Mezi kritikou masmédií a anarchistickým manifestem

Nejslavnější práce francouzského filozofa a aktivisty Guye Deborda vyšla poprvé jen rok před pouličními nepokoji v ulicích a na univerzitách ve Francii v roce 1968 a atmosféra přicházejících nepokojů knihu prostupuje od počátku do konce. To ale není, zpětně viděno, nijak překvapivé, jelikož vedle třeba Jeana-Paula Sartra nebo Jeana-Luca Godarda to byl právě i Debord, který silně formoval studentské hnutí šedesátých let na Západě.

Aktuální české vydání už tak přirozeně reflektuje praktický neúspěch celé revolty i následující události, jelikož vychází z loňského francouzského vydání. V předmluvě tak Debord upozorňuje na fakt, že v post-post ideologické době formované novou studenou válkou a horkou válkou na Ukrajině bylo potřeba některé původní teze drobně přepracovat, většina jich však platí v téměř stejné podobě nadále, jen skrze na čas spadlou železnou oponu v uplynulých třech dekádách mnohé problémy Francie šedesátých let protekly i do tzv. druhého a třetího světa.

A co je tedy oním spektáklem v Debordově sociální kritice? Podle francouzského filozofa poválečná společnost čelí vedle tradičního ideologického působení náboženství a rodiny také třetí ideologické „velmoci“, kterou je masová kultura, média a celebrity. Onen spektákl z názvu knihy (jedná se zhruba o analogický pojem k masové kultuře) je pak v jeho pojetí „negací skutečného života“. Spektákl si totiž podmaňuje společnost nikoli naopak, v čemž je rozdíl oproti jiným technologiím, které navzdory vlastní revolučnosti neměly možnost totálně si podmanit člověka.

Nástup masových médií a kultury však měl za následek zbožštění produktů kulturního průmyslu. To však, stejně jako fetišizace jakéhokoli jiného zboží, vede nakonec k dehumanizaci člověka v pouhé odbytiště pro zboží. Tímto zbožím pak mohou být jak materiální statky, tak právě třeba masová kultura. Podle Deborda se tedy ve spektakularizované společnosti mění role subjektu a objektu, když člověk je zbožím a zboží je subjektem. Debord pak žádá, aby se lidstvo opět chopilo svého práva na to být subjekty.

Francouzský situacionista tento radikální pohled na masovou kulturu pochopitelně promýšlel dávno před nástupem nových médií, a tak by se snadno mohlo zdát, že jeho stěžejní teze byly buď mimo, anebo prostě přirozeně neudržely tep doby. Na druhou stranu je to možná právě tato možnost retrospektivního náhledu, která nám umožňuje se nad současnou přítomností alespoň z kritického náhledu zamyslet. I když Debordova řešení společenských problémů přímou a uměleckou akcí a mobilizace mas zdola už ve světě TikToku pravděpodobně nepřipadá v úvahu, reflexe této situace snad ještě možná je.

Debord však za počátek společnosti spektáklu s jistou mírou nadsázky považuje už státem, církvemi, ale i třeba komunistickými stranami ve východní Evropě budovanou mytologii budoucího ráje na zemi. Tedy vlastně nové lineární pojetí času, které definitivně nahradilo předmoderní cyklický čas svátků a sklizně, čas ryze lidový, jak jej popsal třeba kulturní historik Michail Bachtin. Tedy čas diametrálně odlišný jak od otrocké výroby starověku, tak kapitalistické ekonomiky autorovy současnosti.

Trochu anachronicky pak dnes působí Debordův předpoklad, že masová kultura funguje v přirozené symbióze s ideologickým aparátem státu. Dnes je, minimálně na Západě, totiž zjevné, že klasický ideologický aparát jako média, škola nebo umění hraje vedle masové zábavy až druhé housle. Podle Deborda je negativní silou masové kultury to, že nepřekračuje, ale spíše zastírá třídní rozdíly. Převedeno na současnou situaci: to, že téměř všichni mají prakticky stejný iPhone, jaký používá elita, zastírá fakt, že ty samé skupiny odděluje nekonečný příkop v podobě například vlastnění automobilů, nemovitostí nebo rovnou cizí práce.

A co tedy s tím? Zde se nutně dostáváme k ideologickému pozadí autora. Ten byl totiž po celý život neortodoxním levicovým eklektikem, který si však uvědomoval nebezpečí „jakobínského převzetí státu“, jak jsme toho byli svědky po prakticky celé „krátké“ 20. století v případě režimů východního bloku. Debord se tak snaží revidovat jak Marxe, tak Bakunina a revoluci ruskou i revoluce ve Španělsku před občanskou válkou a během ní a vytvořit určitou syntézu anarchismu i marxismu. Zároveň je však kritický k anarchistickému naivnímu idealismu i komunistickému cynickému pragmatismu. S iberskými anarchisty se tak shoduje ve své identifikaci revolučního potenciálu nikoli mezi kapitalistickými, komunistickými i syndikalistickými dělníky, ale mezi samosprávnými rolníky, kteří byli hlavní ideologickou i vojenskou silou iberské anarchistické federace (FAI), jež si během občanské války ve Španělsku namísto vítězství vybojovala alespoň nesmrtelný mýtus (možná díky krátkému trvání) nezkompromitovaný sovětským revolučním i porevolučním terorem.

Ještě nesmlouvavější je Debord ke stalinskému komunismu. Ten dává do stejného ranku s fašismem s jediným rozdílem — definitivním zničením buržoazie v SSSR, jejíž moc však neprotekla dolů, ale byla záhy uloupena byrokratickým aparátem nového státu. Debord se tak snaží tím či oním způsobem vymezit jak proti komunismu, tak proti ortodoxnímu syndikalistickému anarchismu i trockismu a vystavět vedle nich čtvrtou cestu, o kterou se následně v šedesátých letech pokoušela Debordem inspirovaná tzv. Situacionistická internacionála, která se proti kapitalismu a společnosti spektáklu rozhodla bojovat výhradně uměním, které se cíleně snaží být antitezí masové kultury. Debord proto není jen autorem manifestu, ale rovněž umělcem, autorem avantgardních filmů, které nepřistupují na sebemenší kompromis vůči stávajícímu kulturnímu průmyslu.

A co tedy vlastně Debordovo situacionistické umění nabízí jako protijed proti společnosti spektáklu? Navzdory nadčasové kritice masové kultury je to poněkud anachronicky prosté „obnovení třídního vědomí“, což je však dnes už spíše nic neříkající fráze ze závěru knihy než reálná politická proklamace.

Guy Debord: Společnost spektáklu. Přeložili Josef Fulka a Pavel Siostrzonek, Utopia Libri, 2023. Stran 157.