Zapomenuté knihy: Žhář

Egon Hostovský za svoji knihu Žhář, která vyšla v roce 1935 v nakladatelství Melantrich, získal Státní cenu v roce 1937. Pokud je ale tento dvakrát do emigrace se uchýlivší spisovatel připomínán, je to spíše v souvislosti s jeho knihami, ve kterých zachycuje život běžence ve Spojených státech a společnost, kterou při tom pozoroval. Mezi ně patří například jeho nejznámější kusy Cizinec hledá byt, Dobročinný večírek nebo Půlnoční pacient, který popisuje život českého lékaře v USA během období studené války. Tuto jeho exilovou literaturu opakovaně zpracoval jako četbu na pokračování třeba Český rozhlas.

Žhář pochází z období, kdy se do Hostovského prózy široce promítaly vlivy pocházející z jeho vlastního života. Dospívání v severočeském pohraničí, prostředí malého města a narození do početné židovské rodiny. K tomu všemu se sám Hostovský přiznává ve své literární autobiografii Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině (1966), když vzpomíná na vlastního otce a na to, jak jeho povahové rysy promítl do postavy hospodského Josefa Simona z knihy Žhář. Hospodský vede podnik U stříbrného holuba, jenž se zdá být jediným alespoň po večerech životem pulzujícím místem v jinak zaostalém, nezajímavém fiktivním městě Zbečnově kdesi na východě Čech.

Hospodský Josef Simon je také otcem vypravěče a hlavní postavy — dospívajícího patnáctiletého chlapce Kamila. Na maloměstě začínají letní prázdniny, Kamilova starší sestra Eliška, která se vrátila z výchovného pobytu v klášteře, pozve k sobě na léto přítelkyni Doru, s níž se v klášteře seznámila. Matka obou dětí a zároveň manželka hospodského Simona (jež skrze celý román nemá jméno) je původně proti této návštěvě. Spor, který se mezi oběma ženami rozpoutá, je ale jen zástupný a poukazuje na chlad, mlčení, odtažitost a tajnůstkářství mezi členy Simonovy rodiny, které jako by Kamil až do návratu sestry nikdy pořádně neprohlédl. Může za to Eliška, která díky odloučení vidí rodinu a vztahy v ní novýma očima? Je to Kamilovo dospívání a s ním spojené tázání se, ztráta smyslu u doposud neproblematických věcí? Tajemství je ale víc. Proč matka zamyká pokoje? Co v nich skrývá a proč svoje věci schovává pod koberci a závěsy? Kam se chodí sama procházet? A mnohé z nich mají psychologickou rovinu. Navíc v knize není nikde uvedeno jméno ženy Josefa Simona, pro něj je to žena, pro děti matka. Podobně jako postava Žháře, nemá křestní jméno.

Kamil/čtenář totiž přemýšlí, co o ní svědčí její nepřístupnost, zda je to zlá či špatná matka. Jakmile Eliška dosáhne svého a vymůže si pozvání pro Doru, najednou potřeba tázat se na chvíli mizí. Kamilova pozornost se přesune k návštěvě sestřiny kamarádky, k básníkovi, který se v jejich pohostinství ubytoval, a následně i k událostem v městečku a zprvu nejasným souvislostem mezi nimi. V okamžiku, kdy uhrančivá a rozpustilá Dora přijíždí, rychle se stává příčinou Kamilova milostného trápení a blouznění. 

Ve stejný čas se v zapadlém, ospalém městě začnou množit případy žhářství. Za pachatele požárů je považován tajemný Prus. Zpočátku tak přesvědčivé a jisté svědectví tří štamgastů vysedávajících v hospodě U stříbrného holuba dostává stále více trhlin. Nikdo se nezdá být takový, jakým se jeví — sestra, vlastní matka, Dora, Kamilův přítel a především pak ani Kamil sám. 

Vypravěčovo vědomí se potýká s vnějším světem, se skutečností, v případě Kamila je to navíc vědomí, které zmatení, rozčarování a něco jako nešťastnou zamilovanost zažívá poprvé. Děj prostupuje pocit všeobecného ohrožení, podezíravost, strach, uzavírání se do sebe, věčné pochybování. Stále častěji se v něm vyjevuje katastrofa jako jediné řešení, které se zdá možné. Hostovský buduje napětí, skrze které příběh i vnitřní autoanalýza postav dostávají hloubku s každou další přečtenou stranou.

Pokud nahlédneme do knižních databází a čtenářských recenzí, setkáme se s označením Hostovského románu jako žánr „krimi“ či „detektivní“. Neznám mnoho případů, kdy bychom si při hodnocení uměleckých děl vystačili se žánrovými škatulkami. V případě Žháře toto označení rozehrává zábavné úvahy, ovšem z hlediska žánru plní autor všechna pravidla a očekávání: došlo k trestnému činu, přijíždějí četníci, z počátku jasný pachatel uniká a podezření se obrací na další obyvatele městečka a v závěru je naznačeno možné překvapivé řešení celého případu. Osoba či postava žháře prostupuje knihou, stává se fenoménem, záhadou, která prosákla celým příběhem. Je žhář postavou, nebo spíš úkazem, jevem ovládajícím celé městečko?
Nevíme o něm nic konkrétního, o jeho existenci jsme ale přesvědčeni, podobně jako je K. z Kafkova Zámku odhodlán setkat se s Klammem a lidmi ze zámku nebo hrdina z Juráčkova a Schmidtova filmu Postava k podpírání neúnavně hledá řešení u soudruha Kiliána.

V pečlivém a důvěryhodném vykreslení postav bývá autor přirovnáván ke svému vzdálenému příbuznému, rakouskému spisovateli Stefanu Zweigovi. Trpce a cynicky popisuje jeho vztah k němu v Literárním dobrodružství českého spisovatele v cizině. Podobně jízlivě se vyjadřuje i k přirovnání svých děl ke Kafkovi, kterého spisovatel do emigrace nečetl, ale byla to právě podobnost se slavným krajanem (židovského původu), která měla Hostovskému otevřít dveře k americkému čtenářstvu a západnímu knižnímu trhu.

Hostovský se postupně vypracoval z učitele češtiny, novináře, redaktora rozhlasové stanice Svobodná Evropa až na pozici profesionálního literáta. Přesto se ale nikdy nevzdal češtiny jako výhradního jazyka, v němž psal svá díla, jež musela být následně překládána do jazyka země, v níž působil. 

Nejsem příznivcem plytkých přirovnání nebo zjednodušujících historických paralel. Pokud se dnes ve veřejné debatě setkáváme s příměry o krizích, těch ekonomických, energetických, společenských, (po)válečných, možná je Žhář dobrou knihou pro ty, kdo v literatuře po krizích pátrají.