Zbudou z nás jen zájmena

Básnířka Petya Stach je neodmyslitelně spjata s ostravským literárním prostředím. Působila jako redaktorka časopisu Protimluv, studuje na filozofické fakultě ostravské univerzity a v současnosti navíc pracuje v ostravském antikvariátu a klubu Fiducia, kde tvoří dramaturgii literárních večerů. Společně s Petrem Ligockým se rovněž podílela na letošním vzniku sborníku „mladé ostravské poezie“ Z kopce nahoru. V jejím básnickém debutu TETAM přitom nenalézáme jako u starších básníků takzvané „ostravské lyriky“ (Žila, Chrobák, bratři Motýlové) explicitně vyřčené ostravské reálie odkazující na periferně postindustriální prostor tohoto města. To je ostatně příznačné pro novou generaci ostravských básníků, čehož si ve spojitosti se zmíněným sborníkem všiml i literární vědec Roman Polách. Ten před nedávnem (Tvar, 15/2023) vypozoroval jakousi niternější a individuálnější reflexi Ostravy, která se zbavuje svých emblematických (hospodských, periferních, vykořeněných) kulis.

Přesto je v autorčině prvotině latentně přítomna existenciálně sevřená tíha osudovosti podobná dílu ostravského spisovatele Jana Balabána nebo „roztěkaná soustředěnost“ geometricky přesného jazyka ostravského básníka Petra Hrušky. Literární rodokmen Petyi Stach lze však vysledovat i mimo její rodný region. Konkrétně třeba v experimentální poezii šedesátých let nebo v díle surrealistického básníka Milana Nápravníka, konkrétně v jeho nejznámějších textech (například „Leze“, „Vrátí se“, „Zpívá“), které Václav Havel vybral skupině Plastic People of the Universe na desku Půlnoční myš (1987).

Se zmíněnými Nápravníkovými básněmi má Stach v některých momentech společnou formální výstavbu veršů. Podobně jako on spoléhá na důsledné využívání neurčitých zájmen a příslovcí: „ruce dopadly dutě na stůl / cítil co jimi kdy prošlo / co všechno to není / dále to leželo / všechno bylo zavřené / ale chlad sevřel / zkřehlé tělo / z druhé strany / ne prudce / teprve teď vyšel na střechu / a jen tak hleděl / kdyby alespoň.“ Z výrazových prostředků autorky nakonec plyne i celková neurčitost a anonymita lyrického subjektu. Ten čtenáři v posledku asociuje děsivě potemnělou náladu, která se skrze postupně budovanou absorpci napětí intenzivně propisuje do každodenního rytmu všedních situací: „zastavilo se to nad parkem / sběrač odpadu sypal holubům / lidé se vraceli domů.“

S tím koresponduje i zajíkavě ulpívavý rytmus básní, který se paradoxně neustále rozbíhá na místě, a tím pádem slovně trčí v gradujícím opakování různých veršových úseků včetně všemožně se vrstvících tematických variant. Příběh jednotlivé básně tedy nezůstává pouze v ní samé, ale významově se rozrůstá do všech dalších textů. Jako by Stach navozovala pocit puštěné magnetofonové smyčky, která k nám promumlává v hypnotických šifrách, jejichž každé zopakování nevede k cíli, ale spíše prohlubuje znakovou propast: „nedalo se s tím hnout / snad obejít / zavřít oči / vrátit se / ale stejně / tušeně za zády / potměšile / ční si to.“

Výše řečené dokresluje fakt, že básnířka v až filmových střizích slovně obkružuje stále dokola ty stejné výjevy, jako je tekoucí voda, hlazení psa po hlavě, zaznamenávání kroků, hlídačovo ráno, městské scenerie a tak dále. A právě prostor města včetně jeho přírody, který se kvůli nespecifikované katastrofě (snad blížící se potopa) ocitá ve spárech eschatologické atmosféry, je pro sbírku TETAM zásadní.

Stach se daří v básních navodit stísněně elektrizující pocit městské džungle, v níž skutečnost, ve které se člověk nachází, není interpretována na základě jednoduché linearity a euklidovského prostoru, „město se ztrácí v brázdě hadího vlnění“, „šedou oblohu drtí vysoké doma“ a „proudy lidí z něho vytékají škvírami“. V těchto polohách se poetika Petyi Stach přibližuje raným německým expresionistům (například Richardu Huelsenbeckovi či Georgu Heymovi).

Debut TETAM je díky vytříbené imaginaci pronikavý v budování tajuplné atmosféry, umí využívat básnickou zkratku, přičemž nepostrádá stmelený významový koncept (viz záměrná slovní redundance stejných motivů). Někdy ale metaforická síla veršů ztrácí na efektivnosti kvůli předvídatelné vážnosti a únavnému patosu. Lyrická řeč autorky jako by navíc byla zakořeněna spíše v poetikách dvacátého století než v současném jazyce, což dosvědčuje řada poetických archaismů: „tma zárubně vrůstá“, „rozedma noci“, „krev dmýchá msta“. Ty jsou k básním přivěšeny jako dekorativní, omšelé náušnice. Možná by sbírce slušelo i více „wernischovské ironie“, která by v lecčem vznešenou a sošnou, někdy však i topornou metafyzickou sílu odlehčila.