Městys literatury

Městys Choltice se nachází asi deset kilometrů východně od Pardubic a jiné obce by mu mohly závidět. Každý rok získá od Pardubického kraje nějakou cenu, tu za společenský život, tu za vzorné vedení kroniky, tu za práci s mládeží. Jedním z úspěchů obce je také místní knihovna. Tu před dvěma lety ocenilo i Ministerstvo kultury, když jí udělilo titul Knihovna roku za architektonicky zdařilou rekonstrukci, v rámci níž se knihovna proměnila v komunitní centrum.

Jeden ze čtenářských koutů v knihovně v Cholticích. 

Že se kolem knihovny skutečně utvořila komunita, to pocítí i spisovatel, který sem přijede na autorské čtení. Příchozí přinášejí pomazánky a koláče, vyměňují si recepty, dávají se do hovoru. Vše připomíná spíše book club anglického střihu, něco, co by člověk mohl stereotypně očekávat v Praze nebo v Brně, ale ne v obci s pár tisíci obyvateli, kde je ve stejnou dobu otevřená jen vietnamská večerka.

Ještě než dojde na samotné čtení, představuje knihovnice nové akvizice ve fondu. Na pultu leží hromádka snad dvaceti knih, podle titulů, obálek a anotací povětšinou z kategorie čtivo. Jakmile knihovnice prezentaci dokončí, zavedu na to řeč. Do Choltic jsem ostatně přijel v rámci projektu Spisovatelé do knihoven, který se už šestým rokem pokouší propojovat současnou českou literaturu s místními knihovnami, typicky v menších městech.

U zrodu Spisovatelů do knihoven stála jednoduchá úvaha. V Česku máme mimořádně hustou síť veřejných knihoven. Jejich napojení na současnou literární scénu je ovšem různé. Jsou knihovny, kde ve fondu nemají jedinou z knih, jež loni obdržely Literu, ale i takové, kde vám poradí, která z oceněných knih je nejlepší.

Knihovny přitom mají jednu velkou výhodu. Nejen že jich je tolik, ale na rozdíl třeba od České pošty nebo Českých drah, na které také narazíme téměř v každém městě, netvoří jeden celek, a netrpí tím pádem notorickými potížemi zmíněných podniků. Zřizovateli knihoven jsou obce, některých větších kraje, pouze tři mají status příspěvkových organizací ministerstva kultury.

Jedna ze studoven v knihovně v Písku.

Knihovny si tak v daleko větší míře mohou dělat věci po svém. Tato nezávislost však také znamená, že mezi nimi dochází jen k omezené výměně zkušeností (děje se to například v rámci Svazu knihovníků a informačních pracovníků, známém jako SKIP). Pokud se například v Cholticích podaří cyklus autorských čtení povýšit na book club, není moc pravděpodobné, že se jejich know-how — klidně včetně receptu na výborný jablečný koláč — dostane do Benešova, kde si se stejným projektem evidentně nevědí rady.

Rozdíly mezi knihovnami jsou skutečně obrovské. Některé stále fungují jen jako výdejny knih, jiné se už před deseti lety proměnily v plnohodnotná komunitní centra (jeďte se podívat do Třince). Některé živoří v nevyhovujících objektech, jiné sbírají body za skvělé architektonické rekonstrukce (čelist vám spadne v Písku nebo v Rožnově pod Radhoštěm). V některých se znalost současné literatury omezuje na pár nejprodávanějších titulů, v jiných mají dokonalý přehled o tom, o čem se zrovna mluví (zajeďte do Tábora).

Knihovna v Rožnově pod Radhoštěm, vlevo stará budova, vpravo dostavba.

Projekt Spisovatelé do knihoven není dostatečně robustní, aby mohl současnou literaturu a knihovny propojit ve velkém. Jeho budoucnost je navíc nejistá. Kromě něj však existuje například i grantový program Česká knihovna. Díky němu mohou knihovny žádat o podporu na nákup nekomerčních titulů z oblasti české literatury. Podobné programy jsou zejména ve Skandinávii, ale třeba také ve Slovinsku běžné, pracují navíc s výrazně vyššími částkami. Úvaha za nimi je zhruba takováto: Akvizice do knihoven se vždy pořizují z veřejných peněz. Není tedy náhodou ve veřejném zájmu, aby lidé četli spíše kvalitní literaturu než komerční čtivo?

Bohužel právě tím jsou některé knihovny zavalené. Vždy když do nějaké přijedu, dívám se, jaké odebírají časopisy. Knih je totiž příliš mnoho, než aby je člověk obsáhl jedním pohledem. Potěší mě, když vidím, že někde mají A2, Host nebo Tvar, ale vlastně si myslím, že alespoň jedno literární periodikum by v případě knihoven mělo být samozřejmostí. Nezpochybňuji, že lifestylové magazíny nebo dokonce bulvár si lidé půjčují víc, ale nemyslím si, že zrovna ty se mají platit z veřejných peněz.

Fascinuje mě, nadhodil jsem v Cholticích po zmíněné prezentaci akvizic, že pro mě vlastně objevujete novou vrstvu literatury. Žádná z těch knih neprošla v Hostu naší recenzní rubrikou. Vypadá to skoro jako malý model rozdělené společnosti: všichni máme rádi literaturu, sledujeme, co vychází, ale náš soubor knižních novinek se prakticky neprotíná; kdybychom si chtěli popovídat o tom, jaké zážitky máme z nových knih, nenašli bychom jedinou společnou.  

Udělalo mi radost, když jsem nedávno knihovnu Choltice zaregistroval mezi novými předplatiteli Hosta. Pořád si totiž myslím, že současná literatura nepatří jen do velkých měst. Diskuse v Krnově, Berouně, Cholticích či Rožnově patřily k těm nejpodnětnějším, které jsem o literatuře za poslední rok vedl. Rozhodně tedy předčily literární Facebook.