nikdy nezabýval fenoménem soukromého sběratelství. Zhruba v době Třetí Internacionály pronesl Trockij na toto téma několik improvizovaných poznámek. Nikdy však s určitostí nerozhodl, zda vlastnictví uměleckého díla zatracuje jeho majitele v očích proletariátu. Patří sběratel mezi třídní nepřátele? Pokud ano, jak? (…) Obraz od velkého mistra se pokládal za národní kulturní památku a podléhal tudíž konfiskaci — a v Praze byla řada rodin, které měly Picassova a Matissova plátna srolována mezi trámy v podlaze. Porcelán však bylo možno označit jako nádobí, takže pokud se jej nepodařilo propašovat ze země, byl teoreticky bezcenný. Začít konfiskovat keramické sošky by se mohlo zvrhnout v administrativní děs: Jen si představte konfiskování nekonečného množství sádrových Leninů…“

Kromě nadhledu a pro českého čtenáře originální perspektivy nabízí Chatwinova novela fascinující směs postupů, které by mohly sloužit jako učebnice postmoderního psaní. Příběh začíná Utzovou smrtí, ale syžet skáče po časové ose tam, kam je právě třeba. Chvíli jsme v době pražského jara, pak zase před Utzovým narozením, najednou je druhá světová válka… Rytmus textu odpovídá syžetu: vybrané pasáže (například oběd vypravěče, Utze a dr. Orlíka) jsou popsány na několik stran, zásadní události světové historie se mnohdy vejdou do jedné věty: „Okupace Československa byla provedena za jediný den.“ Vrcholem je pak nespolehlivost vypravěče a proměna vnímání toho, kdo byl Kaspar Joachim Utz, vtělená do krátké epizody s knírkem. Utz, světem protřelý bonviván a milovník, nebo Utz ostýchavec, kterému se ženy vždy vysmály? Člověk, který „v tom uměl chodit“ a kterému šel režim na ruku, nebo zbabělý konfident s obsedantním zájmem o sbírku porcelánových figurek? Elegantní harlekýn, nebo směšný Pantalone? Měl Utz knírek? Nebo ho nikdy neměl?

Málokterá kniha dokáže na prostoru osmdesáti stran postihnout fasety velkých i malých dějin tak precizně, a přitom nenuceně. V tom má Utz blízko Europeanám Patrika Ouředníka. A když taková kniha čtenáři navíc vnutí neobvyklého koníčka, je to záruka její působivosti. Ne, nezačal jsem sbírat porcelán. Ale Chatwin mi ukázal, že bych klidně začít mohl.

Bruce Chatwin. Utz. Praha: Argo, 1994. Překlad Rudolf Chalupský. 84 stran.

Knihu Salmana Rushdieho citujeme v překladu Lukáše Nového a Barbory Punge Puchalské.