Zapomenuté knihy: Velké lži malé lži
Tuhle knížku už několik let prodávají v antikvariátech po desetikoruně za kus. A jde o takovou malou velkou literaturu, která vás nápaditým jazykem a přebujelou imaginací nutně škádlit nebude. Zobrazuje nicméně konkrétní kus velkých malých dějin. Odehrává se v anglickém Lichfieldu na počátku šedesátých let, kde se stárnoucí herečka snaží vychovávat malou dceru, zatímco její muž umírá v nemocnici na rakovinu plic.
Když jsem Velké lži malé lži četla poprvé, bylo mi možná o něco víc než hlavní hrdince — osmileté Dorothy. Jméno Dorothy se ale moc nehodí pro holčičku, která krade flakony Chanelu, myje se ve škopku na nádobí, usíná pozdě večer v taxíku po cestě z maminčiny premiéry a do školy se dostaví jednou za půl roku. Proto se Dorothy rozhodla, že si změní jméno na Daisy, což se ovšem dospělým jen těžko vysvětluje.
Dorothy se totiž narodila do trošku jiných poměrů. S maminkou Alicí a tatínkem Fredem bydlela nad jejich hospodou U Koně a žokeje, nosila roztomilé šaty a snídala z vlastního porcelánového servisu. Ten je asi tak tím jediným, co jí z téhle éry zbylo. Teď z něj ale jídá v nehostinném pokoji u pana Pickupa, jemuž se na chodbě s maminkou vyhýbají, protože mu ustavičně dluží za nájem. Když tatínek vážně onemocněl, přišli o všechno. Alice tak bere pochybná angažmá v divadlech, krade, lže a šmelí, a to navíc v tandemu s Fredovou milenkou, tanečnicí Ruth.
„Myslím, miláčku, že potřebujeme nějaké dobrodružství,“ prohlašuje Alice, kdykoliv s dcerkou vyráží na nákupy, z nichž zaplatí jen menší část a zbytek před ostrahou propašují pod dívčinými šaty. Nebo když nastupují do auta s nějakým pochybným strýčkem, případně švindlují s jízdenkami, aby mohly bezplatně dojet do nemocnice za tatínkem. Velké lži malé lži působí jako freska sociálně znesvářené Anglie, ve které pečlivě upravené trávníčky slušných rodin narušuje nezkrotná divadelnice, která veškerý možný konformismus zkrátka odmítá, mnohdy i na úkor vlastní dcery. Zároveň jde i o studii ženské pospolitosti — Alice tvoří nerozlučné duo s milenkou svého muže, židovkou Ruth, která, stejně jako její matka, Nana Rosen, přežila holokaust a v Anglii se vždycky bude cítit tak trochu cizí. Právě Nana hlídá dcerku, když se Alice a Ruth vydávají za vlastními dobrodružstvími, vaří Daisy sladké kaše a hovoří na ni se silným rakouským přízvukem. Nana také působí jako dobrosrdečný protějšek k Alicině vlastní matce, sešněrované irské katoličce, která odsuzuje výchovné metody své nezdárné dcery.
Střet maloměšťácké úzkoprsosti a mnohdy až bezohledného bohémství tvoří páteřní osu příběhu. Ten první proud reprezentuje právě Alicina matka nebo také Karolína, Alicina starší, už odrostlá dcera, která se vůči matce vymezuje právě přehnaným konformismem: „Teď Karolína bydlela přes sedmdesát mil daleko, s vlastním manželem, který jí dával střechu nad hlavou, chléb na stůl a úctyhodnost na ulici. To Alici trápilo: Pane Bože, modlila se v duchu, proč nedáš ženám šanci, aby mohly být samy sebou? Proč jsi tak krutý?“
Alice zkrátka lituje ženy, které úzkostlivě pečují o své sociální postavení. Pro ni by jakékoliv podvolení znamenalo urážku vlastní hrdosti. Raději životem všelijak kličkuje, raději tak tak vybírá ostré zatáčky, které ji místy dovádějí za hranu zákona. Na výběr beztak moc nemá, do slušné společnosti nezapadá už tak nějak programově. Když se jde ptát na zaměstnání do fabriky, odejde bez práce, zato s číslem na ředitele s pokynem, aby zavěsila, kdyby telefon vzala jeho žena. A stejně by se nechtěla vzdát své volnosti a herecké, byť stagnující kariéry. Nicméně i o štěk v kouzelnickém vystoupení upachtěného strýčka George záhy přijde, neboť se strýček George projeví jako pedofilní prase. A místo aby angažmá opustil on, musí jít Alice i s Daisy. Což je ostatně situace, která by klidně mohla nastat i dnes.
Celkově bychom v knize při troše snahy našli různá vykreslení psychologických či sociologických jevů, do příběhu umístěných jen tak mimochodem. Daisyina/Dorothyina dvojí identita funguje jako obranný mechanismus, který dívce pomáhá překonat svízelnou životní situaci. Koncept velkých či malých lží, tedy lží, které jsou více či méně závadné a jejichž definice je značně liknavá, je zase Alicinou výchovnou pomůckou, díky níž před dcerou obhajuje svá nezákonná počínání. No a Alicino shánění zakázek a sociální nejistotu lze zase zastřešit pojmy jako gig economy, respektive prekarizace kulturní fronty.
Na knize je ovšem osvěžující, že se žádného tématu křečovitě nedrží, vzdělává jen tak na volno a nechává příběh prostě plynout. Zároveň nabízí hned několikero čtení, z nichž bude ve většinové společnosti asi beztak převládat jen jedno — to o bezohledné bohémské matce, která dceru odmítá posílat do školy, tahá ji po hospodách a divadelních šatnách, kde pro ni koktejlky na oslavu narozenin opečovávaného bratrance Grahama přešívá garderobiérka ze starých divadelních kostýmů. Alice pod maskou dobrodružství skutečně vystavuje Daisy někdy až nedůstojným situacím. Příběh je ale také kritikou příliš konvenční společnosti, která netoleruje jinakost, protože by ji mohla svést na zdánlivě zapovězené cesty.
Pokud na knihu v antikvariátu narazíte, těch deset korun, i při té dnešní inflaci, rozhodně obětujte. Jen možná jedna drobná, nevyžádaná rada — v textu se nachází krátký explicitnější popis sexuálního zneužívání. Když jsem jej jako malá četla, vůbec jsem ho nepochopila. Celý jeho význam mi došel až o pár let později. Na obhajobu nakladatele — do vyloženě dětské literatury Velké lži malé lži oficiálně řazeny nebyly, v knihkupectvích ale do téhle kategorie zřejmě kvůli obálce spadly. Pro jistotu na to myslete, než budete knihu dávat číst menším dětem.
Citace pochází z vydání knihy Joanne SIMMS. Velké lži malé lži. Praha: Talpress, 2002. Přeložila Jana Dušková, 206 s.