Bytost schopná zemřít

Je odvážné a zároveň ošemetné nazvat básnickou sbírku Hořím v kameni. Jako by tím autorka chtěla zdůraznit magii slova, které transformuje vše na potkání. Také se v tom názvu skrývá fatální „celanovské“ zvolání odkazující na svár o tvůrčí akt, který se přirozeně propisuje do existenciálního gesta, respektive vnitřní zašifrované rozervanosti. Ten název je však i trochu obnošeným poetickým klišé, jehož dekorativními slupkami se autorčin jazyk obaluje před okolním světem. 

Nová sbírka Marie Jehličkové se pohybuje někde mezi těmito polohami. Její řeč je introspektivně obrácena do sebe, tematickým úběžníkem je reflexe zakoušené bolesti a na ni napojených pocitů osamocení, úzkosti a zápasu s nespecifikovanou nicotou. Stěžejní je pohroužení se do této trýzně, do nekonečné možnosti jejího lyrického ztvárnění: „Sůl sypeš do živého / rozpusť mé kosti / odstraň svoji smrt / na klih chtěla bych přilehnout / k tělu jak k bradavkám otce na prázdném moři / do stínu obtahovaného břitvou / ukládám prosbu tří set nocí.“ 

Jazyk Marie Jehličkové je prorostlý obřadností, která často připomíná uhrančivá zaříkávadla. Toto čarovné „promumlávání se“ k výslednému tvaru básně pracuje s motivem úst, přesněji řečeno je reflexí toho, že jakákoli vyřknutá promluva v básni je posléze zapsaným slovem nějak potřísněna či zneuctěna. Ústa pak metaforicky zaštiťují onu formu panenskosti a nedotknutelnosti spějící k (ne)vyslovenému tichu: „Skálu v plamenech do úst mi zavíráš“ nebo: „Ještě se ústa nedovřela nad prvním veršem.“ 

Autorka staví své básně na velmi kondenzovaných, symbolicky nasycených metaforách, v nichž přirozeně klade větší důraz na formu než obsah. Napříč každou básní se tak přelévá abstraktní pocit, který nemá touhu vodit čtenáře po stezce interpretační doslovnosti, spíše ho chce ponechat v prchavé náladě či rozrušené intenzivní emoci, zvláštním pocitu nebezpečí. Módně by se dalo říci, že se jedná o ryze terapeutické psaní. Poezie Marie Jehličkové ale nesměřuje k žádné psychologické katarzi, daleko více ji zajímá samotný jazyk, který záměrně balancuje mezi nihilistickým rouháním a formou hymnické litanie: „V nejdůvěrnější noci píšu ti zem je teď perlově zelená / pod přikrývkou měsíce tvé oči větší než jezera na / náhodných hvězdách.“

Pokud bychom chtěli její sbírku trochu násilně vklínit do žánrových skleníků, pak její lyrika vychází z expresivních tendencí (na úrovni témat básní se v přepjaté obraznosti například neustále v apokalyptických konturách střetává lidské tělo se zánikem). Svou slovní rozpitostí a rozjitřeností ale zároveň upomíná na impresionistické techniky. Její rukopis vyrůstá rovněž z estetiky prokletých básníků (není zde pevný bod mezi šílenstvím a realitou a poezie se stává katalyzátorem mezní protrpěné zkušenosti), na což upozorňuje v doslovu básnířka Zuzana Gabrišová. A jak už je v současné žensky psané poezii obvyklé, i zde se často objevují aluze na konfesijní poezii Sylvie Plathové, v níž se lyrický subjekt stylizuje do živelně rozervaného pulzujícího elementu: „Přizpůsobím se živlům Na vývraty srdce odložím / V jámách naleznu / déšť“ nebo: „zase rodím blesky / křečové žíly v půli oblohy puklé / nebylo se smát nebylo plakat.“

Marie Jehličková k lyrické tradici nepřistupuje s kladivem v ruce, a čtenář tak čte verše, které občas hraničí s archaismem a epigonstvím. To však neznamená, že by nedokázala vykřesat autenticky živý slovník plný koncentrované emocionální jemnosti. Zároveň nezastírá fakt, že ho buduje na extrémním patosu a esteticky vypiplaném slovním hájemství. V tom je mimochodem její sbírka blízká další současné básnířce Kláře Krásenské, konkrétně její prvotině Mýtinami. 

Přesto v autorčině poetickém environmentu nalezneme básně, které hovoří přímočaře bez emblematických příkras. Třeba jako v básni na straně 29, která končí obyčejně a civilně, což v přeestetizovaném kontextu sbírky působí velmi osvěživě: „A do studny pro vodu je blízko z kopce / rozbíjím věci které lidi oživují / a dělá mi radost / to dopitý kafe / strávenej chleba k snídani / dost nespisovně / chce se mi milovat.“