Ďábel patří do kabinetu, ne do církve

Z rozsáhlého díla německého psychoanalytika, teologa, římskokatolického kněze, spisovatele a člověka řady dalších talentů Eugena Drewermanna (nar. 1940) vyšla letošního roku v českém překladu jeho kniha Podoby zla: Ďábel jako teologický relikt (v originálu již v roce 2018). Od té doby, v níž autor vydal víc než deset dalších titulů, však došlo ve světě k celé řadě globálních zlomů, což je patrné zvláště tam, kde se Drewermann pouští do teologických reflexí politiky.

Svoji knihu, kterou do češtiny přeložil Radovan Charvát a která je písemným přepisem rozhovoru s novinářem a rozhlasovým redaktorem Jörgem-Dieterem Kogelem, rozdělil do čtyř oddílů, jejichž myšlenky — tak jak bývá u rozhovorů běžné — se navzájem prostupují a opakují: Násilí, utrpení a „zlo“, Odkud pochází ďábel?, Ďábel a jeho historie a Poselství vysvobození. Některé kapitoly jsou delší, jiné připomínají spíš prolegomena k větší práci, kterou by si dané téma určitě zasloužilo a které by autor nepochybně dokázal rozpracovat.

Drewermann vychází v tomto rozhovoru ze svého dlouholetého teologického, religionistického a psychoanalytického školení. Nezapře v něm to, co bylo u některých jeho knih kritizováno v minulosti mnohokrát — osobitý, někdy až bohémský přístup k biblické a obecně náboženské tradici a neotřelé čtení posvátných textů, u nichž umí díky svojí profesi číst mezi řádky s mnohem větší fantazií, než jakou si může dovolit například profesní biblista nebo znalec Koránu. Právě tyto originální ponory jsou pro Drewermannovo myšlení typické.

Kdyby se v teologických otázkách teodiceje, do níž patří také zkoumání příčin a důsledků existence zla (a ďábla) ve světě z pozice křesťanské víry, držel školského pojetí jednotlivých teologických oborů a oborů pomáhajících, dopadla by jeho kniha možná jako mnohé knihy minulosti — šlo by o teologické monology opentlené citáty z Bible, jejichž autor nostalgicky vzdychá nad marností tohoto světa, který je prostoupen zlem skrz naskrz a kde na každém nebo na každém druhém rohu číhá na člověka ďábel. Toho se však u německého polyhistora nedočkáme. Styl jeho práce se v mnohém podobá dílu jeho kolegy a přítele, teologa a religionisty Hanse Künga (1928—2021), který se německého teologa a potrestaného římskokatolického kněze zastával v jeho zápasech s církevními úřady doma i v Římě.

Jelikož Drewermann nepíše odbornou knihu, která by mířila k hrstce jeho kolegů, ale vede rozhovor, může si dovolit nebýt tak přísně systematický a metodologicky přesný. Jeho úvahy o podstatě a dějinných konturách zla splétají dohromady fascinující příběh, a to nejen nadpřirozených a metafyzických aktérů dobra a zla, Boha a ďábla, bohů a temných sil, nýbrž i příběhy lidí, kteří dali projevům konkrétního zla lidskou tvář, a učinili ho tak možná ještě obludnějším, než jaké ve skutečnosti je. Leitmotivem Drewermannova teologického a psychoanalytického pohledu je v něčem opodstatněné přesvědčení, že i v rámci klasického učení o ďáblu-našeptávači-pánu temnoty, jak ho známe z církevní tradice a také z teologie judaismu a islámu, je to nakonec sám člověk, který onu dualitu dobrý Bůh a zlý ďábel domýšlí a dovádí do extrémů. A tak zatímco Boha a jeho působení je ochoten vidět jen někde (pochopitelně nejvíc ve své náboženské komunitě), ďábla vidí všude tam, kde věcem a jejich přirozeným zákonitostem a pochodům nerozumí, kde se sám cítí nejistě, kde vidí místo lidí nepřátele, a také tam, kde je v duchovním a možná i duševním ohledu zraněný, osamělý, odmítán, vysmíván a zraněn, jak několikrát připomíná Drewermann, ve své sexualitě a na úrovni intimních vztahů. Ďábel se tak někdy ukazuje jako osobní bůh pomsty.

Tváří tvář genocidní válce

Drewermannovy historické paralely o ďáblově podobě a jeho podílu na tragických osudech jednotlivců, společenství i celých národů ukazují, a to hlavně na půdorysu katolicky orientovaného křesťanství, do jak obludných rozměrů narostl ďábel a jeho dílo kvůli lidské představivosti, vlastní zlobě a neochotě dát se poučit. Ve všech možných čarodějnických procesech se mnoho vysvětlitelných věcí a psychických chorob, které dnes dokážeme diagnostikovat a léčit, označilo za působení satana, na kterého „platí“ jen hrubá duchovní síla, než aby se zkoumaly příčiny a okolnosti onoho „ďábelského jednání“. Stejnou pozici měla i předkolumbovská náboženství, která byla dobyvateli neboli misionáři vyvrácena do základů například proto, že se v nich přinášely lidské oběti. Jako by však těch obětí za všelijakých křesťanských svatých výprav bylo o tolik méně…

Drewermann si je jako psychoterapeut nad jiné vědom, že část, možná většina toho, co bylo kdysi označeno za ďábelské, je dnes možné přisoudit jiným vlivům. Přesto existenci zla, ďábla a jeho působení nebagatelizuje. Ostatně jeho pohled na „dějiny ďábla“ se nevyčerpává v křesťanské nebo židovské tradici. Všímá si například perského dualismu, mýtů, některých údobí antické civilizace či náboženství Aztéků ve střetu se španělskými dobyvateli, a tedy i s církví, jejíž misionářské metody té doby rozhodně nebyly dialogické. Všímá si ďábla také v době postkřesťanské, která vyprázdnila starověké pojmy a dosadila místo nich úplně jiné významy. Všímá si ďábla — to hlavně — v kulturní tradici Spojených států, která je oproti Evropě stále mimořádně religiózní, ale jejíž etické, a tedy i náboženské postoje vůči zbytku světa jsou pro Drewermanna nepřijatelné.

Nejzajímavější jsou autorovy reflexe politického zla, které má v evropských, resp. euroamerických souřadnicích své zřetelné náboženské, resp. křesťansko-morální konotace. Tak jako v řadě svých předchozích textů ani zde Drewermann nezastírá svůj nepříliš pozitivní vztah k americké politice „vývozu demokracie“, a to zvláště vzhledem k událostem 11. září a invazím americké armády do Iráku či Afghánistánu. V potřebě dešifrovat zlo u obou formálních (a dnes již zase faktických) hegemonů světové politické moci, Spojených států a Sovětského svazu, potažmo nástupnického Ruska, se však Drewermann dopouští generalizací a omylů, které se dnes, pět let po skončení tohoto rozhovoru, ukazují jako tragické. Ve snaze vyvážit vinu americké a ruské politiky v řadě tragických událostí 20. století i toho následujícího se do kapitoly nazvané „Smíření místo obrazů nepřítele — například Rusko“ dostala třeba i tato úvaha:

„To by jednou provždy znamenalo konec amerických snů o globalizaci. To se ale mělo překazit všemi prostředky, nejlépe démonizací Ruska a prohlášením Putina za druhého Stalina nebo nástupce cara Ivana Hrozného. Musíte proti němu bojovat — musíte osvobodit Rusko od nové diktatury. Ukrajinu, od nepaměti rozdělenou mezi Východní a Západní Řím, anektovanou cary, ale s hlavním městem Kyjevem, zemi původu ruské kultury, je třeba postupně natlačit do NATO, abychom mohli vojensky kontrolovat Černé moře. Ale okupace Krymu, provedená bez jediného výstřelu, je prý agresivním zločinem Putina. Ukrajina byla součástí Ruska déle, než existují USA, ale koho to zajímá?“

Celá řada podobných prohlášení o „gigantomanii amerických hegemonistických aspirací“ vzala v roce 2023 za své. Tváří v tvář genocidní ruské válce proti Ukrajině a západnímu světu, který Putin a mnozí Rusové včetně náboženských představitelů pravoslavné církve označují za „dekadentní, mravně zpustlý a ďábelský“, vyznívají Drewermannovy závěry o ďábelském zlu v politice až skoro nesnesitelně. Nevím, co na tyto své reflexe autor po pěti letech říká. Myslím si ale, že pokud je nepodrobil vlastní kritice, jen stěží může počítat s tím, že mu čtenáři věnují čas v tématech, která jsou jeho nezpochybnitelnou doménou.

Ďábel v básních

Silný je však Drewermann v argumentaci bizarního až deviantního pojetí ďábla a jeho moci, které v dějinách křesťanské teologie a praxe mnohokrát zastínilo Boží majestát a holou skutečnost, že každé stvoření — včetně ďábla, Lucifera, satana — má Bůh pod svou kontrolou a ve své moci. Lidská fixace na apokalyptické motivy, které se objevují v Novém zákoně, častokrát zcela devalvovala jádro Kristova vykupitelského příběhu, v němž každý člověk může nad zlem zvítězit ve jménu toho, kdo Zlo jako takové přemohl. Spoustu z toho najdeme i dnes v běžných církevních společenstvích bez ohledu na jejich denominaci a kulturu, v níž působí.

Autorova kritika církve, která se víc, než by bylo zdrávo, soustředila na vyhledávání zla a boj s jeho „pachateli“, jemuž padly za oběť tisíce a tisíce nevinných, je spravedlivá a opodstatněná. Když se ale Eugen Drewermann dostává na pole teologie politiky, je jeho argumentace slabá a příliš okatě straní ideologiím, o nichž jsme se domnívali, že vyhynou. Je schopen dát na misku vah společenství euroamerické kultury, která se ve 20. a 21. století snažila poučit ze svých chyb a slepých uliček, a Rusko, které se navzdory nadějím, které do něj vkládaly evropské i mimoevropské národy, vrátilo zpátky k politickým a kulturně-společenským ideám zakořeněným principiálně v akceptaci násilí a teroru vůči těm, kteří „nejsou jako my, jsou jiní“. V tomto směru je pro mne část Drewermannovy knihy zklamáním. Pro čtenáře, kteří se setkají s teologickou reflexí zla vůbec poprvé, budou Podoby zla patrně příjemným překvapením. Ne každý teolog si totiž dovolí například toto konstatování, proti kterému by se patrně, a podle mého mínění právem, ohradil i jinak teologicky otevřený papež František: „S dogmatem o ďáblovi jsme se totiž ocitli ve světě, který patří spíš do kabaretu než do církve. Když se dnes mluví o ďáblovi, je možné brát jej vážně pouze v básních. Tam ďábel hraje výraznou emocionální roli.“