Zapomenutá kniha: Harry Martinson – Aniara

Mnozí fanoušci nezávislé kinematografie v nedávných letech narazili na velice znepokojivý film o vesmírné lodi, která se odchýlí od svého kurzu ke kolonii a míří do neznáma bez možnosti návratu či naděje na záchranu. Tento švédský film režisérské dvojice Pella Kågerman a Hugo Lilja je plný existenciální tísně i halucinačních a psychedelických zážitků, které by si člověk spojoval například s imaginací Davida Cronenberga.
Proto se může zdát těžko uvěřitelné, že předlohou k filmu je báseň, jejímž autorem je přírodní lyrik a také nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1974 — švédský básník Harry Martinson. Onou předlohou je básnická skladba Aniara z roku 1958, kterou si českoslovenští čtenáři mohli přečíst už o osm let později v překladu Kamila Bednáře a Josefa Vohryzka. Je to kniha, která promlouvá stejně naléhavě jak jazykem poezie, tak i science fiction. 

Kdo tušil, že kosmický náš transport
se změní v osudnou a bludnou plavbu,
která nás odloučí od slunce i země,
od Marsu, Venuše i Dorisiných luhů?

Základní premisa této epické skladby není složitá a připomíná mnoho klasických sci-fi zápletek. Země poznamenaná jadernou válkou a zničením města Dorisburgu se stává neobyvatelnou a lidé se uchylují k dočasnému útočišti na sousedních planetách. Jednou z lodí, která míří k Marsu, je i titulní Aniara. Na počátku její cesty však dojde ke střetu s asteroidem a loď zamíří k souhvězdí Lyry. Po vychýlení z kurzu je osm tisíc lidí odsouzeno prožít zbytek svého života v obrovské vesmírné lodi řítící se do nekonečné vesmírné prázdnoty bez naděje na návrat ke zbytku civilizace.

A jak se řítíme vstříc jisté zkáze
nabývá Mimma schopnost těšit duše
a probouzet v nich smírný souhlas
s poslední chvílí, která neodvratně
zastihne každého na kterémkoli břehu. 

Pozoruhodné je, že možná zkáza Aniary není přímým ohrožením existence lidstva, ostatní lodě a jejich posádky s veškerou pravděpodobností dosáhly svého cíle a záchrany. O to naléhavější se ale může zdát osud zdánlivě bezvýznamných — jedněch z mnoha.
Boj o to, zda má naše životní konání smysl, a snaha smířit se s případným zánikem nejsou samozřejmě problémy, které by se týkaly pouze cestování vesmírem. Martinson zkoumá, jak se lidé s těmito výzvami vyrovnávají v reálném světě, a představuje nám mikrosvět lodi. Zpočátku cestující udržují bezvýchodnost situace na uzdě pomocí Mimmy, předobrazu umělé inteligence, schopné projekcí virtuální reality.
Cestující z Aniary zkoušejí nejrůznější iluze, které mají učinit jejich život snesitelnějším, například umělé zahrady nebo projekce v prostoru, jež mají navodit představu pospolitosti a kontinuity. Mimma cestujícím předkládá obrazy vzdálených planet i záznamy hrůzných událostí, které se odehrávají na Zemi, a poskytuje tak pomyslnou Platónovu jeskyni, do níž se lidé stále až příliš rádi hrnou.
Útěšný plán ale selhává, protože cestující na Aniaře si jsou triků až příliš vědomi a cítí se kvůli nim ještě odtrženější od Země, kterou opustili. A tyto pocity mají navzdory tomu, že jejich svět je světem, kde „Bůh a Satan, hrůzou němí, / na troskách v Zamořené zemi / prchali z hor i z dolin zbaběle / pryč před člověkem – králem popele!“, a upouštějí tak od věčného boje a spojují se v truchlení nad lidskou katastrofou.

Citlivost jejích buněk utrpěla
krutostí, jež se vsála v lidská čela.
Nakonec Mimma, jak se dalo čekat,
podlehla tak, jak Mimmy podléhají.
Tacis třetího indiferentního vébu
spatřil, co lidské oči nevídají.
Teď zoufale si přála Mimma klid.
Nechtěla už dál světa zrcadlit.

Mimma je víc než jen počítač, je to vědomá bytost, jež má vlastní touhy, a nakonec raději zvolí smrt. Se ztrátou Mimmy se ztratí i zrcadlový svět, jenž vytvořila, a cestující se proto obracejí k náboženství, ať už ke starým pozemským, k frakcím uctívajícím ztracenou Mimmu, či k sexuálním kultům.
A jak se cesta prodlužuje a loď putuje hlouběji do prázdnoty vesmíru, náboženství se stávají extrémnějšími, protože beznaděj je stále těžší snášet: a kult zahrnující lidské oběti má přehršel dobrovolníků.

Vyjevuje se před námi také dichotomie krásných až srdceryvných veršů a děsivého poselství. To je v Martinsonově epické básni všudypřítomné a stejně jako intenzita znepokojivého scénáře je dnes aktuální tak jako v padesátých letech. Svět v době klimatické změny se totiž stále vyvíjí směrem, kdy moc ničit mají lidé bez smyslu pro lásku i bez odpovědnosti za přírodu naší planety a společné kulturní dědictví.

Isagel se co chvíli dala do pláče
nad tajemným a nekonečným kosmem,
kde vše je odsouzeno k trvalému pádu,
i ona sama s vyřešeným tajemstvím,
jež společně s ní padá do prázdnot. 

Aniara je tak i příběhem, který varuje před lítostí, která přichází, až když už je pozdě. Tato epická báseň je vlastně vším, čím by mělo být vrcholné dílo science fiction — nabízí fantastickou situaci, která však rezonuje s našimi skutečnými životy, a využívá ji ke zkoumání toho, co to znamená být člověkem.
Martinson se v Aniaře rozhodl prozkoumat, jak se lidstvo vyrovnává s beznadějí, nesmyslností a nevyhnutelností smrti. Uvěznění na Aniaře činí život všech pasažérů na palubě bezvýznamným — pokud učiní vědecké objevy, nemohou je poslat zpět na Zemi, takže z nich nikdy nebude žádný užitek, mohou psát básně a písně, ale nikdy se nedostanou z těsného prostoru lodi a všichni vědí, že nakonec Aniara na této nekonečné cestě dosáhne svého konce a všichni na její palubě zemřou.

Velice temná metafora životní cesty člověka, ztraceného ve sterilní prázdnotě obrovského a lhostejného vesmíru. Hrůzná cesta, na níž nás po celou dobu tíží kruté vědomí, že směřujeme ke smrti beze smyslu, a přesvědčení, že za zlo, které se na světě děje, si z velké části můžeme sami. 

Hrozné je spatřit lodním dalekohledem,
jak uhle černé slunce, zhaslé, pod ledem,
smuteční slunce na vesmírném hřbitově,
mrtvolu – náhrobek v jedné podobě,
tu kdysi bouři plamenů u mysu Časů,
vyšlehující smrště ohnivého kvasu,
než po zákonu entropie a délky času
fotofág vysál zdroj tohoto jasu
a zanechal jen slupku – strusku hmoty –
jak náhrobek, padající temnotou do prázdnoty. 

Vesmírná loď, jaderná válka, kolonizace planet, mezihvězdná prázdnota; Harry Martinson, básník, který nemá s žánrem vlastně nic společného, používá metafory science fiction, aby o hluboce lidských tématech hovořil ve futuristické a moderní epické básni, v níž propojuje vázaný i volný verš a kombinuje jazykové rejstříky.
Snad nejvýraznější momenty představují chvíle, když v lyrice používá vědecký jazyk, včetně smyšlených slov tak typických pro sci-fi. Právě popisy cesty na začátku knihy nebo pasáž, kde je popisována mrtvá hvězda, jsou čistým smyslovým prožitkem. To je ten pověstný pocit úžasu, který znamená dle mého ve sci-fi víc než vědecké spekulace, protože je lyrický a poetický z podstaty.

Nejbohatší z nám známých jazyků,
xinoberština, má tři milióny slov.
Galaxie, kam nyní zvedáš zrak,
má sluncí devadesát miliard.
Ovládl někdy něčí mozek slova
jazyku Xinombry?
Ani jediný.
Chápeš.
A sotva někdy pochopíš. 

Martinson v Aniaře také ukazuje, že rozsah vesmíru a limity našeho poznání přináší možnost, že existují skutečnosti nevyjádřitelné jiným jazykem než poezií. Tuto tezi lze vnímat jako východisko z paradoxu hranice vědecké i vědeckofantastické literatury, jež se ptají, zda lze srozumitelným jazykem vyjádřit divy a hrůzy vesmíru, cizí krajiny, nepochopitelné a nesmírné rozlehlosti a chladu kosmu.

Pohřbeni ve své obrovité urně,
brázdili jsme dál moře kosmu, pusté, černé,
kde věčná vesmírná noc velebně a chmurně
nad naší rakví klenula své ticho skelné. 

Padlí u Mimmy jak v hlínu pohřebiště
zetleli jsme v prach bez viny i bez hany,
vysvobozeni od zlých ostnů hvězdné tříště.
A všechny nás zaplavila vlna nirvány. 

Když si 11. února 1978 Harry Martinson vzal život tak, že si nůžkami rozpáral břicho, byl již delší dobu hospitalizován ve stockholmské nemocnici, protože trpěl těžkými depresemi. Mohlo se zdát, že byl na vrcholu své kariéry, vždyť jen o čtyři roky dříve obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Ovšem samotné ocenění téměř jeho duševnímu zdraví spíš přitížilo, protože jako člen Švédské akademie si cenu udělil tak trochu sám, za což byl novináři i kolegy autory ostře kritizován.
Takto v závěru není mým cílem obhajovat volbu akademie před padesáti lety ani dělat z autora Aniary mučedníka literatury. Ale domnívám se, že touto skladbou Harry Martinson alespoň trochu přispěl k lepšímu chápání role člověka na Zemi a ve vesmíru.
A to pro mě není málo.