Mateřství, tarot a PMS

Označit Mateřství Sheily Heti za autofikční román by bylo vzhledem k jeho narativní a žánrové pestrosti velmi nepřesné. Hravost a ironický odstup se v něm snoubí s afektovanou umanutostí, aforistická lehkost s obsedantní observací, deníkový fragment s metodickou deskripcí. Vyhraněným osobním příběhem, genealogickým vyprávěním o rodině, jíž nacisté sebrali životy a komunisté majetek, prostupuje sociologická sonda.

Zúčastněné pozorování mateřství

Kanadská spisovatelka a esejistka s maďarskými a židovskými kořeny se v Mateřství sama sobě stala materiálem antropologického výzkumu. V podstatě ze sebe učinila krajinu, v níž provádí terénní výzkum, barbara, jehož vystavuje zúčastněnému pozorování. Podobně jako to kdysi udělal třeba americký antropolog Robert F. Murphy v Umlčeném těle (The Body Silent, 1987, česky 2001). Ten učinil objektem svého zúčastněného pozorování vlastní tělo zasažené rakovinou páteře, aby zkoumal, jak nemoc a paralýza promění osobní i sociální prostor. „Nic tak zcela neizoluje člověka jako poznání, že když trpí, nikdo další bolest necítí; že když je nemocen, je jeho choroba soukromou záležitostí; a že když umře, svět se svým shonem se klidně točí dál,“ popsal Murphy zkušenost sociálního vyloučení. Sheila Heti touží „proměnit tu šedavou a blátivou krajinu vlastní mysli v něco pevného a konkrétního, co bude ode mě zcela oddělené, co se mnou nebude mít nic společného“, ze své slabosti vytvoří „mocnou bytost“ a tu pak podrobí vyčerpávající analýze.

Situace monstra zrozeného z bezmoci dobře postihuje podstatu autofikčního vypravěče — bytosti „nezávislé na mně, která bude vědět víc, než vím já, bude mít světonázor a nebude si plést úplně základní slova“ i povahu těla, jež se stane objektem pozoruhodné literární autopsie. Ta má pomoci najít odpověď na otázku, zda a jak chce (a lze) zůstat nematkou. Podobně jako Murphy se tak i Heti ve své případové studii zabývá vztahem identity, těla a moci. Zatímco Murphyho dovedlo pozorování postupující paralýzy k absolutní osamělosti a izolovanosti, k nesdí(ě)litenosti individuálního utrpení, ke kolektivnímu umlčování bolesti těch druhých, Sheila Heti ohledně mateřství s nepříjemnou umanutostí ukazuje, že si leckdo naopak nárokuje právo se kdykoli jakkoli k tělu jednotlivce a jeho intimitě vyjádřit. Tělo ženy se tak vždy stává i tělem veřejným, kolektivním. Do rozvažování toho, zda dostát, či odmítnout roli matky, která se jeví jako jediné přirozené a autentické naplnění univerzálního ženství, neustále zasahují dobře míněné rady těch druhých i vlastní očekávání či sebeobraz formovaný řadou genderových, psychosociálních i kulturních stereotypů. „Něčí rozhodnutí o životě není prohlášením o životě někoho jiného,“ trvá však na svém iritovaná vypravěčka.

Vysypat jako popel po světě

V hledání odpovědí na otázku, zda mít, či nemít děti, je Sheila Heti (respektive ta druhá bytost, která má světonázor a umí správně používat slova) neuvěřitelně důsledná a svou tvrdošíjností, která působí někdy až otravně, i pozoruhodně poctivá. Několik let před čtyřicítkou začne tedy rozvedená spisovatelka, jež stále ještě žije v rodném městě nadohled od rodičů a nemá naspořeno na zajištěnou budoucnost, shromažďovat a zapisovat reakce stran toho, zda se stát ne/matkou. Diskutuje s bezdětnými i zahnízděnými kamarádkami, ptá se kolegů, debatuje se svým partnerem (který i přes občasné výbuchy netrpělivosti a podráždění projevuje takovou míru svobodomyslnosti a porozumění pro Sheiliny neurotické nálady, že se stává nejméně uvěřitelnou postavou autofikčního vyprávění). Inspiraci hledá rovněž v odborné literatuře, v umění, ve vzpomínkách na vlastní dětství, ve výkladu snů či karet. Součástí Hetina záznamníku se tudíž stávají i reprodukce vnitřních a vnějších obrazů, které jí zdánlivě ledabyle přicházejí na mysl — slavné obrazy, kýčovité tarotové karty, ale také fotografie, jež ilustrují a dokládají hodnověrnost autorčina myšlenkového experimentu (náhodná fotografie smutného psa na nádraží). Jedno z inscenovaných fotografických zátiší s nožem, symbolem povstalým z noční můry, nabízí čtenářům přímo Hetin autoportrét a na závěr i tvář její matky, příznačně v roli patoložky sklánějící se nad mrtvým tělem.

Fragmentární text drží pohromadě nápaditá struktura, která trefně postihuje nenadálé proměny odhodlání a bezradnosti, těkání a systematičnosti, nahodilosti i podmíněnosti, očekávání i obavy, které tázání po mateřství provázejí. Na jedné straně totiž text rytmizují a člení pasáže, v nichž si autorka hází mincemi, vykládá sny nebo nechá věštit z tarotových karet a kdy lehkomyslná hravost odpovědí kontrastuje se závažností otázek, a na druhé reflexivní deníkové zápisky strukturované podle fází menstruačního cyklu. Hru a biologickou determinaci pak ještě propojuje rámcový starozákonní příběh zápasícího Jákoba — stejně jako jeho děsí představa, že stojí tváří v tvář Bohu, ji děsí představa dítěte. Svůj zápas ovšem Heti popisuje jako občanskou válku, bojuje se o moc. Muži kontrolují ženská těla tím, že zakazují potraty, ženy tím, že tlačí na jiné ženy, aby měly děti, a skrze děti pak chtějí mít moc nad svými muži.

„Nejtěžší věc ve skutečnosti,“ konstatuje Heti, „je nebýt matkou — odmítnout se stát komukoli matkou. Nebýt matkou je nejsložitější ze všeho. Vždycky se najde někdo, kdo se chystá zkřížit svobodnou cestu ženy — cítí, že ještě není matka, a tak se z ní pokusí matku udělat.“

Kniha proti smutku

Až obsesivním rozpitváváním tradičních postojů a otázek stran mateřství nutí čtenáře z předvídatelného znovu činit nesamozřejmé — jakou hodnotu má žena, která touží opustit rodinu a nestat se součástí nové? Do jaké míry závisí „přirozená“ touha po mateřství na sentimentální představě pocitu o mateřství? Stává se žena, která odmítá to nejdůležitější, nejméně důležitou? Představuje žena, která se nenechá zaměstnat dětmi, ohrožení, protože nelze předvídat, čemu se bude věnovat místo toho? Jakou hodnotu má péče? Jak a lze vůbec odmítnout volbu mezi tvůrčí (uměleckou) a mateřskou seberealizací? Produkuje mateřský jazyk i jinou než martyrskou (sebeobětování a utrpení) či direktivní rétoriku?

Sheila Heti myslím nehledá žádnou středovou pozici, spíše ohledává krajní polohy, aby se dokázala nárokům takové binární dikce vyhnout. Studium a pozorování mateřství ji totiž vede mnohem intenzivněji k existenciální situaci dcery. Nejedná se o žádné psychoanalytické vyřizování účtů s odtažitou a v zásadě absentující matkou (byť určité indicie by k tomu mohly snadno vést). „Už nejsem dítě. Jsem spisovatelka. Tahle proměna z dítěte v spisovatelku mi dává určité schopnosti,“ konstatuje již v úvodu. A tyto schopnosti nevyužívá primárně k obhajobě vědomého a záměrného odmítnutí plodnosti, ale k terapii. Kniha, která vzniká několik let, ono mocné monstrum zrozené ze slabosti, má především zabránit budoucím slzám, dceřiným i matčiným: „Jestliže budu dostatečně dobře psát, snad její pláč zastavím. Snad zjistím, proč pláče, a taky proč pláču já, a obě nás svými slovy vyléčím.“

Mateřství je možná především litanií smutku a bolesti, a tudíž také demonstrací síly a terapeutické schopnosti literatury. „Budu-li věnovat pozornost matčinu neštěstí — vyjádřím je slovy, přetvořím je a udělám z nich něco nového —, můžu být jako alchymisté, kteří měnili olovo ve zlato?“ pokládá Heti řečnickou otázku a odpovídá v tom případě s naprostou jistotou. „Kniha má větší moc než jakýkoli vrah, než jakýkoli zločin. Vytvořit tedy silné stvoření, silnější, než je kdokoli z nás. Vytvořit stvoření, které žije v mnoha tělech, nejen v jednom, jež je tak zranitelné.“

To, co v důsledku odmítá, je dělení a replikování těl matky a babičky: „Moje babička unikla z lágrů. Unikla, aby mohla žít. Chci, aby moje babička žila v každém, nejenom v jednom těle, které vyjde z mého rozkroku.“ Dcera a vnučka násobí mateřskou bolest, aby se život předchozích matek „počítal“, a proto plodí „nesmrtelné dítě“. „Potřebovala jsem tu bolest, abych se dotkla smutku, který se táhl tak daleko a hluboko do mě, a pokusila se ho vyléčit.“

Psaním učiní nenarozené dítě skutečným. Knihu, jež v ní dozrává, doprovázejí dokonce těhotenské stavy. Výsledné dílo a tvorba sama tu ovšem nesaturuje ani nesublimuje marnou či odmítanou touhu po trvání či kontinuitě, ale představuje záchranný člun, který ji má převézt na druhý břeh, lék, který „vysype jako popel po světě“. Protože jen „ve snaze o selhání může být člověk skutečně svobodný“ a obstát v nerovném zápase, jako obstál Jákob, když spatřil Boha tváří v tvář.

Sheila Heti: Mateřství. Přeložila Anna Kudrnová. Take Take Take, 2023. 320 stran