Devadesátky v muzeu

Jedním z nejpodivuhodnějších efektů dlouhodobého užívání technologických platforem je jistá ztráta materiální paměti. V cloudu je všechno, hned a tady. A tak si při pohledu do propasti jménem Spotify, při znuděném procházení Goout, při horečnatém nakupování na Bandcampu už skoro nelze představit, že hudba možná zněla stejně, ale vypadala jinak. Je svůdné svést tento vývoj na technologie, nicméně tlak na standardizaci a konsolidaci (populární) hudební výroby, distribuce i propagace tu byl od prvního nápadu na ní vydělávat. Umělci s sebou samozřejmě neradi nechávají mávat a vzpírají se, hledají nové cesty a jejich fanoušci s nimi. Tato nerovná přetlačovaná pak do značné míry určovala podobu poválečné západní popkultury a jejích institucí: vydavatelství, médií, klubů, prodejen, žebříčků a tak dále. V Česku, respektive Československu se daný vývoj z dějinných důvodů musel odehrát v mnohem rychlejším tempu a mnohem kondenzovanější podobě: říká se tomu devadesátky.

Repro z knihy Dekáda naplno.

Devadesátá léta jsou dnes stejná zkratka jako třeba ta padesátá, šedesátá či následující dvacetileté normalizační „bezčasí“. Bez podobných zkratek se žádné politicky vyjednávané dějiny neobejdou: soudržná společnost prostě potřebuje soudržný příběh — a ten detaily jen rozrušují. Je rolí historiků nebo umělců příběh společnosti či národa čas od času provětrat, otestovat a možná k nelibosti některých elit aktualizovat. I proto například dění v Ústavu pro studium totalitních režimů vzbuzuje opakovaně vášně; drolí se vyprávění ospravedlňující dnešní moc. Případ devadesátek (a možná pomalu i nultých let) je však přece jen odlišný: zkratka se teprve utváří. Množství knih, dokumentů a projektů o devadesátých letech z posledních let svědčí mimo jiné i o potřebě ustanovit vyprávění o porevoluční dekádě, a tím jí vetknout smysl.

Zatímco například snahy o dějinnou interpretaci politické a ekonomické transformace lze označit za kritické a v závěrech nepříliš lichotivé pro dnešní elity, reflexe dění v kultuře a umění zatím většinou zůstávají v rovině nostalgie, sentimentu či rochnění se v bizarnostech (na něž, přiznejme si, byla doba opravdu bohatá). S rostoucím zájmem veřejnosti a stárnutím generací, které devadesátá léta vnímaly jako děti nebo vůbec, se však i v oblasti kulturní historie množí projekty s hlubším a širším zájmem. Jedním z těch ambicióznějších jsou 90ky, multimediální záměr producenta Petra Kozy, který má formou filmu (režíruje Radim Špaček) a seriálu (režie Jakub Skalický) podrobně mapovat proměnu tuzemské hudební scény. Jako scenárista je v projektu uveden i hudební publicista Radek Diestler, jemuž nedávno vyšla kniha Dekáda naplno s všeříkajícím podtitulem Kniha proměn české populární hudby 90. let 20. století. Publikace je prvním výstupem Kozových 90ek a zřejmě základním kamenem scénářů filmu i seriálu.

Názvem i výpravou — celobarevný tisk a bohatý vizuální doprovod — na sebe Dekáda naplno bere velký úkol, který navzdory nakladatelské velkorysosti i přehledu a pracovitosti Radka Diestlera nemůže vlastně naplnit: postihnout hudební průmysl v jeho úplnosti nejde v jeden okamžik, natož do jedné knihy nacpat celou jeho dekádu. Diestler s touto limitací, která je známa každému, kdo se kdy pustil do přehledové a historické práce, nijak nepracuje. Nestanovuje si žádné mantinely a všežravě a s pamětnickým gustem hází na hromadu další a další fakta, uspořádaná do tematických kapitol: distribuce hudby, rádia, tištěná hudební média, kluby a tak dále. Radek Diestler je zkušený publicista — byť se jeho strejcovsky žoviální styl s četnými humory zají dříve než později — a k tomu archivář, muzejník z Popmuzea, autor výstav a knih a člověk, který kolem hudební branže krouží od začátku devadesátých let, takže každá kapitola dává smysl, má spád, je nabitá informacemi a zajímavostmi i podnětnými postřehy. Diestlerovi se rovněž daří vyhnout zmíněné pasti nostalgie i vršení bizárů. Celkově však jeho kniha působí spíše kaleidoskopickým a někdy i zmatečným dojmem. Například kapitola o proměně gramoprůmyslu a nahrávacích společnostech, což je pro pochopení posunů v tuzemském hudebním průmyslu zásadní perspektiva, je až v druhé polovině — až za kapitolou o festivalech, z nichž většina dnes už neexistuje a kromě pár divokých historek nejsou pro české hudební dějiny až tak podstatné.

Dekáda naplno tak ponejvíce připomíná ono muzeum populární kultury, kde se vrší artefakty, příběhy i osudy, daří se mu zmapovat hned tu scénu, jindy zase tamten trend, všechno ale zůstává tak nějak volně loženo, bez jasného kurátorského záměru. Podobné popularizační publikace sice nepotřebují obsáhlou metodologii, avšak bez jasného cíle, perspektivy a záměru, co vlastně chtějí říct a vyprávět, se rozpadnou ve změť zajímavých faktů, překvapivých čísel a švihlých historek, kterým by mnohem více slušel například formát výpravné encyklopedie než monografie, která svým žánrem (ať už autor chce, nebo ne) prostě vzbuzuje jistá očekávání. A ta Dekáda naplno nenaplňuje.