Zatvrzovat srdce lidí

Čeští čtenáři mohli Maryse Condé poznat zásluhou nakladatelství Maraton až v roce 2022. To konečně, s trestuhodným zpožděním, vyšel překlad románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, díla, které ji v roce 1986 vyneslo do nejvyšších literárních pater. „I po smrti, stejně jako zaživa, totiž ošetřuji rány a uzdravuji. A vytyčila jsem si jeden zvláštní úkol… Zatvrzovat srdce lidí. Zásobit je sny o svobodě. O vítězství,“ říká o sobě Tituba. Slova, která by o sobě mohla stejně dobře pronášet sama Maryse Condé. Celý svůj život zasvětila boji za lidskou důstojnost, ať už se jednalo o pozici žen ve společnosti, o osud migrantů a lidí žijících v exilu, nebo o soužití a sebepřijetí společností zdevastovaných kolonizací.

Narodila se v únoru 1934 na ostrově Guadeloupe v rodině vzdělaných učitelů. V šestnácti letech odešla studovat do Francie, a ačkoli na ostrov opakovaně přijížděla, natrvalo se už nikdy nevrátila. Její obzory rozšiřoval neustálý pohyb, po doktorátu z komparativní literatury strávila jako učitelka francouzštiny více než deset let v různých afrických státech, působila v USA — na Kolumbijské univerzitě pomáhala založit Centrum francouzských a frankofonních studií a dlouho stála v jeho čele, aby jeho prostřednictvím přispěla k rozšíření povědomí o frankofonních literaturách. Pracovala také jako novinářka v BBC a Radio France Internationale, jako redaktorka v nakladatelství Présence africaine, vydávajícím francouzsky píšící africké autory. Poslední část života pobývala na jihu Francie.

„Víte, pro spisovatele, který celý život psal, je těžké s tím přestat. Mé tělo je možná nemocné, oslabené, invalidní, ale můj duch zůstává čilý jako za mladých let. Můj pramen inspirace zatím nevyschl,“ pronesla v roce 2017 v rozhovoru uskutečněném při příležitosti vydání románu Le fabuleux et triste destin d’Ivan et Ivana (Báječný a smutný osud Ivana a Ivany), v pořadí dvacátého druhého. Krom románů různého rozsahu čítá autorčino dílo také desítky esejů, divadelní hry, literaturu pro mládež… Nositelka mnoha literárních ocenění získala v roce 2018 alternativní Nobelovu cenu, poté co se porota rozpadla v důsledku skandálu a kampaně Me Too. Jak příznačné pro spisovatelku, která otázku postavení žen a zacházení s nimi v nejrůznějších koutech světa ustanovila za jeden z uzlů své tvorby!

Věnovala se otázce kulturní identity, neúnavně pátrala po svých kořenech. Z intimního prostoru rodného ostrova dokázala vyjít k univerzálním otázkám lidství, a to vždy skrze mocná slova připomínající silou prastará mytická vyprávění. V dětství její rodina mluvila výhradně francouzsky a francouzština se jí později stala také jazykem tvorby, neomezovala se však nikdy na její kontinentální podobu — prokládala ji kreolskými výrazy, ohýbala, kořenila, jako například v románu Traversée de la Mangrove (Přes mangrovníkový les). „Yé krik, yé krak! Dámy a pánové, dobrý večer! Říkám dobrý večer vám všem,“ kde řeč bývalých otroků sousedí s noblesní francouzštinou.

Její psaní bylo často subversivní, poťouchle se zmocňovala kanonických evropských příběhů a vyprávěla je z opačné perspektivy — ne jazykem vítězů, nýbrž těch, kdo se zdají být poraženi. Slovo představovalo pro Maryse Condé nejmocnější zbraň, proto chceme-li vzdát této ikoně světové literatury hold, udržme její texty při životě — tím, že je budeme dál číst. Snad překlad románu o šibalce Titubě, bývalé otrokyni, léčitelce a mocné kouzelnici, která umí propojit svět živých se silami duchů a přírody, není na českých knižních pultech posledním. A přejme Maryse Condé, ženě s výjimečným zápalem, s výjimečnou inteligencí a výjimečným talentem, ať se stejně jako Tituba může proměnit v ptáka, se zapleskáním křídel vzlétnout a z výšky se smát protaženým obličejům všech uzurpátorů.