Konec epochy

Pozor!

Když odcházíte z domu, předpokládáte přece, že se vrátíte.

                                                                                              Autor.

Čtu si tato slova z kartotéčního lístku, který je součástí celé sady o šestatřiceti kusech. Tento je dvacátý devátý. Sada nese název Program společných prožitků a na ty malé obdélníky tuhého papíru byla zapsána na psacím stroji v roce 1981. Jejím autorem je ruský básník, publicista, příležitostný zpěvák a aktivní účastník protestního hnutí Lev Rubinštejn. Když osmého ledna letošního roku odešel z domu, už se nevrátil. Na přechodu přes ulici Obrazcova na severozápadě Moskvy ho porazilo auto. Nebylo to zúčtování putinovského režimu se svým odpůrcem, jak sugerují titulky v českých médiích. Byla to obyčejná tragická dopravní nehoda, jíž Lev Rubinštejn o necelý týden později v moskevské nemocnici podlehl. Bylo mu sedmdesát šest let.

Vedle Vsevoloda Někrasova a Dmitrije Prigova patřil tento moskevský rodák k zakladatelům ruského básnického konceptualismu. Jedná se o směr, který se zformoval v sedmdesátých letech v sovětském neoficiálním umění v reakci na vyprázdněnost oficiální rétoriky i její umělecké reprezentace. Spíše než na obsah sdělení se konceptuální poezie soustřeďuje na otázku, jak zní, kdy, kde a z čích úst. Všechny tyto skutečnosti sdělení nevyhnutelně zbavují automatismu a naplňují ho novým významem. Jak ostatně stojí i na desátém lístku zmíněného Programu:

Okolnost, že Autor je mezi námi, dodává danému okamžiku zvláštní smysl.

Zvláštní smysl danému okamžiku dodává bohužel i okolnost, že autor mezi námi už není. Lev Rubinštejn byl poslední žijící ze zakladatelské trojice konceptuálních básníků. S jeho smrtí jako by se uzavřela celá epocha. Obzvlášť bolestivě si to uvědomuju, když si v den jeho smrti s moskevskými přáteli vyměňuju jeho snímky z nedávných, tak lehkovážných let.

Tady Lev Rubinštejn kouří na pódiu dnes už neexistujícího moskevského klubu Apšu. Nalevo od něj do sebe Ivan Martin Jirous klopí pivo. Vzadu mezi nimi hraje houslista klezmerové kapely. Podzim 2010.

Tady je jeho portrét. Dívá se na něm radostně někam do dálky. Za sebou má svěže zelené stromy. Procházka s českými spisovateli. Patriarší rybníky. Květen 2014.

Tady stojí uprostřed skupinové fotografie na Strastném bulváru před domem číslo 6, který se stal „poslední adresou“ českého účetního Josefa Kroula, popraveného v osmatřicátém roce. Květen 2017. Toho dne se tam umisťovala cedulka na Kroulovu památku.

Další momentky se mi pak odvíjejí už jenom v paměti. Tady Lva Rubinštejna vidím v mírném předklonu se skloněnou hlavou a rukama za zády — hřbet jedné v dlani druhé — na pohřbu Vsevoloda Někrasova v kostele svatého Mikuláše v Chamovnikách v květnu 2009. Tady ho těžkooděnci, kteří na jaře 2012 čistili město před Putinovou inaugurací, vyvádějí spolu s opozičním politikem Borisem Němcovem z kavárny Jean-Jacques na Nikitském bulváru. Tady se spisovateli Ljudmilou Ulickou, Borisem Akuninem a Dmitrijem Bykovem prověřuje, zda se Moskvané mohou svobodně procházet po svém městě. Tehdy ještě směli. Od Puškinova náměstí na Cvetnoj bulvár v květnu 2012 prošel několikatisícový dav se spisovateli v čele. Prošel tamtéž i o dva roky později, po anexi Krymu na protest proti válce na Ukrajině. I v něm Lev Rubinštejn byl. Byl každý rok na konci října i u Soloveckého kamene, kde se v den památky na oběti represí četla jejich jména, než tomu režim pod záminkou pandemie učinil přítrž. Byl i ve smutečním průvodu, který se konal v březnu 2015 na památku zavražděného Borise Němcova. Byl i… Snazší by bylo říct, kde Lev Rubinštejn nebyl. Potkávala jsem ho na demonstracích, na knižních veletrzích a literárních večerech, v kavárnách i náhodou v metru, což je v tom patnáctimilionovém městě pokaždé ohromná radost. Svižně se prodíral davem, vždy nejméně o dvě hlavy vyšším než on, vášnivě se vítal, prohodil nějakou židovskou anekdotu a zase byl pryč. Své verše četl jen zřídka. Ty na kartotéčních lístcích ostatně už ani nepsal. Poslední cyklus s názvem Rodokmen vznikl v roce 2008 jako text pro inscenaci Dmitrije Krymova. Zato psal trefné komentáře aktuálního společenského dění. A v posledních letech i „klasickou“ rýmovanou poezii, která se netouží vyrvat z plochého prostoru stránky a smiřuje se s tím, že je na ní zapsaná — obyčejně do sloupečku.

Když si v duchu promítám ty snímky a komentuju je podobně jako Rubinštejn ve své kartotéce To jsem já z roku 1995, přemýšlím, kdy jsem ho viděla naposledy, a rekapituluju si první válečný rok v Moskvě, svůj zatím poslední. Zdálo se, že v něm nemůže být místo pro poezii. A nějaký čas skutečně nebylo. Ale jak devatenáctého října loňského roku napsal Lev Rubinštejn v sloupku „Život v epoše katastrof“: „Pocity bolesti přebíjejí schopnost cokoli analyzovat a rozumově pochopit. Na scénu přichází umění, protože aktivní existence v podmínkách katastrof je pro ně běžná věc. Múzy mlčí? Kdepak. Umění nedává odpovědi, klade otázky. Někdy takové, které se nikdo jiný položit neodvažuje.“ A tak už koncem června 2022 Lev Rubinštejn s Michailem Ajzenbergem a Julijem Gugolevem četli své verše v kavárně na Malé Ordynce. Vesměs staré, které v kontextu války zněly nově a naléhavěji. Jako třeba patnáctý lístek z Rubinštejnova Rodokmenu:

Bebě a Ráchel se odjíždět nechtělo. Zůstaly v Kyjevě. Řekly: „Kdo nás potřebuje, takový starý báby.“ No, a pak — však víte…

Určitě jsem ho pak ještě potkala v listopadu na uvedení knihy vzpomínek na Vsevoloda Někrasova. Vrátil se právě z Petrohradu, kam ho nějaká mládež pozvala číst kartotéky do nově otevřeného muzea Josifa Brodského. Kašlal a nadšeně vyprávěl o své cestě v tom teď tak najednou uzavřeném světě. A naposledy to bylo patnáctého února loňského roku v přeplněném sále Sacharovova centra na zahájení závěrečné výstavy před jeho nucenou likvidací. Loučili jsme se s místem, ne jeden s druhým, i když jsem věděla, že z Moskvy za pár týdnů odjedu. Stejně tak jsem si ale byla jistá, že Lva Rubinštejna, Ljovu, v ní zase najdu. Jenže jak stojí na dvacátém lístku jeho kartotéky Všude je život z roku 1986:

 Život má člověk na celý život.

 A ten jeho skončil čtrnáctého ledna 2024.