Sex a fašismus

Rozsáhlá práce, přeložená do češtiny Danielou Orlando, je rozdělena kromě úvodu, závěru a obsáhlého seznamu literatury a poznámek do šesti oddílů: Sex a třetí říše; Křehkost heterosexuality; Zoufalá touha po normálnosti; Morálka a slasti; Romantické kouzlo socialismu a Antifašistická těla. Tak jako u druhé z nelidských ideologií, u komunismu a jeho historických podob, si patrně mnozí čtenáři položili otázku, zdali a jak souvisí ideologie Hitlerova nacionálního socialismu s jeho vztahem k sexualitě a erotičnu ve veřejném, kulturním a uměleckém prostředí.

Měla brutalita pachatelů zvěrstev během války a v koncentračních táborech něco společného s oblastí sexuality? Projevovala se nenávist vůči Židům a opovrhovaným osobám a etnikům také v sexuálním jednání jejích vykonavatelů? Co bylo za třetí říše znakem tzv. sexuální normality? Byl politický a jurisdikční přístup nacistů k sexualitě (a tedy i k rodinným či volným svazkům, k homosexualitě či transsexualitě) zásadně jiný než u soudobých evropských států? A hráli ve formulování zákonných ustanovení ohledně sexuality nějakou roli režimu povolní odborníci z oboru sexuologie, psychologie a psychiatrie a církve, obývající německy mluvící prostor? Na tyto a mnohé další otázky se snaží autorka odpovědět, a to zvláště prostřednictvím solidní práce s dobovými dokumenty a archiváliemi všeho druhu.

Součástí knihy je mnohovrstevnatá reflexe historické paměti — řady svědectví o tom, jak lidé vnímali dobu a prostředí, z něhož se postupně zrodila třetí říše, i čas, kdy ideologové Hitlerova impéria formulovali nejen neblaze proslulé rasové zákony, ale také zákony týkající se sexuality a veřejné morálky. Strůjcem těchto zákonů nebyl sám Hitler, Himmler nebo Goebbels, ale formální politická moc mnoha lidí, kteří z titulu své profese pomáhali zákony uvádět do praxe. Autorka ukazuje, že například veřejně známá homosexualita Ernsta Röhma, velitele SA, Hitlerovi nevadila. Stala se však „příhodnou omluvou pro vraždění“. Ostatně mezi členy SA či SS bylo mnoho mužů homosexuální orientace, jež byla považována za „normální“.

Herzog mapuje jednotlivé periody a to, jak se v nich měnil přístup nacionálního socialismu k sexualitě jako takové. Zatímco v počátcích se nacisté vymezovali proti konzervativní a šosácké sexuální morálce církví, jen nedlouho poté se pokusili využít jejich moc (a také se jim to částečně podařilo), aby ve jménu „stejného přístupu k sexualitě“ přiměli jejich členy k podpoře nacistických myšlenek a zvláště „potřeby“ války. Jenže z války se domů vracelo stále méně vojáků. Někteří z nich byli natolik poznamenáni tím, co viděli a co sami dělali, že jim to neumožňovalo vést rodinný život, natož život sexuální, z něhož by se rodila nová generace árijců. Ženám začali chybět manželé a otcové rodin, ale třetí říše potřebovala nové lidi do uniforem. Není tedy divu, že se dosavadní konzervativní důrazy na sexuální morálku rozvolnily. V rámci „rasové čistoty“ se příliš nehledělo na to, že „árijské“ děti nebyly počaty prostřednictvím zákonitých manželů. To však zase vadilo církvím.

Některé z nich včetně jejich nejvyšších představitelů otevřeně podporovaly Hitlera, válku i rasové zákony a z nich plynoucí konsekvence. Nebyla jim cizí ani idea nového, tělesně, duševně a duchovně čistého a zdatného člověka, který prý nebude fixován na sexualitu tak jako lidé dřívějška a obyvatelé západních demokracií, zvláště pak Spojených států. Dobový tisk opovrhoval sexualitou „západního, dekadentního typu“ — herečkami amerických filmů, umělci, kabarety a obecně prostředím, kde se bylo možno setkat s erotikou nebo pornografií. Ještě víc však opovrhoval životním stylem, kulturou a tradicemi neněmeckých národů, přičemž karikoval rodinné, partnerské a sexuální vztahy jejich obyvatel do naprosté zrůdnosti.

Tytéž časopisy měly za úkol propagovat tzv. čistou přírodní nahotu. Nahota vystavovaná navenek, za kterou diváci platili, či nahota zpodobovaná v moderním umění byla pro nacismus nepřijatelná. Nahé plavovlasé ženy a muži oddávající se sportu a horliví budovat tisíciletou říši však byli příkladem nového přístupu ke „zdravé sexualitě“. Dagmar Herzog s ironií připomíná, že nacisté víc než kdo jiný milovali nahotu v uměleckém díle, a tak byly veřejné budovy doslova zaplaveny tímto „novým druhem umění“, jehož autoři se často vyžívali v ženském aktu.

Podobně utilitární přístup k sexualitě projevili nacisté u svých vojáků na frontě. Autorka cituje Hitlera, pro kterého nepředstavovalo sexuální vyžití vojáků absolutně žádný problém. Podporovány byly tedy nejen veřejné domy s „rasově vhodnými prostitutkami“, ale i trestající sexuální násilí vůči civilistům. Kriminalizované zůstalo homosexuální chování, kterému se oddávali homosexuální i heterosexuální muži, ale v rámci bojových podmínek se nad ním přivíraly oči. To však nic neměnilo na veřejném pronásledování homosexuálů, z nichž někteří skončili ve vyhlazovacích táborech, jiní byli podrobeni šíleným lékařským pokusům, někteří byli před komisí donuceni k sexuálnímu aktu s ženou a podle toho, jak si vedli, je komise mohla shledat ještě napravitelnými, nebo naopak trvale „zkaženými“, což vlastně znamenalo jejich skoro jistou smrt. Brojení proti homosexualitě tedy nebylo odporem proti příchylnosti člověka k osobě téhož pohlaví, ale spíš příležitostí „pro neustálé vyzývání k heterosexuální činnosti. … Zdůvodňování teroru a pobízení k rozkoši působily ve vzájemné souhře“.

Nacistické zvrhlé představy o sexualitě se pochopitelně dotkly také Židů, lékařů, psychologů a psychiatrů, kteří se problematice sexuality věnovali dávno před nástupem Hitlera k moci. Na propagandistických letácích byli Židé (později Sověti a občané napadených národů) líčeni jako sexuální zvrhlíci, kteří se na rozdíl od Němců dopouští sexuálních zločinů. Ikonické osobnosti vědy, Sigmund Freud či Magnus Hirschfeld (sám homosexuál), byly označeny jako „účastníci zákeřného spiknutí“. Do toho všeho se prolínal trvalý zápas mezi zastánci liberální a konzervativní linie, z níž někteří si dokonce troufli vystoupit proti režimu, pokud se jim oficiální přístup k sexualitě zdál „příliš liberální“. Velkou ztrátu utrpěly ty církve a jejich představitelé, kteří se dali přesvědčit, že nacismus vytvoří do té doby nevídané podmínky pro rozvoj křesťanského života a že Hitler je pro to Bohem vyvolený muž. Bez ohledu svých preferencí v oblasti sexuální morálky nakonec skončil výkvět církevního světa v koncentrácích a plynových komorách. Církve a jejich pojetí života neměly hrát v budoucnosti tisícileté říše žádnou roli.

Dagmar Herzog nedává jednoznačnou odpověď, zda byla německá brutalita a brachiální a průmyslové násilí důsledkem individuálního sadismu, nebo naopak, jak říkal Magnus Hirschfeld, byl „sadismus výsledkem války“. Platné jsou pravděpodobně obě premisy. Válka totiž doléhala jak na vojáky, páchající strašlivé zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, tak i na německé civilisty, jimž rozvrátila rodiny, mezilidské vztahy a důležité struktury a předivo všednodenního života. Není tedy divu, že konzervativní (tradiční) přístup k sexuální morálce utrpěl i kvůli nacistům obrovský debakl, z něhož se Německo vzpamatovávalo dlouho po válce.

O tom je také část knihy, v níž autorka pojednává o sexualitě a sexu po fašismu, a tedy v různých politických údobích německé společnosti a u různých věkových a sociálních skupin. Zatímco mladí lidé postupně připravili proměnu západního Německa, jejíž důležitou známkou byl otevřenější a méně komplikovaný vztah k sexuální morálce, starší generace poražených se pokoušela restaurovat tradiční pozici církví ve společnosti a přetvořit Německo zase v konzervativní stát. Někteří znovu pošilhávali po „starých dobrých časech“ říše, jež se pokusila udělat „ordnung“ i v otázkách sexuálního chování obyvatel.

V poválečných desetiletích tak vedle sebe najdeme staronové hlasatele přísné sexuální morálky, nostalgické apely po tradiční rodině i „romantické kouzlo socialismu“, skrze který se mladí lidé, univerzitní studenti a aktéři studentských a sociálních „revolucí“ a bouří chtěli distancovat nejen od nacistického pojetí sexuality, ale od tohoto údobí německého národa en bloc. Sex po fašismu je kniha, která na stále ještě tabuizovaném tématu ukazuje, jak nebezpečné je, když se propojí politika a ideologie násilí a nesnášenlivosti s potřebou rozhodovat o tom, co je v sexuálním životě lidí správné a co ne.

Dagmar Herzog: Sex po fašismu. Paměť a morálka ve 20. století. Přeložila Daniela Orlando. Argo, Praha, 2023. stran 420.