Zapomenuté knihy: Golovlevské panstvo

Ruský spisovatel Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (1826—1889), prozaik, dramatik a publicista, byl vedle Gogola největším ruským satirikem, dnes je ale trochu ve stínu slavnějších autorů ze stejné generace, Turgeněva, Dostojevského či Lva Tolstého. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl vysokým státním úředníkem, nenáviděl nevolnictví, carství a byrokracii, stejně tak ale i různé liberální žvanění; naopak si vážil skutečných revolucionářů. Rusko miloval, což mu však nebránilo nemilosrdně pranýřovat jeho zlořády a nešvary. Po vydání prvních povídek Rozpory a Spletitý případ byl v roce 1848 poslán do vyhnanství do daleké severní provincie, kde strávil osm let jako úředník ve Vjatce. Tento pobyt využil jako jedinečnou školu pro poznání života všech vrstev ruské společnosti, takže se pak mohl v další tvorbě zařadit mezi přední realisty a sledovat ruský život jako publicista i satirik. Po návratu z vyhnanství zastával různé vysoké úřednické posty a přechodně byl redaktorem časopisů Současník a Vlastenecké zápisky, které po smrti Někrasova vedl až do jejich zastavení. Ve svém díle střídal realismus s lyrikou a humorem a vytvořil svébytnou metodu satirického realismu. Připomeňme cykly satirických próz Obrázky z gubernie, Satiry v próze či Příznaky doby, komedii Smrt Pazuchinova, drama Stíny, kronikové memoáry až exotického ražení Pošechonské staré časy či román Dějiny jednoho města (v jiném českém překladu pod názvem Historie města Hloupětína), který je v ruské literatuře dosud nepřekonanou sžíravou satirou na ruské dějiny a obecně i na lidstvo jako takové; město Hlupákov (Hloupětín) zde symbolizuje celou zemi nebo lidstvo, v jehož čele se střídají stále více nekulturní, primitivní, groteskní a absurdní tupci, které lidé poslouchají, i když jejich vláda a moc stojí na ztrouchnivělém podloží.

Autorův nejznámější a vrcholný román Golovlevské panstvo (1880) je realisticky pojatým obrazem mravního úpadku statkářské rodiny v období kolem zrušení nevolnictví (1861), v němž nechybí jakási krutá, temná ironie. Románová kronika o postavách bez budoucnosti svým charakterem přerůstá dobový národní a sociální rámec a stává se obecnou výpovědí o vztahu člověka k vlastnictví a moci. Dílo je rozděleno do sedmi uzavřených epizod, mezi nimiž vždy uplyne kratší či delší časové období, a sleduje tři generace postupně vymírajícího rodu. Už názvy jednotlivých kapitol napovídají hlavní témata: Rodinný soud, Po příbuzensku, Rodinné účty, Neteřinka, Nedovolené rodinné radosti, Odumřelý, Účtování. Panství Golovlevo je v textu charakterizováno jako „sama zlobná a bezcitná smrt; je to smrt věčně číhající na novou oběť. […] Všechny smrti, všechny otravy, všechny rány — všechno přichází odsud“.

Ústředními postavami díla jsou lakomá, chladná, vrtošivá, rázná a krutá Arina Petrovna, která celé šlechtické sídlo starého rodu Golovlevových spoutává svými intrikami a řídí osudy svých dětí; a její syn Porfirij, zvaný pro svou povahu Jidášek nebo Upíreček, zbožný, zlomyslný, hamižný, bezcitný, mstivý a nevyzpytatelný pokrytec a žvanil, který vypouští nekonečný „slovní hnis“. Arina Petrovna postupně přijde o dceru (po ní jí zůstanou dvě vnučky, posléze provinční herečky), dva syny a manžela. Jediného zbylého syna Porfirije se bojí, on kolem ní obtáčí své pavučiny ještě zákeřněji, než to dělala ona, a vysává nejen ji jako upír. I kolem něj ale vše umírá, nejen sourozenci, otec a nakonec matka, ale i oba jeho synové, ti dokonce jeho vinou (jednomu nepomůže z dluhů). Nemanželského syna, kterého Jidášek zplodí se svou tupou hospodyní, pošle do moskevského nalezince. Je nejbohatší v celém okolí, ale sám, ztělesnění posedlosti nesmyslným hromaděním majetku a peněz a vnitřní prázdnoty, což nezvrátí ani návrat neteře Aninky, která po sebevraždě sestry sice skončí s herectvím, ale propadne vodce… „Po několik generací se v dějinách toho rodu objevovaly tři význačné rysy, a to zahálčivost, nezpůsobilost k jakékoli práci a opilství. První dvě vlastnosti s sebou přinášely jalovou žvanivost, bezmyšlenkovitost a vnitřní prázdnotu, kdežto třetí vlastnost byla jakýmsi nutným vyvrcholením celkového životního zmatku.“

Úpadek rodu je nezvratný, je to jakési osudové předurčení, zvláště patrné „v prostředí drobné šlechty, která bez práce, bez styku s životem celku a bez vedoucího postavení nejdříve živořila pod ochranou nevolnictví, roztroušena po tváři ruské země, a nyní už bez jakékoli ochrany vymírá v rozpadajících se usedlostech. V životě těchto zbídačelých rodin zdar i nezdar, všechno je jaksi slepé, nepředvídané a neočekávané“. Postavy si často nasazují jakési masky, a to nejen pokrytectví, o němž autor uvažuje: „Pokrytectví je výzva k slušnosti, k dekoru, k zachovávání pěkných forem, a co je nejdůležitější, pokrytectví je uzda. Ovšem nikoli pro ty, kdo jsou pokrytci, plujíce v nejvyšších vrstvách společnosti, nýbrž pro ty, kdo se nepokrytecky hemží na dně společenského kotle. Pokrytectví chrání společnost před bezuzdností, kterou mění v privilegium zcela nepatrné menšiny. Dokud bezuzdnost nepřesahuje meze malé a pevně organizované skupiny, nejen není nebezpečná, nýbrž dokonce podporuje a živí tradiční chápání krásy.“ Podle Saltykova-Ščedrina nemají Rusové „význačně zabarvenou soustavu výchovy“, nikdo je necepuje, necvičí jako budoucí zastánce a propagátory toho či onoho společenského řádu; Rusové podle něj rostou jako dříví v lese, a proto je mezi nimi „velmi málo pokrytců a velmi mnoho lhářů, pobožnůstkářů a žvanilů“. A autor v úvaze pokračuje ještě tvrději: „Nepotřebujeme být pokrytci pro nějaký společenský řád, neboť žádný takový řád neznáme a žádný nás nechrání. Žijeme si docela volně, totiž živoříme, lžeme a tlacháme sami sebou, bez jakéhokoli řádu.“

Své masky postavy postupně shazují, jenže pod nimi už nic není, jen oblomovská prázdnota a zbytečnost, kterou autor líčí bez hořkosti a lítosti. I na probuzené svědomí je u Porfirije už pozdě. A není tu ani jedna sympatická postava, jen zmar: „V minulosti ani v přítomnosti se nenašla jediná mravní hodnota, o kterou by se bylo možno opřít. Nic mimo ubohé mamonění na jedné straně a nesmyslnou vnitřní prázdnotou na druhé.“ Právě před tím varuje tento vynikající román s přízračnou atmosférou podobající se antické tragédii, který však úmyslně postrádá konečnou katarzi.

V češtině vyšel román Saltykova-Ščedrina poprvé pod názvem Páni Golovlevi v roce 1893 v překladu J. K. Pravdy (znovu 1920). Pod názvem Golovlevské panstvo vyšel v letech 1952 a 1974 ve vynikajícím překladu Prokopa Voskovce a v roce 1955 v překladu Olgy Pokorné (v jednom svazku s Dějinami jednoho města).