Jabloně se podél cesty táhnou jako žebra

Kibuc Bar’am, Galilea. Od severu jej dělí plot a žiletkový drát, na jihu po svazích šplhají borovice. Staré cedry mluví hlasy lesa a u kořenů jim raší žula a pískovec. Šalvěj v údolích prokvétá kravské kosti. Cesty jizví kopce po vrstevnicích.

Drúzské ženy si při sčesávání oliv prozpěvují zvláštní, táhlé arabské popěvky. Nerozumíme jim a ony nerozumí nám. Rukama ukazují, kudy pod stromy táhnout plachty, aby na ně při sklízení padla celá úroda. Oběd jíme společně. Bílý sýr, černý chléb a černá káva. Místo jazyka posunky a úsměvy.

Po cestě zpátky do kibucu křičím z korby do kabiny auta a Alex zesiluje hudbu, abych ji slyšel i já vzadu. Prach v očích, slunce ve tváři. V garáži vracíme klíčky. Jsme tu první. Raviv má dobrou náladu a nabízí nám kávu. Sedíme na plastových židlích před plechovými vraty. Čistá hlava, tupé hrany podvědomí. Mluvíme třemi různými přízvuky. Za stěnou hraje rádio, ve stínu spí kočky. Ve druhém autě na místě spolujezdce leží samopal.

Když po večeři s ostatními rozděláváme oheň, Alex dělá to, co se tu naučí každý z dobrovolníků. Stočí dlaně do kornoutu před pusu a zavyje. Ze setmělých kopců okolo se ozvou šakali. Sedíme okolo ohně, vyjeme a zvěř nám odpovídá. Představuji si je jako dybbuky, duše mrtvých, které volají živé. Tváře v černé ostřici na stráních. Psy s lidskýma očima.

Hasíme oheň a přes tichý kibuc jdeme do hospody. Za barem stojí barman Moše. „Ma nyšma? Kacha, kacha, jde to.“ Dál to neumím a pivo objednávám anglicky. První je na kibuc, to další je stále o dost levnější než v Tel Avivu. Je pátek, začátek šabatu, zítra se nepracuje. Okolo půlnoci jdeme směrem k hranici. Je to pět minut pěšky. Sedíme na vyhlídce, na druhé straně se na obzoru mihotají světla libanonských vesnic.

S Alexem spolu dokážeme mluvit směsí našich jazyků. Ruka, slunce, hlava, voda. V mezijazyčí vzniká nová řeč. Anglicky by to bylo rychlejší, ale my máme času dost. Obrušujeme syntax až na dřeň, s fonetikou si hlavu nelámeme, odštěpujeme předpony i pádové koncovky. Lexiko bují slovesy v neurčitku a substantivy bez významu. A náš pajazyk je nemotorný, sukovitý a lehce zmrzačený. Je to dvouhlavé monstrum bez očí, s jedním obrovským uchem místo srdce.

Alex gestikuluje a vypráví mi o dětství v Rusku, o příbuzných, kterým nerozuměl a oni nerozuměli jemu. O životě v Jižní Africe. V Cape Townu má přítele. Dohodli se, že když od sebe vydrží půl roku, vezmou se. Mluvíme a připíjíme si l’chaim, na život. Alex si ten svůj vezme zhruba za dva roky, ale to dnes ani jeden nevíme. Teď je nám divoko.

Lajla tov, Alexi. Někdy se potkáme u Mošeho na baru.

Dál.

Liron mi spí na rameni cestou přes Negev. Projíždíme skalami a pískem, kostmi a sypkým masem pouště. Svítá. Čekám, až se slunce okny vplíží do autobusu a zadáví v něm zbytky noci. Liron se pohne a světlo jí vykřikne do tváře. Probudí se a chvíli na sebe zíráme, jako by mě neznala a já neznal ji. Mluvíme a snídáme. Vlasy máme slepené a ztvrdlé solí, kůži žíhanou spáleninami od slunce. Beru pero a načínám nový deník.

Autobusem jedeme na okraj Jeruzaléma. Na zastávce na nás čeká Ben, který nás vede hluboko do shluku betonových domů. Druhé patro, byt o dvou místnostech, jeho rodiče právě vaří v kuchyni. Jsou to Falašové, černí židé. Diaspora z Etiopie, doprovod královny ze Sáby, který splynul s místními. Benovi rodiče přesídlili do Jeruzaléma v osmdesátých letech. Od té doby tu žijí a stejně jako většina Falašů žijí na hranici chudoby.

Večeříme a Benova matka mluví s Liron. Na čele má vytetovaný kříž, což bývala ochrana před pogromy ve Staré zemi. Mladí se už tetují jinak. Ptá se, jestli jsme příbuzní, asi proto, že oba máme kudrnaté vlasy a kruhy pod očima. Nejsme. Matka se na mě otáčí a ptá se, proč nemluvím hebrejsky. Krčím rameny.

Povídají si dál a já jim nerozumím. Zase jsem víc cizinec než Liron.

Dál.

Palm hostel je špinavý, ale je hned vedle Damašské brány do starého města. Pod jazykem tu rozpouštíme trojbarevné hostie.

Chodíme po starém městě, Liron přitom po kapsách hledá sirky a potom je po sobě rozžehlé střílíme jako malé komety. Mluvíme na sebe svými rodnými jazyky. Nerozumím jí a ona nerozumí mně. Držím ji za ruku, zatímco pláče. Jsme smutní pod neonovým krucifixem. A má milá je kříž i synek starého boga Adonaje. Má milá je hák pod žebry, dech mezi údery srdce a smrt v dlaních.

Jeruzalém sládne
tmou v prolukách

a tu noc, co ti dala své pihy a dlaně
v krabičce od sirek
tu noc pod Moranou
pokáceli Liron

Druhý den jedeme nahoru do Tiberiasu ke Galilejskému jezeru. Vítr se tu řeže o rákosí a vodní ptáci křičí vysoko na nebi jak před potopou. Následuje hřbitov, kde Liron hledá své vzdálené příbuzné, a výlet k Jordánu. Stojíme na břehu. Tady někde křtili mladého bůžka, než jej přibili na dřevo. Teď tu autobusy každou půlhodinu vyplivnou desítky Němců, Poláků a Rusů. Máme toho plný zuby, po včerejšku je nám zle. Lovím v tašce láhev, kterou táhnu už z Ejlatu, a je nám ještě hůř.

Liron potáhla
z krátkého cigára
upila teplého vína
u dlouhé a studené řeky

a napla hřbet
od pekla k peklu

A pak jedu do Aradu, dolů na jih, kde na mě čeká Alex. Taky se budeme loučit. Mám ho pozdravovat. Slibujeme si, že se o prázdninách potkáme někde ve Francii, než Liron zmizí za Atlantik. A pak mává, mává, mává

… a skoro není smutná.

Dál.

Zpátky v kibucu. Sady jsou rozlehlé, člověk po nich musí jezdit autem, někde na čtyřkolce. V jižním cípu jsem sám. Jabloně se podél cesty táhnou jak žebra. Eli pracuje za šíjí kopce na severním svahu. Motorovou pilou ořezávám větve borového lesa přerůstající plot. Kouřím a z dálky poslouchám Eliho motorovku. Několik damanů vylézá z nor. Pod oblohou táhnou apoštolky. V rozsoše jabloně sedí šedí plazi a zem pod nohama duní olovem.

Vstávám před šestou, tak si po obědě natáhnu deku do stínu mezi stromy a půl hodiny spím. Už dlouho jsem neslyšel pilu, tak tuším, že Eli dělá totéž.

O půl druhé se potkáváme u auta. Eli je Izraelec, nedávno dosloužil v armádě. Místní poté, co skončí službu, často pracují v kibucu. Vydělají si peníze a pak cestují.

Dneska auto nevracíme, parkujeme před jídelnou. Jí tam všichni z kibucu. Patří všem. Stejně tak školka, kavárna, prádelna, ordinace, galerie, sady a všechny domy v kibucu. Byty jsou přidělovány. Menší pro mladé, větší pro páry. Domky pro rodiny a důchodce. Děti tu dřív bydlely odděleně od rodičů spolu se svými vrstevníky.

Kibuc postavili po válce. Okolní arabské vesnice armáda vysídlila. Od té doby se tu drží něco jako malé JZD, zemědělská komunita na vysídlené zemi, vesnice opevněná žiletkovým drátem.

V kibucu nepotkávám žádné muslimy, pracují zde jen Drúzové, kteří se od islámu dávno oddělili. Yusuf, arabský křesťan, který vaří v jídelně, mi říká, že být muslimem, práci v kibucu by možná ani nedostal.

Dobrovolníků tu bývá zhruba dvacet, přes zimu okolo deseti. Pracují za ubytování, stravu a kapesné, většinou tři měsíce až něco přes rok. Polsko, Německo, Rusko, Itálie, Litva, ale i Jižní Afrika, Korea, Kolumbie, Ekvádor, Argentina, Bábel.

Večer hrajeme ping-pong v bunkru, pět metrů pod zemí. Míček se odráží od stolu a okolní beton zesiluje ozvěnu. Pak sedíme u Raviva na verandě a okolo světla krouží dlouhozobky. Mluvíme málo, do lampy narážejí můry. Když vyndávám pivo, zastudí mě na rukou led. Dneska jsem si nepřevlékl pracovní kalhoty a cítím ze sebe borovice. Je ticho a já slyším pryskyřici, která okolo nás teče tmou.

Občas se v noci probouzím a nevím, kde jsem.

Dál.

Říká se, že když kmen vraždí kmen, zbydou nakonec jen smečky. Říká se, že když smrt překročí souvratě a sklízí úrodu, krajina dáví všechny kosti. A ono, co taky v téhle krajině? Leda osázet jizvy mučenkou, počkat, až se Hizballáh stáhne na zimu do hor, a pak vytyčit území.

Dál.

Jednu z posledních nocí v Tel Avivu, pár dní před odletem, se mi zdá sen. Držíme se v něm s Liron a Alexem v sadu za ruce. Jablka na stromech žhnou jak malá slunce. Oba na mě mluví a já jim nerozumím.

Během let se mi ten sen bude zdát ještě mnohokrát. Až nakonec vybledne a pomalu zmizí.

Text vznikl pro kurz literární reportáže na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.