Imaginace digitality

Prvotina Luboše Svobody Vypadáme, že máváme (Fra, 2014) byla v době svého vydání — společně s tehdejší básnickou tvorbou Ondřeje Buddeuse — předvojem mnohem širšího básnického proudu, který pátrá po naší identitě ve chvíli, kdy se rozpouštíme a zase rychle tuhneme v digitálním prostředí. Svobodova nová kniha je stejně jako jeho prvotina plná typických rysů postmoderní poetiky: anestetičnost, fragmentarita a tekutost.

Ty sice napříč knihou narušují kolektivně utvářené představy, co je krásné a jak o tom „krásném“ básníme, ale zároveň tato tvarová i náladová chladnost kdesi za svým odstupem očekává cítící, obrazotvorný, emoční subjekt typický pro takzvané metamodernistické myšlení, které „znovu“ po nejisté postmodernitě věří ve velké příběhy — třeba i v ideu možnosti, že svět pro nás nemusí být nutně nesrozumitelné místo, ale naopak prostor mnohostranného příběhu. Ještě spíše — ten subjekt (člověk) tam v těch Svobodových verších pořád je, v žádném případě se v této knize nedočkáme zcizující odosobněnosti. 

Hned první dvě básně jsou plné neustálého pohybu: slyším, vstávám, vidím, mluvím, klečím, všímám, otevírám, hýbu, máchám, dopadám, vstupuji, pohybuji… Celá sbírka je pak založena na divokém pozorovatelství neustále se proměňujícího (snového) světa: „Lezu do kokpitu skutečnosti v koruně známého ořechu“; „A koleje jsou pevně přibité / k vidění“ či „Potápím se očima“. Všechno je „starý objev z nové repetice“, je to neustálá volní výzva skutečnosti. Jestliže Ladislav Novák zdůrazňoval ve své fónické poezii: „Jsem jenom to, co a jak mluvím“, pak Svobodův imperativ zní: „Jsem jenom to, co a jak (ne)vidím“. 

Zároveň se k tomu připojuje básnické vidění skrze „digitální modus“, kterým jsme dnes prorostlí. Naše časoprostorové vnímání je spolustvořeno tímto prožíváním („nahmatám tvar mobilu, a tak náhle // vím, kde jsem.“) a digitálno se dobývá do prostoru: „dělám web, makám web, dřu web, dřepím web / až do noci, nespím, učím web, učím ho svůj pokoj, čalouním mu nábytek“. 

Jak vidno, jazyk se snaží být vcelku neutrální, suše popisný, často rád končí v paradoxech, nabývání, hromadění a replikacích: „Protože vidím, jak píšou: píše, / jak píše, píše“, respektive: „Zatímco vidím pokroucený rok 1995 // a sebe, mnohokrát sebe, přes sebe“. Jenže tato chaotičnost má své opodstatnění, protože: „(Jediná možnost, jak něco říct, / je vytvořit chybu, / kterou nikdo neopraví.)“ Je to typické téma moderní společnosti o vytržení z každodenního automatismu, ať už je tento typ citu překódovaný do imaginace digitality, či ryze existenciální básně. 

Podobných digitální obrazností „přepsaných“ do existenciálních témat je v knize mnoho a ne vždy se podaří vyhnout banalitě a ornamentálnosti, například: „Dělám něco, nebo jen pronajímám / svůj výpočetní výkon?“ či „Má zranění leží na dlouhé časové ose, / můžeš je posunout, přeskočit, přetočit“, až se pomalu dostaneme k tradiční milostné básni („Protože chci ještě chvíli jenom tušit / tvé křehké sklo ukryté do peřiny.“) či klasické „okouzlené“ civilistní lyrice: „(Z metra vyšel muž, telefonoval, zapomněl si vypnout svítilnu / v zádech mobilu. Celou ulicí jsem ho sledoval jako zázrak.)“

Dle posledních uvedených veršů jasně cítíme silně existenciální pozice, které jsou pro subjekt a jeho vnímání světa zakládající i přes příznačný časoprostor, ve kterém takřka vždy vládne jen a jen přítomnost, která vše kolem sebe relativizuje, jenže i tady vítězí vůle: „A přesto se jevím, / jak nejlépe umím“ a v jedné z mála básní, v nichž zaznívá budoucí čas, je přece jen jakási naděje: „Nevím, že čekám, čas připouštím jak hřebce do ohrady, / kdy společně můžeme tušit, že to teprve budeme my.“

V současné době intenzivně probíhají výzkumy našich kognitivních přístupů k předmětné skutečnosti, které jsou ovlivňovány onou všudypřítomnou digitalitou. Svoboda v knize příznačně píše, že je digitální muzeum toho, čemu se teprve bude říkat já. Je zcela jisté, že v literární vědě budou jeho sbírky velmi častou ukázkou raných či zakládajících „digitalizujících“ obrazotvorných tendencí reprezentace reality a zcela jistě rovněž jednou z typologických ukázek (klidně tomu tak říkejme) imaginace digitality, ale vposledku je to vlastně jedno — je to „jen“ další typ přístupu ke světu, jehož příznakem je totální časovost, reflexe toho, co na nás tady a teď doléhá se vší veteší, která k dané době patří. Ale je to hlavně poezie silná, neústupná, plná lidské nejistoty, existenciálních problémů, ale také lásky.

Luboš Svoboda: Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty. Rubato, Praha 2023, stran 84.