Příběhy prvního tisíciletí pro děti třetího tisíciletí

Renáta Fučíková ve svých autorských knihách zdánlivě uniká k historické tematice, ve skutečnosti se však prostřednictvím příběhů a obrazů z minulosti vyjadřuje velmi trefně a přesvědčivě k naší současnosti. Nejinak je tomu i v její knize Královny a poutníci s podtitulem Příběhy prvního tisíciletí, kterou koncem roku 2023 vydalo nakladatelství Albatros. Fučíková líčí starověký Řím v době před Kristem a vyprávění uzavírá nechvalným vyvražděním rodu Slavníkovců na sklonku prvního tisíciletí našeho letopočtu. S jakým poselstvím se obrací ke čtenářům od deseti let, jimž je kniha určena?

Pověsti vždy nesou odraz hodnot doby, v níž vznikaly, ale i té, ve které byly zapisovány, adaptovány a dále vyprávěny. V českém prostředí stále rezonuje obraz národní minulosti formovaný obrozeneckou společenskou zakázkou, z níž vzešly Jiráskovy Staré pověsti české, byť se s nimi již několik generací dětských čtenářů seznamuje spíše prostřednictvím více či méně zdařilých adaptací a parodických posunů. Ostatně Fučíková doprovodila ilustracemi kultivované převyprávění těchto pověstí Alenou Ježkovou Staré pověsti české a moravské (Albatros, 2005), a zatímco textová část nabídla spíše jazykovou modernizaci, byly to právě ilustrace, které bořily historické omyly a tradované mýty.

V Královnách a poutnících se Fučíková mnohem více rozpřáhla nejen v prostoru časovém a geografickém, ale také v aktualizaci hodnotové. Vymezuje se proti zjednodušujícímu nacionalismu a do protikladu k němu staví hrdé evropanství, založené na sounáležitosti s evropskou kulturou od dob římské říše. Užití apelativ v titulu knihy není náhodné. Poutníci odkazují k motivu cesty při hledání a obraně domova i k rozsáhlé migraci obyvatel při stěhování národů. Královny pak připomínají důležitou roli žen ve společnosti našich předků.

Příběhy jsou kompozičně rozvrženy do tří „knih“ typograficky odlišených pomocí barev. Barevnost reflektuje charakter zobrazeného dějinného úseku (zemitě červená je vyhrazena pro dobu nejkrvavějších válek, zelená pro období osídlování krajiny a modrá pro budování nového státu). Nedílným vypravěčským prostředkem jsou ilustrace. Některé vystupují ze stránek jako dokument vytržený ze staré kroniky i z proudu času, jinde celostránkové a dvoustránkové výjevy představují panoramatický obraz důležitého dění a krajiny. Atmosféru dotvářejí drobnější viněty rámované pracovními nástroji, zbraněmi, šperky. Souvisí to s tím, že autorka klade důraz na pochopení každodenní existence našich předků.

Fučíková si nenárokuje vševědoucnost. Hledá příběhy odehrávající se v dávných dobách na našem území v odborné literatuře, starých římských a franckých kronikách, legendách. Otisky naší minulosti nalézá i na nečekaných místech, jež přes svou vzdálenost potvrzují vzájemnou kulturní spřízněnost, což je obzvlášť pro dětské čtenáře atraktivní. Historku o válečné léčce, při níž hraničářské kmeny uvěznily Římany na pálavském pahorku, kde je chtěly oslabit vedrem a žízní, a již překazil nečekaný výbuch zemního plynu, čerpá z kamenného sloupu věnovaného Marku Aureliovi na náměstí Piazza Colonna v Římě.  

Hrdinové příběhů čelí dobyvačným i náboženským válkám, morovým epidemiím, ale hájí své domovy i před samotnou přírodou. Ta si nezúčastněně, bez ohledu na jejich úsilí, bere zpět svou půdu, řeky vlévá do původních koryt a sopečnými erupcemi mění počasí v neprospěch hladovějících lidí, jejichž pole zarůstají stromy a domestikovaná zvířata tu střídá divoká lesní zvěř. Dobu stěhování národů autorka propojuje s aktuálním ekologickým aspektem.

Namísto bájného praotce Čecha nabízí vzdělaného mladíka Marbadvaze, původně Marka vychovaného v Římě, který na útěku před římskými útočníky vede své Markomany do neznámé krajiny až k břehům Vltavy a posléze se stává králem Marobudem. Kněžnu Libuši a její dvě sestry nahrazuje moudrými kněžkami a vědmami s léčitelskými schopnostmi a přirozenou autoritou. Čtenáři tak nepřijdou o hrdiny, s nimiž by se mohli identifikovat, neboť Fučíková z nich sice stírá mytické nánosy, ovšem činí je psychologicky věrohodnými.

Historickou patinu nedodává svému vyprávění nepřirozenou archaizací jazyka, ale básnivostí a obrazností, jež si s pověstmi spojujeme. Knihu otevírá působivá metafora o vodě příběhů, „které zavlažují a napájejí košatý strom našich dějin“, k níž se v závěru vrací připomenutím toho, že z celé řeky dějin vystupují jen ostrůvky událostí, jež voda plynoucího času mnohdy zaplaví, ale přesto tušíme jejich základy. Fučíková svou knihou pomohla tyto základy obnažit a citlivě na nich vystavěla umělecky přesvědčivou výpověď, která má potenciál zaujmout i dospělého čtenáře.

Renáta Fučíková, Královny a poutníci. Albatros 2023, 280 stran.