Korespondence tichých signálů

říjen 2022

odsekni kořeny
zapomeň
na tmavé pokoje
svých vesnic
na dveře základních škol
na ženské z jídelny

na všechno
to nepochopitelně vzadu
s čím se snažíš
ztotožnit

vepředu chlácholící tma
za ní v mlze
couvají náklaďáky
někam jedou

na dálnici kde většina lidí
je v práci
a cesta objímá

únor 2023

Přestavuju si
jak rodíš
naše dítě
snažíš se
být u toho
hezká

Protože z postmoderních filmů
víš, že asi nejsi
a já se směju
nad tím
jak krásná jsi
zpocená
s těma svojima velkýma zubama

Vždycky jsi říkala
že bych žárlil
i na vlastního syna
a mělas pravdu

březen 2023

Můj život
je jako
zeptat se na děj
v půlce filmu
Kam to jedou?
Věty plynou
míhají se okolo hlavy
však si to někde najdu
ve světě encyklopedií
kde mozky ochořely
jak průdušky
Když jsem byl dítě
a mamka říkala:
Lukášu, važ si toho, co máš
a já myslel na děti v africe
s mouchama na xichtu
co adoptujem na ZŠ
a o duševní chudobě
jsem vůbec netušil
Je těžké si uvědomit
že to, co žijem
je to jediné, co máme
tohle období
každý okamžik
je přitom nenahraditelný
každé nahodilé
korespondence tichých signálů
nespavých korábů

květen 2023

V půjčeném autě
nás doprovází
ty samé mraky
jako kdysi
při cestě načerno
z které snad už pokuta nikdy nedojde
jedem
na to samé místo
které se nezměnilo
a přitom je tak jiné
to my
pořád ti samí my
v Xté reinkarnaci
během tohoto života
zacykleni v sezónách
už zase s jinou myslí a kůží
a zase
a zase
se snažíme dohnat
neopakovatelný mejdan
který nikdy neproběhl
a přitom našetřit na zubaře
a ví to všichni
přítelkyně
co čekají doma s rakovinou
i strašáci
na polích a plašiče
ranních náletů vzpomínek

říjen 2023

kalhoty v kterých
jsem teprve před chvílí
byl na pohřbu kámošovi
jsou propálené od jisker
daleko od všech
smutečních hostí
chytám do ruk uhlíky
a říkám tomu

cítit život

říjen 2023

bere mě když
v noci
čůrá do ohně
který jsem ráno rozdělal
aby nám udělala čaj
Z máty kterou jsem nasbíral

říjen 2023

přes den
se stěhujem
po louce
se stínem
v noci
na vytripovaných
oceánských dunách
sledujem
nepopsatelné
vesmírné jevy

Lukáš Němeček (nar. 1993) pochází z valašských Velkých Karlovic, poslední roky žije v Brně jakožto nedostudovaný uměnovědec. Občasný pořadatel událostí ve vsetínském klubu Vesmír a brněnské sklepní scéně Skleněná louka, kde zároveň pracuje. Když zrovna neodjíždí do vzdálených krajin, aby se zase mohl vrátit. Nekonečný hledač. Vydává nepravidelný poetický samizdat Tři tečky uprostřed, je členem vratkého hudebně-poetického uskupení Hrbatý padá ze schodů.