Horor pro vnučky

Příběh, který poroste s jeho vnučkou, ilustrovaný jeho dcerou, umělkyní Evou Koťátkovou, vydal filozof Petr Koťátko poprvé před pěti roky. Jmenoval se zvláštně — Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové. Odehrával se ve zneklidňujícím paralelním světě, v němž personifikací všechno ožívá, kde mluví potok, čas zběsile ubíhá a svůj pohled na skutečnost vyslovují zvířata i věci. Vše má tedy svůj hlas (a s ním i duši) a na významu získávají zdánlivě banální situace (anebo taky ne), například ztráta čepice nebo střevíce.

Mezitím do rodiny přibyla druhá vnučka a s ní ožila i příležitost vydat druhý díl Anička, Mája, potok a dráteníci, ve kterém si bez rozpaků může děťátko promluvit se svou sestrou, ještě než se narodí, a uzavřít sourozenecké společenství — jako hlavní hrdinky, Mája s Aničkou.

A je to velice důležité, protože potok, známý už z prvního dílu, byl najednou vyhnán ze svého koryta a je potřeba najít viníky, aby mu vrátili domov. Sestřičkám tak od prvních společných chvil začíná dobrodružství odporující všem normám i obvyklým schopnostem dětí jejich věku.

Stejně jako Anička coby batole v paralelním světě mohla mluvit, má tuto schopnost tedy také miminko Mája. Navíc v době, kdy maminka spí, sestřičky vždy cestují. Zatímco první příběh se rozprostíral především ve stoletém domě, jenž býval sirotčincem, a v přilehlé zahradě skrývající mnohé tvory a tajemství, tentokrát vykračuje dvojice hrdinek až za humna, k lesnímu zámku nebo také barabizně, záleží na úhlu pohledu.

Rozdílnost v interpretaci viděného, případně její zpochybňování a upřesňování je zákonitost, na kterou vypravěč upozorňuje téměř nepřetržitě. Stejně tak se zrcadlí v charakteru jednotlivých hrdinů a hrdinek — jinak o dění veršuje Veverčák, jinak o něm diskutují fenky Berta a Líza a svůj pohled na věc má i zámecká paní. Koťátko, mimo jiné autor studií Interpretace a subjektivita nebo O čem se vypráví, tak nenásilně přenesl své téma z analytické filozofie do dětské literatury.

V této souvislosti je zajímavé, jak v příběhu autor zobrazuje své vnučky. Někdy jsou pozorovatelkami, někdy hybatelkami děje, ale zdaleka toho nenamluví tolik, kolik by čtenář od hlavních postav čekal, a jejich motivace zůstávají často bez bližšího vysvětlení. Důvod může být prostý: zatímco želví mládenec Kryšpín, pan Hora, Mistr a další jsou výtvory autorovy fantazie, s nimiž může nakládat podle libosti, dívenky pro něj zůstávají lidskými bytostmi, o kterých vlivem jejich útlého věku není tolik známo, a je na místě pokora.

Stejně tak jazyk malých hrdinek není zdaleka tak literární jako ostatních postav. „Bylo to cizí území v mé strouze. Vlastně se mohu jenom dohadovat, co všechno schlamstlo to bahno na dně. Občas mi vítr svěřil nějakou drobnost, občas do mě prostě něco spadlo, já jsem se toho s potěšením ujal, nesl jsem to na hladině, jako když tahle malá dáma nosí na dlaních ty tečkované broučky, i já jsem věřil, že to roztáhne křídla a vydá se to vlastní cestou vzhůru, ale končilo to jinak, dříve nebo poději šly všechny věci ke dnu, zrovna v těchto místech, jako by zmizely v tlamě vodního dravce, a já mám pocit, že tou hydří tlamou byla tahle nenasytná tůň,“ přemítá potok nad svým neštěstím.

Všechny tyto intelektuální hry mohou vyvolat dojem, že je kniha nepřístupná dětskému čtenáři. Samozřejmě si ji více užijí děti, které už mají načteno a je jim vlastní přemýšlet nad významy slovních hříček, ale ani těm ostatním nezůstane uzavřena. A to hlavně díky líbezné, přitom hororové atmosféře, jež umí duo Koťátko ­& Koťátková rozvinout. Se strachem autoři cíleně pracují jako s podmínkou iniciace dětské duše i běžnou součástí života. Ilustrace provedené pouze modrou linkou v sobě mají něžnost i zlověstnost, na obrázky nenasytných knih polykajících své čtenáře nebo rozvětvenou síť hrnců odposlouchávajících své domácnosti lze jen stěží zapomenout.

To, co je Koťátkové vlastní v její výtvarné tvorbě, nedávno prezentované v Národní galerii výstavou Moje tělo není ostrov nebo aktuálně v ostravské galerii Plato, se ukazuje také v jejích ilustracích pro děti. Nutí nás, podobně jako její otec, měnit perspektivu, nad věcmi přemýšlet jako nad tvory, nad zvířaty jako nad bytostmi nám rovnými a stejně tak nad lidmi ve společnosti marginalizovanými nebo paternalizovanými. Mezi ty poslední jmenované patří mnohdy děti, za které dospělí někdy rozhodují a mluví více, než je nezbytně nutné. To se v knize Koťátkových neděje, děti tu nejsou podceňované, naopak jejich nehraný údiv nad chodem světa otevírá dveře umění.