Autofikce v poezii?

Minulé číslo Hosta přineslo řadu příspěvků na monotéma (už prohořelé) trendy autofikce ve světové próze, včetně opožděných a inspirovaných pokusů českých. Jak si spisovatelé upravují příběh vlastního já a svého života pro papír a čím je to čtenářsky přitažlivé a literárně nosné? To jsou starosti, které byly ponechány doméně prózy, protože v poezii se to přece má radikálně jinak. O autofikci v poezii nemluvíme, tento literární druh ji nemá ve svém systému. Poezie se autofikce netýká.

Začíná to už u teoretického a terminologického aparátu, kterým poezii navykle uchopujeme. Proberme ta slůvka postupně, ve vztahu k autofikci. Výčet se počíná — pomineme-li potíž s vztahováním poezie k fikci a beletrii samotné, totiž trouble s možností potenciální tvorby fikčních světů v poezii — u lyrické(ho) mluvčí(ho) či bezpohlavního básnického subjektu, přičemž literární věda dále problematizuje situaci teoretickým rozlišováním těchto dvou pojmů, např. Mukařovský, Červenka, jiní je ztotožňují s lyrickým hrdinou, aby pojednali případné „postavy“ v poezii, viz dále. Tyto termíny mají posloužit jako náčinek pro rozlišení autora od promlouvajícího hlasu.

Jenže ouha, v poezii přece nelze vymazat autorské já stejným způsobem jako v próze, jeho přítomnost je stejně zásadní jako nevyhnutelná, učili jsme se to tak ve školách. Natož aby o to básníci — jak činí prozaici — vědomě usilovali, byli by přece sami proti sobě. V poezii nelze „nepřinést osobní zkušenost“, „nepředestřít originální básnický svět“, nejít s vlastní kůží na trh. Nelze se neodhalit, nesvléknout se do naha. To je přece substancí poezie. Kdo není autentický, stvoří básnický paskvil. Autentičnost začíná u osobního prožitku a jeho transliterace do básnické promluvy. Nemusíte k tomu ani využít ich-formu. Proč se tento axiom vztahuje jen na poezii a jaké z toho vyvstávají problémy? Jeho přenesení do prózy přece vedlo k současné oblibě autofikce. Básník je automaticky auto-voyeur, kýženou čtenářskou oblibu má tudíž zdarma, jde s dobou, už řádku stovek let.

Lyrický subjekt ovšem není pokrevním bratrem vypravěče v próze, je podstatně a schváleně prorostlejší s autorem, to s ním sdílí maso, kůži, mozek i další orgány. Napsat, že „básníka ve sbírce pozorujeme v nejrůznějších hněvivých polohách“, že „Básník Hruška vyplul na cestu kolem světa“ (titulek ČT24), že „Eva Dragulová se v poémě ocitá v Neapoli“ či že „básník ve sbírce vyvraždí celé město“, je v pořádku. Takováto reflexe by ale v případě novely čelila kritice pro nemístné, barbarské a neprofesionální slévání autora s vypravěčem. Zatímco si umíme představit, že prozaik či prozaička své já i svůj vlastní životní příběh v románu zcela umlčí a spořádaně se bude věnovat vytyčenému tématu, zvolené metodě a způsobu narace, zvolí si vypravěče, kterého má pěkně v ruce, a postavy, které se hodí záměru a námětu a budou se pěkně vyvíjet, u poezie, která využívá arzenál básnický figur, ovšem postrádá hlavní i vedlejší figury, jelikož jejím hrdinou je promlouvající subjekt (vulgárně autor/ka), a aparát autor-mluvčí-postava tak upadá do trojjedinosti, by cosi takového svědčilo o odtažité chladnosti.

Právě ta byla, abychom byli svěží, vyčtena Zofii Baldyze v podcastu TL;DR Evou Klíčovou souznějící s Janem Bělíčkem. Kritici konstatovali, že právě kvůli tomu k nim sbírka nepromlouvá, je literátská, estétská, manýristická a emocionálně plochá. To taková Iryna Zahladko, která podle názoru tohoto dua mluví jednoduše o sobě a ze své zkušenosti (autofikce?) a hodí se náramně pro srovnání obou hodnocených sbírek vzhledem k podobnostem v biografii autorek, je prostě a jednoduše dobrou básnířkou, které je poděkováno za to, jak zatočila s naší rigidní češtinou a nastavila neúprosné zrcadlo jazykovému čecháčkovství. Zofia Baldyga, která dokonale vládne češtinou, byla označena za nudnou. Ve sbírce má moc málo zdeformovanou (nezajímavou) češtinu a také tam má málo já. Současně jí bylo vyčteno, že „je to celé o ní“ (rozuměj, jde o tzv. intimní poezii). Ke kritikům tak „nepromlouvá“, nijak na ně „nepůsobí“ a nebaví je. Zofia, nikoli její mluvčí. Ach, jak se potácíme v mlžení o autorském já v poezii, jak krásně si s ním nevíme rady. Terminologické francouzské hole se v této inverzi rozjely do stran a argumentace si ošklivě narazila kostrč.

Ještě nevznikl termín lyrické mluvstvo, ale brzy jej uvítáme, čímž se vyřeší logická disrupce ztotožňování autora s vypravěčem / autorky s vypravěčkou, v próze spíše nevznikající, i otázka, zda je nutné a potřebné označovat promlouvající subjekt stejným rodem, jaký nese jeho autor či autorka. Představme si, že bychom třeba Vítu Slívovi přiřkli lyrickou mluvčí — rod by měl přece být irelevantní. Co počít s básněmi, v nichž se básnířka stylizuje do promlouvajícího muže a vztahuje tuto mužskou promluvu k ženskému světu — s jevem nijak výjimečným v české poezii? Jak z hlediska promlouvajícího hlasu naložit s básněmi, v nichž sarkasticky promlouvají zohavená a pokřivená média, svým ptydepe mailuje korporát nebo zaznívá ubohý hlas generalizované společnosti, jako třeba v Dokumentech Kamila Boušky, které nepochybně získají Literu, či v básních Jana Těsnohlídka a Pavla Zajíce? Kam zasunout subjekt básní, které parodují nejrůznější komunity a společenské skupiny jako v Herbáři Petra Borkovce? Jak se, a sem také mířím, propojuje požadavek společenského angažmá s podtrženou a doznanou přítomností „autorského hlasu“ v poezii? Neměly by totiž mít žádnou přímou vazbu. V poezii se redundantně neprahne po autofikci, ta je přece samozřejmá.

Alžběta Luňáčková ve svých básních tematizuje mimo jiné své psychické problémy, je to tedy velmi osobní poezie vyrůstající z autorské životní zkušenosti, pro kterou přece máme termín konfesijní lyrika. Náramná autofikce, není-liž pravda. Radek Štěpánek a jeho rodina a blízcí v básních Radka Štěpánka vystupují v situacích, které se „reálně“ odehrály, jak sám autor referoval, a pod svými občanskými jmény. To už bude básnická autobiografie, tady se verifikuje objektivní skutečnost, fyzická realita i subjektivní pravda. Jiří Dynka píše o nevyhasínajícím erotickém puzení stárnoucího muže, jímž sám je, takže to má těžké, jestli je to pravda. Lyrická mluvčí Jany Orlové píše o sexu a erotickém těle, performance Jany Orlové jsou velmi tělesné, čtenář si tedy bude Janu Orlovou vizualizovat jako prožívající postavu = antropomorfizovaný subjekt v jejích básních (ona). Miloš Doležal napsal povýtce autofikční básnickou sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ, která se loni stala knihou roku v rámci Liter. Celá je věnovaná jeho zemřelé manželce a jejich společnému životu. Trendy autofikce. Yveta Shanfeldová v básnické sbírce popisuje svět, který se jejímu subjektu otevřel insomnií. Yveta se prostě nevyspí. Pavel Novotný často jezdí tramvají z Jablonce do Liberce a leccos vyslechne. Je to voyeur a auditorní slídil a jeho sběratelská autofikce je autentická, protože seděl fyzicky na vedlejší sedačce. Petr Hruška ve své nejnovější sbírce dokonce pracuje s tím, co jsme výše zakázali: s literární postavou v básni, která se podílí na narativním oblouku sbírky, již prostupuje. Je námořník, který obeplouvá zemi, jeho alter egem? Tak… vždyť se ona sbírka jmenuje Spatřil jsem svou tvář. Jsou význačné osobnosti výtvarného umění napříč staletími alter egy Daniely Vodáčkové? Určitě, vždyť její sbírka se jmenuje Portréty a portrétující básník z povahy věci poezie nutně portrétuje sám sebe. Ostatně, osel Benjamín z Farmy zvířat je přece Orwellovým alter egem, „osobou psychologicky totožnou s autorem fikce“. Je tedy tento literárněvědný, ale i psychologický termín, alter ego, konečně synonymem autofikčního vypravěče?  

Zkusíme-li nahradit autofikci v poezii takzvanou básnickou stylizací či autostylizací, vznikne rovněž kulhavá paralela. Kdo se tu tedy stylizuje, kdo onu akci „provádí“: je to mluvstvo, nebo autorstvo? Stylizuje píšící autorstvo své mluvstvo do tvaru, kterým bude sugerovat cosi o sobě, nebo o svém subjektu, nebo ještě o někom jiném, například i nonhumánním? Bezruč se stylizoval do horníka, taková jest podoba jeho básnické autofikce. V české poezii je oblíbená outsiderská stylizace, což je parádní příklad autofikce. A všechno to jsou outsideři. Co s poezií (ale i prózou, že) pro děti — mohla by být autofikční pouze tehdy, kdy by pod já-příběhem o mluvícím kačátku, malém Pepovi z Prahy nebo víle dobrodějce bylo podepsáno dítě? Vypovídá autorstvo svou básnickou stylizací o svém životě?

A pak tu máme ještě básnický pseudonym, který může být v rodové kontradikci k autorství. Básník Elsa Aids má ženský pseudonym s mužským skloňováním, jeho promlouvající subjekt je muž. Na jeho dějových básních bychom mohli dokládat básnickou autofikci. Jaroslava Oválská je pseudonym muže a ženy a její mluvčí vypovídá střídavě ženským a mužským hlasem — problém.

Abychom zůstali s autofikcí v poezii, její reflexí a nahlížením na ni v českém prostředí: básnit o sobě je samožerné, sebestředné, egomaniakální a nikoho to nebaví, je to nuda, nemá to žádný (společenský) přesah a „to jsme snad ani nepotřebovali vědět“. Nebásnit o sobě je odtažité, neautentické a neosobní — studené jako žába. Je to nuda a nikoho to nebaví. Tohle nechceme číst, to není poezie, „jak ji máme rádi“ (citujeme zmíněný podcast). Nepsat ze sebe a neodrážet autentický vnitřní svět v poezii nelze, to by bylo absurdní básnické lhaní od stolu a tahání básně z paty. Taková je podstata poezie.

Do toho, kýžená básnická autofikce! Jsi ignorovaný levoboček, jenže tím spíš pořád dorážíš; přece jen, tvá krev je taky trochu modrá a chceš dědit.

Anna M. Morel

Autorka je bohemistka zaměřená na překlady české poezie do světových jazyků a transkulturní přenos témat a forem v literatuře. Působí v Kanadě.