Nakladené pasti zranění

Když vizuální umělkyně a básnířka Kristina Láníková vytvořila svou výstavu Záznamy o těle (2019—2020) reflektující kromě vlastní tělesnosti i intimitu, psychické nemoci nebo proces léčby, nečekaně se vyhnula její hmotné realizaci. Soubor verbálních popisů vizuálních děl tvořily pouze krátké audio stopy namluvené herečkou Johanou Schmidtmajerovou. Bylo to umělecké gesto plné odosobnění a dematerializace: Na výstavě promlouval k divákům v repetitivních blocích hlas nezatížený emoční schránkou autorky, což korespondovalo s celkovým odhmotněním textu do zvukové roviny. Jako by se autorčina slova najednou začala vyjevovat „sama o sobě“ bez zbytečných interpretačních nánosů, které podněcuje pomalý akt čtení. 

Obdobné tvůrčí postupy — ovšem bez použitého intermediálního propojení — volí Láníková i ve své v pořadí třetí básnické sbírce Puma M. I zde jsou finální texty sbírky co nejvíce slovně odhmotněné. Minimalistické básně svou sevřenou intenzitou mnohdy suplují funkci filmového záběru, čímž nás nutí k jejich následné vizualizaci: „stojí na balkoně a věší prádlo / potom si všimne, že sousedka dělá to samé / zastydí se a rychle ucouvne.“ Texty sbírky nelpí na expresivně patetických polohách (ač by mohly, jelikož obsahově se dotýkají doslovných katarzí). Jazyk Láníkové je precizně vystavěný a od popisovaných jevů v knize si drží záměrný emoční odstup. To však neznamená, že tato lyrika postrádá emoce, právě naopak. Vyjevuje je ovšem s chladnou (leckdy až sterilní) přímočarostí, v níž jazyk záměrně klouže po povrchu, aby v některých momentech cílil co nejniterněji. Třeba jako v básni, která popisuje děti kreslící srdíčka, kde je mezi láskou a roztomilostí stejný rozdíl jako mezi skutečnými a přibližnými cenami v obchodě. Povrchnost řečeného zde nabývá zvláštní hloubky, protože se k ní nijak nevymezuje. 

Autorka díky této distanci účinně zahlazuje stopy po celkovém smyslu (významu) básní, které se příčí jednoduché rozšifrovatelnosti. To navíc podporují — stejně jako u předchozích sbírek — zkratkovité formulace, či jakási strohá antilyrická konstatování, které však v sobě nesou dráždivý interpretační potenciál. Tato strategie sceluje rytmus sbírky a přisuzuje Láníkové charakteristicky rozpoznatelný rys její poetiky: „naznačuju mezery mezi pomlčkami“, „díky omezení jsme našli místo kde jsme spolu“, „těžko říct, co bylo osobní a co naopak“ a tak dále. 

Láníková píše, jako když na svou tvář bezchybně nanášíte silnou vrstvu make-upu, který se ale postupem času mění v rozpitou bílou skvrnu, za jejíž umělou krásou je cítit pach opravdového zranění. Svými lyrickými texty staví domeček pro panenky, v jehož plastových zdech je život mnohdy uvěřitelnější než „tam venku“: „kluci mi přejí k narozeninám / taky se stydím, ale tvářím se, že ne / doma se ztrácím v překřikování / myslím na drobné baletky, které vědí / že křehkost se pojí s násilím.“ Autorčina poezie je v těchto maskovacích zámlkách, v nichž lyrickým textům chybí kontext, tedy v tomto stydlivém napětí z nevyslovitelného (neviděného), velmi vrstevnatá. Absorbuje do sebe zvláštní schopnost řečové ochromenosti (nezájem o pozorované, apatie, úmorná statičnost) i velmi upřímné, něžné, ale i cynické popisy skutečnosti, které se nevyhýbají reflexi aktuálně prožívaného světa. Zní to možná jako klišé, ale poezie Kristiny Láníkové skrze svůj privátní svět latentně hovoří i o přítomném celospolečenském klimatu. Autorka totiž dokáže s intimní přirozeností hovořit o digitalitě, popkulturních fenoménech, feminismu, krizi ženství, sociálních sítích, ale třeba i zálibě v horoskopech, včetně duševní krize spojené s péčí o ni. 

A právě jakási melancholická fetišizace nemoci a jejího následného léčení je pro básnířčino univerzum stěžejní a prorůstá celou její vizuální i básnickou tvorbou: „často se omlouvám / ale malé rány se hojí lépe když jsou na vzduchu,“ či: „léčím drobné nedostatky / a nevím, jestli to dělám proto / že jsem to viděla / nebo slyšela / nebo udělala, nebo se mi to stalo.“ Za těmi verši cítíme nakladené pasti nespecifikovaného zranění, které však neinklinuje k terapeutické potřebě. Autorka přistupuje k nemoci bez psychologizace a dokumentárních symptomů. Její význam je v pletivu textů jen sám pro sebe (nemyslím tím básnění pro básnění, spíše vyzdvihuji jeho estetickou autonomii), tedy pro silný estetický účinek, který ovšem neopomíjí sociální realitu. „Poezie je především tvarem, ve kterém je JAK daleko důležitější než CO,“ napsal básník Miroslav Topinka už v roce 1962 ve svém eseji „Hadí kámen“. Texty Láníkové toto pravidlo — na něž současní básníci čím dál tím víc zapomínají — navracejí zpět do hry, přičemž ho vybrušují téměř do mrazivé dokonalosti. 

Kristina Láníková: Puma M. Fra, Praha 2023, stran 72.