Zapomenuté knihy: Pravda o zkáze Sodomy

Sodoma v názvu mě zaujala také, odjakživa jsem fascinovaný knihami s biblickou či mytologickou tematikou. Ještě jsem ale nevěděl, že mám v ruce knihu, která mě bude provázet i v dalších letech, nakoupím kvůli ní i celé autorovo další dílo — a stejně nebudu o moc moudřejší. I po těch letech, kdy se mnohé změnilo, zmíněný antikvariát dávno přestal existovat a já přečetl další stovky knížek, jsem ale přesvědčený, že Pravda o zkáze Sodomy Ivana Kříže je kniha výjimečná a neprávem opomíjená. Takže začínám jednoduchou výzvou: čtěte ji!

Kdybych si mohl tenkrát koupit tu samou knihu i s přebalem, mohl bych si přečíst alespoň dobovou anotaci. Dozvěděl bych se, že mám v ruce podobenství dávného příběhu, které je koncipované jako autentická „zpráva o pohnutých letech šťastné Sodomy, kterou na paměť budoucím sestavil Difat, syn Chezův, tehdy Nejvyšší písař sodomský“, a to, že nám kniha podává obraz o životě v Sodomě a popisuje příčiny, které vedly ke zkáze města. „Je to vzrušující, barvité čtení o světě dávno zmizelém, ale svými problémy překvapivě současném,“ píše se na přebalu knihy vydané nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1968. Jenže tenkrát jsem měl jen vydání bez přebalu, a tak jsem se musel rovnou pustit do čtení bez jakékoli nápovědy.

Je pravda, že zpočátku, což znamená v kontextu té bichle asi prvních 200 stran, jsem moc nevěděl, o co jde. Začala se přede mnou rýsovat bájná Sodoma v podobě, jak si ji Kříž představoval, rajské město lásky, které nic neví o zlu hříchu, ale začíná ho v sobě bolestně nacházet. Seznamoval jsem se s postavami písařů Difata a Azmaveda, sodomského nejvyššího Lota a jeho ženy Abichail, hlavou sodomské církve Chusem, stavitelem Esebanem i hrnčířem Seforem. Jen pozvolna jsem vstupoval do děje, v němž jako by se pořád víc a víc stahovala mračna, a když jsem dočetl tu první čtvrtinu knihy, rozhodl jsem se vrátit se znovu na začátek. Došlo mi totiž, že ta mračna se v knize stahují už od prvních jejích řádků, ačkoli velmi neznatelně, od chvíle, kdy Gardy Beránka Spasitele zatknou dvojici mladých milenců milujících se veřejně v městském olivovém háji, a sodomského nejvyššího Lota o tom informuje velitel městské gardy. Musel jsem všechno přečíst ještě jednou a pozorněji, abych mohl číst dál – a pak už to šlo rychle, po stovkách stran. Už na samém začátku je totiž jasné, jak jsou síly ve městě rozděleny. Část ovládá světská spravedlnost a část ta zdánlivě duchovní, ať už se za tímto označením skrývá v Křížově pojetí cokoli. Celá kniha je o jejich zápase, v němž beránkovy gardy neváhají využívat ani sebeotřesnější lži a manipulace, aby vyvolaly strach, který nakonec všechny ovládne a město zahubí. Že se tak stane, není žádným překvapením, kniha jako taková totiž začíná prologem odkazujícím až za její konec, který přečká právě jen písař Difat. Ten potom přemítá, od jakého okamžiku se vlastně daly do pohybu síly zla, které nakonec rajské město zpustošily, a zároveň je popisuje jako jeden z jejich hlavních přímých účastníků.

V První knize Mojžíšově jsou zkáza Sodomy a Lotův příběh (ve zkratce, která snad nebude úplnou zkomoleninou) popsány tak, že za Lotem přijdou dva andělé a přikážou mu, aby ve městě sehnal všechny, kteří k němu patří, a vyvedl je z města. Hospodin se totiž město rozhodl zničit, protože křik jeho obyvatel se před ním příliš rozmohl. Lotovi zeťové ale Abrahamovu synovci nevěřili, a tak nakonec Lot opouští město jen se dvěma dcerami a ženou. Ačkoli jim andělé přikázali neohlížet se, Lotova dcera se ohlédne a promění se v solný sloup. Lot pak se svými dcerami žije v jeskyni v horách, a když ho dcery opijí, zplodí s nimi dva syny.

Ivan Kříž Hospodina ze svého vypravování úplně vynechal, za všemi problémy i vlastní zkázou v knize stojí sami lidé, přičemž mi připadá zajímavé, že ani řady uctívačů Beránka jako by nebyly nijak nábožensky zaměřené a v pravém slova smyslu „věřící“. Jsou to spíše fanatici anebo obyčejní lidé, kteří se chtějí něčeho zachytit ve víru nabírajícím kolem nich na obrátkách a kteří prostě nedokážou pochopit, co se děje, takže jako nějakou obžalobu církve jsem knihu nechápal — snad tak fanatismu, který ale může do společnosti prorůstat odkudkoli. Nejvíc znepokojujícím na celé knize je způsob, jakým se zkáza uskutečňuje — postupnou proměnou přátel v tyrany, populismem, úmyslným strašením a rozdělováním lidí ve prospěch zajištění vlastní moci, neskutečnou manipulací a proměnou jednotlivých postav, kde i jedinci se skvělými vlastnostmi a charaktery nejsou ušetřeni a mění se v bezskrupulózní bestie.

Když jsem ji ale četl, viděl jsem Betsur a náznaky jeho umělého vzniku všude kolem nás. O dvacet let později, v době strašných válečných konfliktů nedaleko našich hranic, fake news a dezinformací produkovaných a šířených bez větších zábran, je to snad ještě horší, což je pro naši realitu smutné zjištění. Rozpoznat falešné proroky není vždy snadné, díky Křížovi a jeho alegorii je ale snad možné být alespoň více ve střehu a podrobovat i děje kolem sebe kritičtějšímu myšlení.

Pokaždé, když jsem knihu dočetl, byl jsem jí doslova unešený a nechápal jsem, proč jsme se o ní na gymplu neučili (a nevím, jestli se tohle od té doby nějak změnilo). Zajímavé ale je, že ač jsem ji doporučoval jako utajený poklad lecjakému známému, jen asi dva lidé mě vzali za slovo a přečetli ji. Ostatní bůhvíco odrazovalo, snad ta tloušťka nebo to, s jakou vehemencí jsem jim knihu tlačil. Třeba jsem teď mírnější a tohle připomenutí řady jejích čtenářů přece jen rozšíří.

I přestože se kniha zabývá mytickou tematikou, přišla mi už před těmi dvaceti lety prudce nadčasová. Dnes už tuším, že autor se v ní pravděpodobně vyrovnával s děním v poválečných letech a hrůzami stalinismu. Pro mě osobně ale jejím přečtením nic nekončilo. Jako obvykle jsem se chtěl víc seznámit s autorem a jeho dalším dílem, ideálně proto, abych si od něj přečetl něco podobného, nebo alespoň pochopil kontext vzniku takového díla. V době bez internetu to ale nebylo vůbec snadné, a tak jsem začal až po příchodu do Brna hledáním a nákupem jeho dalších knih po antikvariátech. Jenže to spíš vedlo k dalšímu zatemňování. Myslel jsem, že se Ivan Kříž, podobně jako třeba Josef Toman, Vladimír Neff nebo Alexej Pludek (kromě mnoha dalších), věnoval tématu historické alegorie soustavněji a tento žánr rozvíjel i v jiných svých knihách. Ukázalo se ale, že to tak nebylo — mezi jinými autorovými celkem obyčejnými knihami stojí dystopie o Sodomě jako zjevení.

Ivan Kříž se totiž až do sepsání Sodomy nezabýval zpracováním žádné historické látky, ale spíše aktuálním děním a průzkumem duše socialistického člověka na moravské vesnici. Do roku 1968 vydal šest knih, které se věnují (poměrně angažovaně) poválečnému období a proměně venkovské společnosti. Kříž v těchto knihách hledá místo pro jedince v proudu historického dění, přičemž jako by v drtivé většině případů stál na „té správné“ straně a není příliš kritický (násilnou kolektivizaci autor odsoudil až v knize Hostina z roku 1984). V knize První den mého syna zobrazuje generační konflikt, v knize Unavený Bůh pak tabuizovanou náboženskou a společenskou tematiku. Pak náhle přichází s dystopickým ambiciózním románem, který zpracovává historickou látku — jenže ona ta Sodoma vlastně zpracováním historické látky není. Sice se na biblický příběh odkazuje, je zasazena do jeho kulis, ale to je tak všechno. Z biblických reálií v knize najdete málo (píše se tam na hliněné tabulky, vyvolení bydlí v palácích a používají nosítka apod.), všechno jako by se v biblických časech odehrávalo a zároveň neodehrávalo. Je to vlastně jedno, protože samotné prostředí zdá se nehraje v knize příliš velkou roli. Křížův román můžeme číst prostě i jako společenský román z přelomové doby obecně. Pokud Pravdu o zkáze Sodomy zasadíme do takového kontextu a nahlédneme z tohoto úhlu pohledu, najednou do autorova díla vlastně i zapadá a je výsledkem hlubšího posunu ke kritickému hodnocení uplynulého historického období. Obzvlášť pokud si dohledáme i to, že kromě knih napsal scénáře k filmům Škola otců a Stud, který „již byl nekompromisní mravní obžalobou politické garnitury ovládající moravskou vesnici“, jak se píše ve Slovníku české literatury po roce 1945.

Zajímavé také je, že v období začátku normalizace se Ivan Kříž dostal na seznam autorů, kteří nemohli publikovat. Mohla za to nějak snad právě i Sodoma? Nikde jsem o tom víc nezjistil. Co nyní snadno dohledatelné je, jsou další fakta o Ivanu Křížovi — že později vydal ještě další knihy, v roce 1990 byl zvolen předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů a v letech 1991—1992 byl ředitelem brněnského studia Československého rozhlasu. Zemřel jako osmadevadesátiletý teprve před třemi lety. Mea culpa! Kdybych býval dříve hledal na internetu, mohl jsem se dozvědět, že autor pro mě zásadní knížky stále žije, složit mu osobně poklonu a třeba se ho zkusit i na podrobnosti jejího vzniku zeptat.

Křížova nejrozsáhlejší kniha je možná daleko nadčasovější, než snad zamýšlel sám autor a než byli mnozí kritici ochotni připustit v době jejího prvního vydání. Nám jako současným čtenářům totiž může být celkem jedno, jestli je v ní zobrazována realita opravdové Sodomy, nacistického Německa, socialistických států v padesátých letech, Islámského státu, šíleného Ruska, Číny, Izraele nebo jiných míst na světě. Připomíná nám, že žádné z otřesných praktik a sebetrapnějších ohavností nemusejí být nikdy dost minulé, abychom se před nimi nemuseli mít na pozoru, a že jsou to často děje, které do svých osidel nezřídka zatáhnou i nás samotné, byť třeba jen vyjádřením názoru a sympatizováním s jednou ze stran kdejakého konfliktu.