Na konci potravního řetězce je spisovatel(ka)

Oceňovaná česká spisovatelka Bianca Bellová publikovala 19. března na svém facebookovém účtu rozhořčený status následujícího znění: „Ještě jednou mě někdo někam pozvěte v očekávání, že nechci honorář! Myslíte, že se sytím pránou? A moje děti taky? Já už jsem stará raketa, zkoušejte si to na ty mladý. Fakt mě to uráží. Instalatér vám taky nevymění stoupačky za to, že mu ukážete hezký výhled z okna.“ V jejích slovech se odráží neutěšená situace naprosté většiny tuzemských autorů a autorek, která nesouvisí pouze s jejich „vedlejšími aktivitami“ typu autorských čtení nebo besed, ale týká se i samotných honorářů za knihy. Bianca Bellová vzápětí dostala příležitost veřejně deklarovat svůj postoj v pořadu Akcent na stanici ČRo 3 — Vltava, kde měla společně s ilustrátorkou Barborou Müllerovou z festivalu LUSTR okomentovat nikterak neobvyklou praxi v současném českém kulturním provozu, kdy je tvůrcům nabízena účast na akcích za nedůstojný honorář, popřípadě bez nároku na něj. „V tomhle případě to byl zástupce české instituce, která má v popisu práce propagaci české kultury,“ prozradila spisovatelka. Ačkoliv se situace podle Bellové postupně zlepšuje, pořád se vyskytují případy, kdy je z pohledu organizátorů dostatečnou odměnou nějaká forma propagace dotyčného umělce. „Já vlastně nemám potřebu vystupovat na veřejnosti, jsem autorka a pro mě je důležité psát, ne se někde prezentovat,“ podotkla spisovatelka. A dodala, že jako většina autorů u nás se psaním neživí, takže si musí hledět jiného zdroje příjmů, který podobnými aktivitami nutně ošidí. Což ovšem neznamená, že by se dobrovolně neúčastnila akcí, kde je pro ni dostatečným přínosem charita, osvěta nebo literární prestiž.

Jen o pár dní později jsme se mohli v úvodu glosy jiné etablované české spisovatelky Petry Hůlové pro internetový magazín iLiteratura dočíst: „Vždycky mi přišlo jako nepoměr, že spisovatelská dráha je jednou z mála, která vás už za života může katapultovat do učebnic. A zároveň výdělek z téhle prestižní práce s největší pravděpodobností nebude stačit na pokrytí vašich minimálních nákladů.“ Autorce šlo sice primárně o vyzdvižení přetrvávajícího významu literatury jako takové, ovšem v závěru textu nazvaného Zdánlivý paradox poukázala s ironií sobě vlastní na podobný problém jako Bianca Bellová: „A že se autoři svou prací neuživí? A není ono neustálé provizorium spisovatelského povolání tím, co k němu neodmyslitelně patří? Nemusí se člověk dnes a denně ‚umazat‘ praktickým životem, aby o něm mohl nějak svědčit? A není ona obtížnost skloubit vydělávání peněz s tvorbou jen součástí síta, kterým je prostě třeba projít? Přesně tyhle hloupé pseudoromantické argumenty mě nebetyčně iritují, ale teď a tady mi přicházejí na mysl. Ne, nebudu dělat, že mě nenapadají, jen proto, že jindy a jinde proti nim naopak vystupuji.“

Problematickou situací českého knižního trhu a lidí z knižní branže — včetně autorek (a samozřejmě i autorů) — se zabývá také nedávný článek knižní teoretičky Anny Štičkové na stránkách internetového magazínu Jádu s výmluvným názvem Vydávejme méně a plaťme důstojné honoráře!, který je věnovaný tématu udržitelnosti v knižní kultuře. „Knihy a texty neexistují ve vzduchoprázdnu, i kdyby někteří sebevíc chtěli. A proto je kromě toho, co knihy ve společnosti způsobují, brát zřetel i na to, kdo a za jakých podmínek je vytváří. Tedy v jakém pracovním prostředí tvoří autorky, redaktorky, korektorky, ilustrátorky, překladatelky, sazečky, grafičky, nakladatelky a tak dál. A právě v této oblasti je — i vzhledem k ekonomické neudržitelnosti — knižní provoz v Česku, ale i jinde ve světě, zcela neudržitelný,“ píše Štičková. Přepočítávat všechno na peníze je podle ní cesta do pekla, ale domnívat se, že literatura je konstanta, která přetrvá věky bez ohledu na čtenářskou recepci, považuje také za nesmysl: „Literatura má být živá, má se vztahovat k reálnému světu a komunikovat se čtenářstvem.“

A nelehký úděl tuzemských autorů a autorek přišel na přetřes i 26. března ve vysílání televizního pořadu ArtZóna na ČT art, jehož pravidelná rubrika „Fenomén“ byla tentokrát věnována letos zavedené nulové DPH na knihy. Na nějakou analýzu dopadu tohoto bezesporu šťastného kroku je sice ještě brzy, ale z úst lidí pohybujících se v knižní branži zde opakovaně zaznělo, že plošné zlevnění knih očekávat nemůžeme a vlastně bychom jej ani neměli chtít. V zájmu posílení českého knižního byznysu by totiž podle nich bylo, aby se podstatná část takto ušetřených prostředků vlila do samotného knižního provozu, mezi nejvíce strádající profese. „Celý obor za poslední roky nasbíral obrovský vnitřní dluh, který je potřeba aspoň trochu sanovat,“ upozornil publicista, spisovatel a nakladatel Dan Hrubý. A právě autoři spolu s překladateli jsou podle něj na samém konci pomyslného potravního řetězce. Zazněly i návrhy na další změny, které by mohly situaci autorů i celého oboru zlepšit, jako je (alespoň dočasná) pevná cena knih, zamezující jejich absurdně brzkému a velkému zlevňování na některých e-shopech, nebo status umělce, od kterého si slibuje lepší podmínky pro práci spisovatelů nebo překladatelů například šéfredaktorka iLiteratury Jovanka Šotolová.