Co odnáší hnědá řeka

Rázem memoárové poemy a nostalgickou drásavou atmosférou a ránou devadesátkových proměn připomíná sbírka novináře, spisovatele a písničkáře Aleše Berného K Helmovskému jezu oceňovaný garsonkový opus Pavla Novotného. Prostředím a kulisami, v nichž se „děj“ lyrickoepicky odehrává, se shoduje se situovaností sbírky Ladislava Zedníka Složenýma očima — Podolí, Výtoň, Vyšehrad.

Kromě obsahových prvků i nekašírované „narativní“ civilnosti je v poemě ještě jiné sdílení, obecnější, s potenciálním čtenářem: mládí dnešních čtyřicátníků, zvlášť pokud bylo prožíváno v Praze. Jako žáčci jste chytli dohru normalizace, pak se to přelilo v nevysvětlené porevoluční kvašení během rašící puberty a následně jste z laciného vína vystřízlivěli končícím mládím kolem zlomu milénia. Zbyly vzpomínky na to, co dnes lze nahlížet jako jediné autentické a snově zázračné, nebo taky považovat za otřesné: byli jsme ponecháni svému osudu, že?

Naši rodiče měli co dělat, aby v nové době obstáli, nebo se aspoň svižně zorientovali a přizpůsobili: děti tolik „neprožívali“. Lásky vypadaly osudovější a opravdovější. Po čem jsme tehdy toužili, v době, kdy se adolescentní tesknota, násilí, smrt, závislost a šikana ne snad zametaly pod kovraly, ale ignorovaly, rodinné tragédie se obzíraly z dálky, jelikož to by se u nás nikdy… ústně dohodnuté schůzky probíhaly venku a obnášely hodně ohledávání? V prostředí rychlokvašných podnikatelů a dynamických cestovatelů nebyl prostor pro společenské zpracování týrání, sebevražd spolužáků a fyzické msty nebo rozpadů rodin, plánů a hodnot, když to v životě dvakrát nevyšlo.

První největší láska se choulila u krabicáku v městském parku, elektronikou nejsouc při osahávání rušena, a teenage grupy se v někdejší divočině Vyšehradu přehledně dělily podle hudebního vkusu a silové převahy. Cit i sviňárna měly prostor pro rozšiřující nádech k pořádnému direktu odmítnutí. Nahlédnuto vzpomínkovýma očima, bylo to skutečnější než dnes, protože to bylo naše mládí. Jak to vepsat do poemy, aby nevznikla patetická sentimentální banalita, kterou, patřičně nepravděpodobně, sepsal sám život — a vstoupit tak do „hotového“ básnického rybníčku s prvotinou ve zralém věku? (Povídky Blues, rock’n’roll a láska vyšly r. 2018.)

Tyto hrozby Berného litanickou poemu atakují: melancholie jen taktak udržitelná, refrénovité vyvolávání hnědé řeky, která vše unáší z Podskalska „až k Helmovskému jezu“ (nedaleká Štvanice), ale nostalgii udrží v konceptu, čtenáře ujistí o autorském nadhledu a záměru. Vyprávěné osudy básníkovi věříme, však ano. První láska je hořkosladká akorát, protože zůstal prostor pro humor a shození lepkavé vážnosti topořivým vulgarismem. Rodinná tragédie spolužáka se nerozšmelcuje v patosu na kolejích díky tomu, že je přehrávána variacemi, přinášejícími nové nasvícení události a okolností, objektivních, i básnických. Přebudování čtvrti básníkova mládí v univerzální urbánní upravený „prostor“ prostý rušivých tajemství je ve sbírce zachyceno bez stížností. Čtenář leccos odpustí, když si pustí písně autorovy kapely Šílený Fridrich a přijme píšícího písničkáře. A pak si řekne, jaké že přátelské vazby vedly redaktora Petra Onufera k tomu, aby Berného vsadil jako „čp 6“ do své ediční řady vedle Typlta, Hrušky, Noska a Murrera. Svaté právo editora, který vůbec nepodporuje bratříčkování, odpoví si, a fotbal.

V anotaci se píše, že jsou verše „prosyceny aluzemi na velká literární díla i současnou popkulturu“. Skutečně? „Až holanovsky výpravné pasáže se tu střídají se ztišenými, úspornými, vizuálně silnými obrazy, evokujícími bolestnou pomíjivost člověka i města“ — no, tady se sbírce dělá medvědí služba, co bolestně nepomíjí. Raději bych četla o bluesovém ladění knihy, o baladických riffech, které ilustrují refrén (helmovský jez) ve dvou střídajících se časových rovinách (tehdy a dnes, po 25 letech), rockově sladkobolném groove, který epické verše nese rovnou k uším čtenáře, o noirové atmosféře veršů šerosvitného příběhu odehrávajícího se poblíž železničního mostu, který bude stržen, melodramatu, jež připomíná rudišovské nebe nad.

Obrazy totiž nejsou ztišené, jsou naopak vyhrocené (umírající otec při každém převalení na posteli odrolí jejím čelem kus omítky), refrénové navracení scén i veršů je výrazný prvek, který pásmo drží funkčně pohromadě. A — ostatně — sebevražda mladého člověka koly vlaku, dvojče, které se následkem zbláznilo, tělo táty v černém igelitovém pytli, pomsta znásilněním nebo konec vášnivé lásky zradou těžko bývají ztišené. Tato káva je neředěná a teče rovnou do žaludku. Vzpomenete nad ní, čerství padesátníci, na končící věk umaštěných a rozechvělých nácti a pučení jiné doby, to můžu zaručit. Evokovat ty okamžiky, jako by se k nepřítomné dávné lásce v hospodě promlouvalo po čtvrtstoletí, se Bernému daří tak sugestivně, že názvuky kýče s knihou prudce zaklapnete. Ne, nejsou tam.