Se psem na cestě

Cestopis psaný psem nabízí slibné vyhlídky. Jiný úhel po(d)hledu může obyčejné situace ozvláštnit a dodat jim komičnost. Zároveň umožňuje vplést do příběhu na cestách i reálie, které danou zemi — byť jen letmo — vtipně představí. Dětem tak může cestování i cizí země ukázat jako zábavnou a na dobrodružství bohatou jízdu. To měl zřejmě v úmyslu Petr Šesták, když své zážitky z období kočovného života, které prožil se svým psem Barnabášem, sepsal — jak sám říká — „lehkou packou“. V jednotlivých kapitolách psíma očima popisuje jejich cestu z Horoměřic u Prahy do Paříže a dál do Španělska, Portugalska a pak zase zpátky na východ a Balkán. Inspirace vlastními cestami je zřejmá, ostatně autor v rozhovoru pro webovou rubriku Kavárna nakladatelství Host prohlásil, že si nemusel nic vymýšlet, „je to čirá psí biografie“.

Každou kapitolu zahajuje variace na podobnou průpovídku „Tak se pěkně posaďte, štěňata, a já vám řeknu, jak to bylo…“ nebo „Tak hezky lehnout, štěňata, já vám budu vykládat…“ Po ní následuje líčení života v dodávce, různých bytech, na balkonech a v jiných peleších, které pokaždé nevyhnutelně končí nějakou eskapádou. Barnabáš se málem utopí v oceánu, na návštěvě u rodičů pánovy přítelkyně sežere všechny bagety, které donášková služba nechá s nákupem rozvěšené na klikách dveří u sousedů. Nechápe, proč ho uhranuli osli za ohradníkem, až mu z toho běhaly blesky celým tělem, nebo proč se páníček zlobí, že mu snědl chlebové kuličky během rybaření. Jsou to zkrátka vcelku běžné situace, které člověk se psem zažívá, okořeněné jsou ale zmíněnými cestopisnými zmínkami a vůbec dobrodružstvími a komplikacemi života na cestě.

Že Petr Šesták umí pracovat s vypointovanou anekdotou a přiléhavým komentářem, ukázal už v próze Kontinuita parku. Jeho styl je lehký a důvtipný, v lecčems připomene Karla Čapka nebo ještě silněji Karla Poláčka, to hlavně díky ironii a sarkasmu, které do jeho psaní prosakují. Ani to ovšem pro psí knihu pro děti mnohdy nestačí. Anekdotické zápletky líčených eskapád jako kdyby škrtly sirkou, ale nerozhořely se. Aby dětem nabídly adekvátní pobavení, potřebovaly by groteskně přifouknout, rozvinout. Z jednotlivých příběhů je zřejmá snaha odvyprávět to, co se stalo, nebo možná mohlo stát, chybí jim ale více akce a dynamiky a naopak by jim prospělo méně psího přemýšlení nebo „dokumentárních“ popisů. Tak se třeba psí bitka v ulicích v Plovdivu nebo dodávka uvázlá v rozvodněné řece odbude pár větami. V celé knize se Barnabáš spíš podivuje a přemýšlí, proč lidi baví to a ono, zapomíná ale přitom na to nejdůležitější — dobrodružství.

Občas se z textu navíc ozývá i zbytečně infantilizující tón. Šesták sice z dětí nikdy nedělá hlupáky, některé pasáže ale k nešvaru dětských próz sklouzávají. Třeba když Barnabáš malým čtenářům vypráví, jak se lidé při venčení „dost courají a já na ně pak musím pořád čekat, no je to hrůza, jak mě někdy zlobí“, nebo opakující se hláška, že je něco „jasné jako packa“.

Vizuálně působí kniha svěže a v konkurenci jiných knih pro děti originálně. Ujala se jí Františka Iblová, studentka UMPRUM. Kresbu jemnou linkou, která připomene styl animovaných večerníčků 70. let — jako byli třeba Štaflík a Špagetka Zdeňka Smetany nebo Maxipes Fík Jiřího Šalamouna — ilustrátorka zkombinovala s kolážemi a akvarelovými malbami do naivních výjevů zakreslených do cestovního deníku.

Šestákova knížka je určená pro děti od šesti let, přičemž hranice, do které by je ještě mohla bavit, může být kolem osmi až devíti. Vzhledem k rytmizovanému jazyku a různým oslovením, kterým Barnabáš častuje štěněcí posluchače, asi nejlépe vyzní hlasitým předčítáním rodičů. Děti ale mají k dispozici i jiné psí příběhy, jako je obligátní Dášeňka, zmíněný Maxipes Fík nebo třeba Coletka a pes od Tomáše Pěkného. A ve srovnání s nimi — i v kontextu současné dětské prózy a animovaných filmů — kniha Petra Šestáka postrádá něco navíc a zůstává „jen“ docela vtipným psím cestopisem.