Sny jako groteska

Sny a sněním se zabývalo v české literatuře mnoho spisovatelů a básníků, např. Julius Zeyer, K. J. Erben či K. H. Mácha ve své Pouti krkonošské a řada surrealistů, také Ivan Diviš nebo Zbyněk Hejda. V současné české literatuře se sbírky snů objevují spíše sporadicky. Lze uvést dva rozsáhlé svazky Josefa Veselého Hold Morfeovi a Pocta Morfeovi, které vydalo nakladatelství Vodnář, nebo dílo knižního grafika Marka J. Vavřince Poklad snů z nakladatelství Bylo nebylo. K této společnosti nyní přibyl básník a spisovatel Viki Shock. Jeho novinka nese název Půlnoční rapsódie s podtitulem Noční můry a jiné živé sny z let 1995—2023 a vydalo ji nakladatelství Petr Štengl na sklonku loňského roku. Autor si dílo rovněž sám ilustroval kolážemi včetně obálky.

Noční snění je veskrze individuální a obtížně přenositelné. Po probuzení emočně exponované zážitky mizí, ale pro sepisovatele snů tím vše teprve začíná. Komplikované informace z noci plné nejasností a záhad musí co nejrychleji přenést do textu. Jejich děj bývá fragmentární, proto také Shock pracuje hlavně se snovými útržky situací, jež propojuje humornými komentáři. Často se jedná o krátké povídky, tvořené z nejrůznějších syžetových střihů a nezvyklých zákrut. Navzdory komplikovanosti snění je v Půlnoční rapsódii cosi osvobozujícího a nezatěžkaného. Žánrově jsou tyto krátké literární útvary nejblíže grotesce. Černý humor a hororová parodie odlišují tuto knihu od jiných „snářů“, jež sny jen popisují či vykládají. Autorovy komentáře probouzejí text z fabulační pasivity snění. Obsah snů mu slouží především k tomu, aby byl včleněn do literární struktury grotesky. Tento bizarní způsob může být návodem, jak sny pouze nezapisovat, nýbrž jak nahlédnout dovnitř své psyché skrze černý humor, který samotný sen transformuje v příběh.

Kniha obsahuje pět částí. Mnohé texty začínají autorovou poznámkou, třeba vzpomínkou z dětství či vysvětlujícím úvodem. První oddíl nese název „Zahrada“ a objevují se zde motivy venkova a přírodních scenérií. Postavy rodinných členů prozrazují, že se jedná o reminiscenci na autorovo dětství. Mikroprózy jsou plné zvěře, starých půd či bizarních rurálních motivů. Úvodní groteska se jmenuje příznačně „Snové dětství“: „Tak například jsem byl ještě v první třídě základní školy přesvědčen, že za první světové války se z válečných letadel shazovaly do nepřátelských zákopů velké a divoké kočkovité šelmy. Říkal jsem si, jak to asi muselo být strašné, když vojákovi přistála z nebe na zádech živá puma.“

Poslední sen úvodní části popisuje zánik města potopou, následující oddíl se jmenuje „Město“. Autor v něm přivádí čtenáře např. mezi hudebníky, objeví se tu punkrocková kapela Tři sestry či Ivan Mládek. Mihne se tu také německá exkancléřka Merkelová, básník a redaktor Jan Nejedlý nebo jiní současní literáti. Většina snových próz se odehrává v pražských reáliích, hlavně v hospodách, ale také třeba v Olomouci, Varšavě nebo Berlíně. Snové bloudění propojují opět zvířata (ta se v knize objevují pravidelně v podobě strážců, útočníků i obětí), rovněž však vlkodlaci či jiné bájné polozvířecí bytosti.

Třetí oddíl „Pravdivá zpověď slabomyslného“ zavádí snícího autora na nebezpečná místa násilí a sexu. Ocitá se tak v koncentračním táboře, ve válkách či v ohrožení skrze celou řadu psychopatů. Na pozadí krutých scén se často odehrává podivná slavnost, např. v textu „Povedený večírek“: „Účastním se jisté militaristické párty. (…) Dostávám morbidní nápad nechat se dekapitovat. (…) jeden z mých blízkých přátel se pouští do práce. Velmi pomalu a jemně mi podřezává krk.“ 

Čtvrtý oddíl je pojmenován totožně s názvem knihy a obsahuje sny ztvárněné formou básně, např. „Pavor nocturnus“: „za osamělých nocí / vkrádá se tiše pod kůži / vplíží se do spánku / zaškrtí klidný sen / za osamělých nocí / nastolí krutovládu / vypustí chiméry / otevře mučírny / (...) noční děs.“ Vyprávění se zde zpomalí a čtenáře může napadnout, že vlastně čte neobvyklou sbírku poezie.

Poslední oddíl „Co vyprávěl vikomt Vampyrélli“ vypráví nejen o exotických krajinách pradávných Mayů a jejich bůžcích, prahnoucích po lidské krvi, leitmotivem této části je postava výše zmíněného vikomta. Některé ze snů se odehrávají v honosných zámcích, v jednom z nich snícího autora ohrožuje leopard: „Na zámku v přízemí se koná menší slavnost. (…) Všichni najednou zděšeně odskakují od středu své dosavadní pozornosti, a koukám, že uprostřed místnosti stojí dospělý leopard.“ V závěrečné poznámce Shock prozrazuje, v jakém časovém období své sny zaznamenával, přičemž odmítá rigidní surrealistický princip strohého zápisu jako jediného možného způsobu, jak je zpracovat.

Summa summarum: Pokud se spisovatel rozhodne zapisovat si sny a vytvořit z nich samostatnou knihu, přičemž chce zůstat autentický, nelze k textu ze čtenářského hlediska přistupovat jako k prozaickému útvaru (povídce, novele či románu) ani jako k poezii. Vždy se bude jednat z podstaty o marginální žánr, jenž se na poli literatury objevuje spíše vzácně. To ale přece neznamená, že by neměl mít v české literatuře své místo. Určitá fragmentárnost textů, překotné střihy, zkratkovitost či nečekaně náhlý konec bez logického vysvětlení patří právě k charakteristice tohoto žánru. Pravda, některé texty z knihy přece jen poněkud trčí (několik sexistických a snad až křečovitě krutých scén anebo báseň nesoucí nekorektní název „Negr“). I přes tyto výtky jde však o jednu z mála knih posledních let věnujících se snům, která může čtenáře přinejmenším oslovit, ba možná ho inspirovat k vlastním pokusům sepsat své noční vidiny, což není vůbec málo.

Viki Shock: Půlnoční rapsódie. Noční můry a jiné živé sny z let 1995—2023. Nakladatelství Petr Štengl, 2023, stran 162.