Návod k tomu, jak nenapsat sbírku

Není to tak dávno, co si literární kritici Olga Stehlíková a Ladislav Zedník v sumarizačním příspěvku na serveru CzechLit v roce 2017 všimli, že v české poezii druhé dekády tohoto století absentuje humor a hravost. Básník Pavel Zajíc byl jedním z prvních autorů generace mileniálů, který stav/tendenci výrazně pozměnil, konkrétně svou druhou sbírkou Peníze (2018). Ta k básnickému jazyku přistupovala s velkou dávkou ironie a s jízlivým humorem, kterými kuchala byrokraticky úřednické praktiky a ilustrovala odlidštěný firemní jazyk. Zajíc se z metafyzického přírodního básníka (viz jeho prvotina Oná místa) v Penězích navíc vyprofiloval jako autor, který v poezii nového milénia nechtěl následovat dobře prozkoumané introspektivní slovníky pojímající poezii jako určitý způsob konfese. Daleko více sázel na experimentálnější a v lecčem i chladně vykonstruovaný koncept.

V pořadí třetí Zajícova sbírka Vážný román na Peníze navazuje v tom smyslu, že se opět staví podvratně ke konvenční lyrice, v níž je spisovatel romantickým stvořitelem svého univerza a jehož jedinou garancí autenticity je niterné prožívání skutečnosti nejlépe v meditativně úsporných náznacích. V Zajícově knize se o žádný verš nevede úporná (nebo vycizelovaná) slovní bitva, ale naopak se slovem účelově plýtvá, čímž se poukazuje na mnohočetné významové absurdity. Jako by zde tedy poetická řeč nechtěla primárně něco sdělovat, ale byla pod taktovkou absurdního humoru obrácená sama do sebe, pro svou vlastní hedonistickou potěchu z kreativního procesu.

Autorův důvtip navíc počítá s tím, že lyrický subjekt nechce být ponořen do textu (svými emocemi, citlivostí, upřímností a tak dále), ale chce čnít aktivně nad textem, respektive chce si ze čtenáře udělat svého interpretačního spiklence. Asi právě proto Zajíc používá ve sbírce řadu mystifikujících technik, které jeho text činí záměrně stylizovaným a nezávazně hravým. To mimo jiné koresponduje s originálním výtvarným pojetím knihy od Tadeáše Poláka, jehož naivisticky barevné grafiky dokazují, že mladá generace básníků se čím dál tím víc zajímá o intermediální kontext knihy.

Hned v první básni si autor střílí z vyprázdněného jazyka literárních kritiků a zároveň znehodnocuje tvůrčí akt, to když čteme sled kvaziparatextů (recenze, ohlasy, kritiky) týkajících se právě Vážného románu. „Právo: ‚Je to vše jen návod k tomu, jak nepsat sbírku básní? Páté přes deváté jako cajtgajst.‘“
Na dalších stránkách knihy pak autor cituje sám sebe ve smyšleném rozhovoru pro časopis Tvar, aby zase jinde nastavoval zrcadlo básnickému provozu tím, že do textu klade aluze na anonymní výzvu „Přírodní lyrika“, kterou před několika lety inicioval společně s básníkem Radkem Štěpánkem a která v kontextu současné poezie vzbudila rozporuplné reakce: „Začali diskutovat o přírodě, aby se zviditelnili.“ Zajíc si navíc bez skrupulí půjčuje díla klasiků (Ivan Blatný) nebo písňové texty popkulturních osobností (Miroslav Žbirka), aniž by je citoval, což opět uvozuje fakt, že lyrický patos a vážnost nahrazuje provokace a perzifláž.

V Zajícově univerzu připomínajícím řečový karnevalový průvod je ale zbytečné za tyto metafory dosazovat předobraz reálné skutečnosti. Vážný román je nejzajímavější tím, jak nechává poetický jazyk asociačně plynout do mnohoznačných zátok slovního balastu, skrze něhož nepoznáme rozdíl mezi vykonstruovaným a přirozeně samovolným psaním. Zajícova poezie se vyvozuje z potřeby hledat smysl a naopak je vůči němu absolutně imunní.

Proto je autorův rozplývavě neurčitý jazyk mnohdy přesládle ornamentální: „Melodram poručil si polévku z kanců“, aby byl v některých polohách úmorně byrokratický: „odbory vdechují kysličník do vyschlých rtů bankovních proletářů“ a jindy zase směšně metafyzický: „Hluboký koncentrát rozvláčného bytí / se usadil na dně sklenice růžové vody.“

Zajícova nová sbírka je z tohoto pohledu vlastně nestravitelná tím, že je takřka k neučtení. Jako by autor stvořil poetické hájemství, které je eklekticky uzavřeno samo do sebe, respektive do okouzlení z vlastního tvůrčího gesta. Rozdíl mezi samoúčelnými slovními hříčkami a podvratným nonsensovým humorem se nakonec ve sbírce takřka stírá.

V době, kdy se i v básnických kruzích neustále tematizuje potřeba vnitřní opravdovosti (mám na mysli metamodernistický diskurs a jeho zasíťovanou subjektivitu nebo potřebu „nové citlivosti“), pracuje Zajícova nonsensově absurdní poetika s jinou formou autenticity, která paradoxně simuluje co největší neautentičnost. To jde ruku v ruce se zpochybněním lyrického subjektu a výše popsanými kamuflujícími praktikami. Lyrický patos je ve Vážném románu doslova zmasakrován absurdním humorem a nekonečným slovním bizárem. Zároveň se zde ale odkrývá zvláštní potence našeho jazyka, který se tímto zmnožením absurdit stává kupodivu realistickým.

Pavel Zajíc: Vážný román
Host, Brno 2023
64 stran