Tak zas budou Vánoce a každý chce svůj klid

A zase bude konec roku a zase přijdou bilance, ze kterých zase vyplyne, že česká literatura není, až na výjimky, v dobré kondici, a zase doporučíme místní literární scéně, ať se učí od kolegů za hranicemi, kde do palčivých témat tepají trefněji, čtivěji a nápaditěji, protože s takovou tu Nobelovku zase nevyhrajeme. 

Ale zase se nezamyslíme nad tím, v jakých podmínkách místní umění vzniká, a že pokud na něj chceme klást nároky a vedle efektu tzv. otevření zásadního tématu budeme chtít také inovativní vypravěčský styl a soudržný příběh se skutečně promyšleným koncem, musíme si uvědomit, že po celotýdenní účasti na poradách v nadnárodních firmách, počítání drobných za kasou v obchodech se suvenýry nebo výuce cizích jazyků na středních školách tady tu kvalitní beletrii prostě nemá kdo kapacitu napsat. 

Samozřejmě — pracovní zkušenosti, a všeobecný kontakt se světem, jsou, vedle talentu, který nevyspekuluješ, jedním ze základů psaní. Ve zlaté kleci autor stěží přijde na uvěřitelné dialogy, stěží se seznámí s lidmi, s nimiž by se dobrovolně neseznamoval, a stěží si k tomu všemu ještě nastuduje jejich charaktery. Přičemž si — jako bonus — obrousí hrany vlastní citlivosti v blbníku zvaném český pracovní trh, známý též jako „děkuji, pane, že mohu líbat vaši botu za almužnu, za niž by Západoevropan nevstal z postele, a omlouvám se, že tu zase chodím v horečkách a chrchlám, jenže ta práce se sama neudělá, jak jste prve sám správně podotkl“. Bez pracovních zkušeností člověk nepochopí řadu věcí. Ani s nimi ale nepochopí, jak může umělec v tuzemsku vůbec fungovat.

Český stát zpravidla umělce rozlišuje, v duchu třicet let trvajícího reálného a proklamovaného individualismu, jako nízkopříjmové OSVČ a jakékoliv počitky z oblasti „nemám na nájem, nemám čas a nemám nárok na mateřskou“ spadají do položky „riziko podnikání“. Jenže umělecká činnost (a pobyt na tomto světě obecně) žádné podnikání není. Byť by se to kdekomu líbilo. Pak bychom totiž skutečně mohli vytěžovaným seriálovým hercům, špičkovým ilustrátorkám nebo oceňovaným spisovatelkám říkat, že si svá selhání zavinili sami, chybným podnikatelským záměrem. 

Příběh o korozi státního aparátu se už objevil ve víceru mediálních výstupů, na jejichž výsledky stále čekáme. Pokud ale člověk nechce dělat dalekosáhlé rešerše, protože je 21.39 a z práce odešel v 18.23, k sepsání článku se dostal čtyři dny před deadlinem a dostane za něj 1200 Kč, nezbývá než zakálet do vlastního hnízda a přejít — v duchu třicet let trvajícího reálného a proklamovaného individualismu — k osobní zkušenosti. 

Jeden můj známý jednou, není to tak dávno, v hospodě prohlásil, že „pro peníze a účty rozhodně netvoří“. Výhodou mé přetíženosti a únavy je to, že už málo lidem nadávám po hospodách, rovněž ze strachu, že ve svém stavu nerozeznám ironii a budu si plíce plýtvat naprázdno a zbytečně. Stejně bych ale ráda uvedla, že pro peníze nezačala tvořit většina z nás, a především pak, že je tahle bohorovnost akorát projevem absentující solidarity vůči těm, kteří se k tvorbě proklestí až poté, co si vydělají svých pár švestek jinou, pravidelnější a rentabilnější činností, kterou si vlastní psaní dotují. Protože pokud žijí jen z honorářů a nebydlí ve vlastním, skončí v kanále. 

Přístup v duchu „umění se nesmí zaprodat a já jsem dobrej, že to říkám, tady je má povídka zdarma“ navíc zcela pomíjí skutečnost, že vytížený autor musí vedle tvorby a civilního zaměstnání kloubit dalších 150 přidružených věcí, které nikdo nevidí a nezohledňuje. Pokud se člověk přehoupne přes určitou hranici a dosáhne určitých úspěchů, pojí se k tomu všemu ještě třeba například: komunikace s vydavateli, nakladateli či překladateli jeho děl. Ale také do toho spadá komunikace s institucemi, které vás někam zvou a u kterých se zpravidla musíte doprošovat, že když už se za nimi celou tu cestu na otočku táhnete a zpáteční spoj Praha—Ostrava při těch dnešních cenách vyjde klidně i na litr, bylo by fajn to ke standardnímu honoráři přičíst. Z dalších rizikových faktorů se dá zmínit rovněž vymáhání vlastních autorských práv poté, co se třeba náhodou dozvíte, že vaše povídka byla dramatizována, a vy, na rozdíl od herců či střihačů, nedostanete floka ani avízo. No a ke zvýšenému postavení v literární scéně se také řadí kontinuální odmítání nehonorovaných akcí typu „rozjíždíme projekt a potřebujeme ho zviditelnit, tak nás napadlo, že bys třeba mohla, když účast už přislíbil ten, ta a ten“. 

Jde o velkou mentální zátěž, kterou nikdo neocení, a kterou by autor nejradši nechal odplout po proudu. A jsou to ty chvíle, kdy vaše neúspěšné pokusy o profesionalitu v říčce amaterismu prostě jen narážejí na skaliska cizí zabedněnosti, která nepojme představu, že nebýt nabídky k sepsání neplaceného článku na zadané téma pro celostátní deník, byli byste už dávno ve zverimexu a jen tak pozorovali křečky. Jenže tam budete až za chvíli, teď ještě musíte sepsat slušnou odpověď, že na článek serete a proč. 

Takže poté, co se vykoupete v prestiži, usušíte se prestiží, oblečete se do prestiže, najíte se prestiže a zatopíte si prestiží, vám už nezbyde nic než přidaná prestiž. Její přítomnost ale nějak hapruje s tím, o čem si muži vykládají v rádiu, a sice že česká literatura ztratila prestiž, když Čapek už se nevrátí. Místo aby řešili, že řadu důležitých hlasů umlčuje třeba nemohoucnost a demotivace. Protože i kdyby tu někdo, nakrásně, kousek po kousku poté, co přijde z práce a vzdá se osobního života a duševního zdraví, napsal zásadní a nadčasové dílo, které získá literární, soukromými firmami dotované ceny, důstojný život mu to do budoucna stejně nezajistí. Dál bude chodit do práce a psaní bude mít jako koníčka. A i kdyby tu někdo skutečně významně ťal do nešvarů společnosti, odsoudí ho leda k deseti letům nuceného laskavého humoru a nenajde si už nikdy pořádnou práci. Umělec totiž, v ideální společnosti, umí poměry zkritizovat způsobem, jakým to nedokáže politik, politický aktivista ani Dominik Hašek. Ta neideální společnost ale umělce ohlodá natolik, že jeho hlas prostě ztratí. 

Přešlapujeme na viklajícím se prahu velkých globálních konfliktů, ekologických i ekonomických krizí a dalších okolností, které mohou vyústit v cokoliv. Hekání na téma „vytěžujete naši tvorbu i osobu, aniž byste ji ocenili“ tudíž na lidi moc přístojně nepůsobí. Ale přesto. Zbavme se už toho „rizika podnikání“ a přestaňme lidem tvrdit, že je jejich neúspěch jen „chybný podnikatelský záměr“ a jejich vlastní selhání. Když herec Kryštof Bartoš (mladý Kozák ze seriálu Devadesátky) na setkání před MK ČR prohlásí, že je „strašně unavenej“, hraje v asi osmi divadlech, z nichž ještě přebíhá na natáčení, a přesto si žil líp před deseti lety v Hamburku jako dělník, je možná na čase přestat předstírat, že chyba nastává v umělcích samotných. 

Tak pojďme už konečně lidi oceňovat. Ne jen těch pár, co umí zašmelit nemovitosti i s pozemky, což je ten „správný podnikatelský záměr“, a pak někde hlásat, že umění se nemá zaprodat. Ne jen těch pár, co si to za každého režimu prostě nějak zaříděj. Všechny, co si to zaslouží.